Letos tomu je pětadvacet let, co se rozdělilo Československo na dva samostatné státy. Zatímco na Slovensku se slaví, v Čechách a na Moravě méně. Že by nebylo co slavit?
Obě země se před čtvrtstoletím vydaly každá svou cestou. Zatímco Česko bylo ještě v té době považováno za reformního premianta střední a východní Evropy, Slovensko prožívalo těžké období – období odklonu od integrace západním směrem. Samozřejmě se to projevilo i na výkonnosti ekonomiky a blahobytu Slováků. Hořká zkušenost posléze vyburcovala Slováky k velmi odhodlanému úsilí o zásadní reformy.
Česko tak hořké sousto zatím neokusilo, i když během posledních dvou dekád zažilo také několik krušných chvil. Nebyly ale zřejmě dost bolestivé, aby přesvědčily voliče a politiky o potřebě nových reforem, které se zaměří na největší slabiny české ekonomiky.
Musí nám být opravdu zle, abychom se nakonec nechali přesvědčit? Nenadchla by nás už jen vize spokojených českých občanů a prosperující ekonomiky? Takové, která je dobře připravená na budoucí výzvy, jež souvisejí s moderními technologiemi či se stárnutím obyvatel, které s sebou nese vyšší nároky na sociální a zdravotní systém? Představte si, že žijete v zemi, která se nemusí bát zítřka. Protože i kdyby přiletěla černá labuť, která je symbolem těžko předvídatelné události se zásadním dopadem na trhy a ekonomiku, hospodářství a jeho systémy, rozpočty i domácností a bilance firem se jen zhoupnou, ale nezhroutí se.
Do roku 2018 vstupujeme s elánem, dobrou náladou a v plné síle. Přesto není vše, jak bychom si přáli. České firmy mají dost zakázek ale málo lidí. V oblastech, kde je velká koncentrace firem, je nezaměstnanost na pokraji vyhynutí, zatímco v okrajových částech země zůstává relativně vysoká. A není to jen nezaměstnanost, která tamní obyvatele trápí. Jsou to i mnohonásobné exekuce, problémy s bydlením... Co dělat, aby se sen o prosperující české ekonomice naplnil?
Zabránit obchodu s chudobou, zajistit sociální a startovací byty, ještě aktivněji lákat firmy do těchto regionů, které ale zároveň potřebují daleko lepší dopravní spojení. Dalším problémem je, že mezi nezaměstnanými je stále více starších osob a osob bez vzdělání. Skokové zvyšování minimální mzdy si pravděnepodobně právě mezi těmito občany vybírá svou daň. Vláda by tak měla dostát svým slibům a nastavit předvídatelné pravidlo pro zvyšování minimální a zaručené mzdy a aktivně těmto občanům pomoci při hledání práce.
Ti, co práci mají, se mohou těšit na další růst mezd. Ale abychom se mohli z růstu mezd těšit ještě dlouho, musí naše mzdy růst ruku v ruce s naší výkonností a produktivitou. Jinak po tučných letech přijdou zase hubená. Firmy potřebují investovat, inovovat a usilovat o zakázky s vyšší přidanou hodnotou, kde se růst mezd snadněji rozpustí.
Vláda může firmám v mnohém pomoci. Snížit odvody z mezd, aby čistá mzda byla vyšší a náklady na práci nižší. Zefektivnit státní správu, aby nepohlcovala další a další zaměstnance. Nevytvářet plošným zvyšováním platů ve státní správě neúnosnou mzdovou inflaci. A sjednotit a zjednodušit systémy ve státní správě, aby stejné informace nebyly v různých podobách opakovaně vyžadovány na různých místech. Ideálně pak digitalizovat státní správu. Tak vypadá část mého snu o prosperující české ekonomice.
Autorka je hlavní ekonomkou Raiffeisenbank.
