Poslanecká sněmovna si při schvalování novely stavebního zákona dovolila bezprecedentní krok. Schválila pozměňovací návrh týkající se § 70 zákona o ochraně přírody a krajiny, který v rozporu s principy, na nichž tento zákon od roku 1992 stojí, omezuje účast spolků, které se zabývají ochranou přírody ve všech správních řízeních s výjimkou řízení vedených jen podle zákona o ochraně přírody a krajiny.
Schválení tohoto pozměňovacího návrhu bylo odůvodňováno tím, že účast ekologických spolků jen prodlužuje správní řízení, a proto nejjednodušší způsob je tyto spolky vyloučit z většiny správních řízení. Tím podle poslanců zmizí problém průtahů ve stavebních řízeních.
Tyto argumenty jsou nejen neprincipiální, ale zároveň i nesmyslné, protože neexistuje žádná studie, která by pojmenovávala příčiny dlouhotrvajících stavebních a územních řízení. Jako advokátka zabývající se rovněž stavebním a správním právem jsem přesvědčena, že největší podíl na průtazích ve správních řízeních není na straně účastníků, kteří uplatňují své zájmy na základě zákona, ale na straně úřadů a soudů.
Každé správní rozhodnutí je podle Listiny základních práv a svobod přezkoumatelné nezávislým soudem. Z praxe je známo, že jen nařízení jednání před soudem po podání žaloby trvá dva až tři roky. Zrušíme snad kvůli tomu správní soudnictví? Určitě ne. Bylo by to protiústavní, takže to ani nejde. Řešením je vytvořit takové podmínky pro rozhodování soudu a stavebních úřadu, aby rozhodovaly rychle.
Rozhodnutí poslanců je zároveň svévolí a v podstatě protiústavním přílepkem.
Předmětem novelizace byl stavební zákon a další související zákony, včetně zákona o ochraně přírody a krajiny.
Vládní návrh však nijak nezmiňoval, že by mělo být cílem novelizace omezení účasti občanů ve správních řízeních. Tento princip je zakotven mimo jiné právě v § 70 zákona o ochraně přírody a krajiny, který už od schválení zákona v roce 1992 zakotvuje zásadu, že „ochrana přírody podle tohoto zákona se uskutečňuje za přímé účasti občanů, prostřednictvím jejich občanských sdružení a dobrovolných sborů či aktivů“.
Přečtěte si také opačný pohled na celou problematiku:
Na základě tohoto zákonného ustanovení je občanské sdružení, nyní spolek, jehož hlavním posláním je ochrana přírody a krajiny, oprávněno požadovat u příslušných orgánů státní správy, aby bylo předem informováno o všech zamýšlených zásazích a zahajovaných správních řízeních, při nichž mohou být dotčeny zájmy ochrany přírody a krajiny.
Pozměňovací návrh poslanců v rozporu se zněním zákona však toto právo oklešťuje jen na řízení podle zákona o ochraně přírody a krajiny, takže drtivá většina správních řízení by měla probíhat bez možnosti účasti ekologických spolků. Týká se to nejen stavebních řízení, ale i územních řízení, v nichž je rozhodováno o umístění staveb s dopady na životní prostředí.
Občanům, kteří žijí v dotčené oblasti a nejsou vlastníky přímo sousedních pozemků, by tím byla odňata možnost v těchto řízeních uplatnit svůj názor a zájem. To ovšem znamená, že je omezena možnost občanů uplatnit své právo na příznivé životní prostředí podle čl. 35 Listiny základních práv a svobod.
Schválení pozměňovacího návrhu je zároveň popřením vládních slibů, neboť jak koaliční smlouva, tak prohlášení vlády Bohuslava Sobotky z roku 2014 výslovně uvádí, že vláda zachová současnou legislativně zaručenou úroveň občanských práv týkajících se životního prostředí, včetně zajištění účasti veřejnosti ve správních řízeních.
Pak nelze pochopit, že pro pozměňovací návrh oklešťující práva občanů hlasovali nejen opoziční, ale i vládní poslanci. V podstatě se dá říci, že poslanci pokoutně propašovali do zákona návrh, který by si vláda nedovolila předložit jako součást svého návrhu zákona, protože je v rozporu s právy, která občané nabyli už v roce 1992 a na něž si nedovolila sáhnout ani žádná pravicová vláda. Nezbývá než doufat, že Senát rozhodnutí Sněmovny napraví a zachová úroveň občanských práv, která jsou garantována u nás už čtvrt století.
Autorka je advokátka
