Michal Horáček oznámil, že se bude ucházet o prezidentskou funkci. Velmi nečesky a sympaticky prohlásil, že jeho rozhodnutí je nezvratné a že kandiduje s cílem vyhrát. Dodal, že chce být nadstranický a kolem něj údajně nebudou žádné hospodářské nebo politické zájmy. Na jedné straně on, na druhé voliči. Proto si chce celou kampaň platit sám.
Z hlediska tradiční antipolitické rétoriky těch, co v Česku vstupují do politiky, se tomu nedá nic vytknout. Přesto se Horáček dopustil několika chyb. Když v médiích a na besedách testoval své šance, zdálo se, že má jasno v jednom: žádný vyzývatel Miloše Zemana neuspěje, pokud se jen bude snažit obnovit „knížecí“ voličskou koalici z minulé volby.
Tím, jak si Horáček udržoval distanc od exkluzivních provolání typu Kroměřížské výzvy, naznačoval, že ví to podstatné. Že nad Zemanem zvítězí jen ten, kdo se vymaní z malého pražského světa, osloví i voliče z venkova a malých měst a částečně rozbije Zemanovu prezidentskou většinu.
Horáčkova včerejší tiskovka však svědčila spíš o tom, že se nechal vtáhnout do hry pražským levicově liberálním světem, který je pořád zacyklený v hledání Antizemana. Jeho vystoupení je také možné interpretovat tak, že si směrem k tomuto světu o pozici Antizemana přímo řekl. To je však na vítězství málo.
V této protofázi volební kampaně je politika hodně hrou symbolů. To, že Horáček nazývá prezidenta republiky „inženýrem Zemanem“, je zcela jasný signál určitým pražským kruhům s poselstvím – jsem váš. Podobně působila slova o tom, že nechce mít svého mluvčího („jen ne druhého Ovčáčka“) nebo také zveřejnění lékařských zpráv („už žádný nemocný prezident“). Zato když měl vysvětlit volební program, odkázal novináře na své webové stránky.
Přitom právě to mohlo být nejzajímavější. V jednom svém odkazu se totiž odvolával na inspiraci slovenským prezidentem Kiskou. S ním má skutečně dost společného. Jeden zbohatl na hazardu, druhý na vysokoúročeném půjčování peněz. Z obou se následně stali rentiéři, přičemž Kiska navíc rozjel velkou filantropickou činnost.
Oba se vymezují proti politickému establishmentu. Den poté, co se dostal do Prezidentského paláce, se však Kiska obklopil armádou levicově liberálních poradců, které posbíral snad ve všech slovenských kavárnách, a začal vstřícně mluvit o imigraci.
Horáček by měl říct, koho si chce vzít na Hrad a jak vidí budoucnost česko-moravského prostoru z hlediska migračních pohybů. Když označil za svého politického poradce Jana Urbana, dá se předpokládat, že se vydá Kiskovou cestou.
Je to ale skutečně tak? Nevíme. Stručně řečeno, měl by jasně říci, kde stojí, co chce. Jeho antipolitické řeči by totiž mohly být vnímány jen jako mlžení, které mu má usnadnit vstup na Hrad, kde pak bude jednat pod vlivem úplně jiných zájmů.
Autor je komentátorem týdeníku Reflex
