Pokud jedno hnutí v krajských volbách získá devět krajů a jeho hlavní konkurent jen dva, je možné mluvit o utrápeném vítězství? Ano, jde to. Být první na pásce v devíti ze 13 regionů je z čistě sportovního hlediska fascinující úspěch. Jenže jsou tu ještě další kritéria.
Poslední průzkumy, které mělo ANO k dispozici, naznačovaly, že babišovci by mohli celostátně získat kolem 30 procent hlasů. Zisk 21 procent je hluboko pod jejich očekáváním. Stručně řečeno, v pátých krajských volbách získal vítěz nejmenší absolutní počet hlasů i nejnižší procentní výsledek. Rozhodně nejde o nějaké prestižní přetahování. Má to praktické důsledky.
Hnutí ANO si nemůže moc velkoryse vybírat, koho vezme do krajské koalice. Naopak ho leckde „spojené síly starého režimu“ přečíslí, takže ANO bude rádo, když skončí se šesti hejtmany. Předseda Babiš včera dokonce trochu pesimisticky odhadoval čtyři. Ačkoli interní průzkumy ANO už měsíce signalizovaly, že hnutí se posouvá doleva, nikdo nemohl tušit, že půjde o tak prudký pohyb. Část pravicových voličů z parlamentních voleb v říjnu 2013 se vrátila k ODS, jiná část přešla ke Starostům a nezávislým, zbylá třetina u ANO zůstala. Babišovci namísto toho získali voliče ČSSD, ale především – a k překvapení všech – začali ve velkém stylu luxovat voliče komunistické.
Tento moment musí nutně najít odraz v další strategii hnutí ANO před parlamentními volbami v říjnu 2017. Strana se může ideologicky deklarovat jako pravice nebo levice, ale její skutečný profil tvoří její voliči, protože jsou to jejich zájmy, které musí ve svém programu zohlednit. Dnem vyhlášení výsledků krajských voleb proto začal pomalý posun ANO do středolevé části politického spektra.
A co bude napravo? Tam začne boj o dědictví po ODS, potažmo Babišovi. Rozhodující bude, jestli budou politické strany hlásící se k pravici bojovat o titul „hegemon pravice“, anebo si to budou chtít prostě rozdat s Babišem.
Jednou z cest by mohlo být, že politické strany od ODS přes TOP 09 až ke starostům a lidovcům najdou „lídra z Marsu“. Třeba jako ČSSD v roce 2005, když si postavila do čela Jiřího Paroubka a ten během deseti měsíců dostal preference ČSSD z devíti na 32 procent.
Druhou cestou je vytvoření předvolební koalice ve stylu někdejší Čtyřkoalice z let 1999 až 2002. Kdo by však šel do předvolebního sňatku se stranami, které balancují na hranici volitelnosti? Jistou šanci na úspěch by mělo společenství starostů a KDU-ČSL. Stačilo by to ale k vytvoření „třetí síly“ v politickém spektru? Nejspíš ne.
Pak je tu ještě jedna cesta. Tak velký počet hlasů potenciálních pravicových voličů ležících na zemi musí dříve nebo později přivést někoho z českých miliardářů na myšlenku vlastního projektu. Jestli krajské volby měly jedno silné poselství pak toto: voliči se nebojí experimentovat a jsou otevřeni jakýmkoli změnám.
Autor je komentátorem týdeníku Reflex
