Rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci Davida Ratha má dvě roviny – aktuální a nadčasovou.
V té první je výsledkem to, že odposlechy, které tvoří základ důkazů proti Rathovi, nebyly pořízeny v rozporu se zákonem. Kauza se vrací k první instanci a ta znovu vynese rozsudek, který loni vetoval pražský vrchní soud právě kvůli tomu, že odposlechy označil za nezákonné. Přesněji řečeno seznal, že v průběhu vyšetřování žalobci a soudci málo obhájili takový zásah do soukromí.
Rozhodně důležité bude písemné vyhotovení rozsudku Nejvyššího soudu. Teprve z něj můžeme vyvodit, do jaké míry šlo o výrok, který bude možné aplikovat i v jiných případech. A v této věci už vůbec nejde o Davida Ratha. Veřejnost se sice shodla na tom, že Rath je darebák, ale to by nemělo svádět k úvaze, že procesní stránka věci je nadbytečná. Naopak. Když v trestním právu rezignujeme na formality, je to cesta do pekla. Dodržování procesních pravidel nás má hájit před možnými zásahy zdivočelého státu a jeho represivních složek. I proto se musí trvat na tom, aby v soudním projednávání byly postupy vůči obžalovaným korektní.
Nadčasová rovina rozhodnutí se odráží v tom, jak na výrok senátu reagovala některá média, zvláště ta patřící do tábora Andreje Babiše. Mohli jsme si zde přečíst spoustu pseudorevolučních frází typu kladivo na korupčníky a podobně. Jako by rozhodnutí Nejvyššího soudu legitimovalo masové použití odposlechů a zásahů do soukromí. V podtextu zní legendární věta bývalého policejního prezidenta Koláře: „Kdo má čisté svědomí, nemusí se odposlechů bát. Já se jich nebojím.“ Tak takhle ani náhodou.
Už dnes je v trestním řádu ustanovení, že k tak výraznému zásahu do osobních svobod, jako jsou odposlechy, lze přistoupit, jen když nejde důkazy opatřit jinak. Když byl ministrem vnitra a posléze premiérem Stanislav Gross, došlo k násobné- mu nárůstu užití odposlechů. Rozhodnutí Ústavního a Nejvyššího soudu tomuto způsobu opatřování informací postupně dávala meze a mantinely. V následujících letech počet odposlechů poklesl. Ale v posledních době zase nabral vzestupný směr.
Z odposlechů se u mnoha policejních útvarů stal prakticky jediný nástroj práce. Když potom soudy v ojedinělých případech tyto důkazy nepřijaly, začaly štvanice na soudce s odůvodněním, že někdo chce něco zametat pod koberec. Společenská atmosféra dostala nenávistný ráz, k čemuž přispěly i řízené úniky přepisů odposlechů.
Už nebylo nutné nikoho popravovat jako v éře Kladiva na čarodějnice, tuto funkci začala plnit některá média a na ně napojení policisté a státní zástupci. V této situaci se mohou ocitnout jak spravedlivě, tak nespravedlivě obvinění. Zastat bychom se měli obou skupin. Rozhodně si nenechme skrze výroky v kauze Rath zničit svobody nás ostatních.
