Klidný rozchod mělo jen Československo, ostatní země provázelo násilí

Václav Klaus a Vladimír Mečiar

Václav Klaus a Vladimír Mečiar Zdroj: ČTK

Národní třída
Národní třída
17. listopadu 1989 na Národní třídě v Praze.
17. listopadu 1989 na Národní třídě v Praze.
17. listopadu 1989 na Národní třídě v Praze.
13
Fotogalerie

Rozpad dalších vícenárodních států po skončení studené války provázelo násilí.

Byl to druhý samet. Stejně jako se bez násilností obešla revoluce na konci roku 1989, stejně sametově proběhlo i rozdělení Československa o tři roky později. Na rozdíl od jiných postsocialistických států se v tehdejší ČSFR na potřebě rozdělit stát v podstatě shodly politické elity obou národů i občané. Na Slovensku dali voliči jasný mandát straně HZDS, která symbolizovala snahu o nezávislost.

„Věděli jsme, že dva jednolité homogenní státy, ve kterých nebude probíhat nepřetržitý souboj o kompetence mezi Prahou a Bratislavou, budou silnější,“ uvedl při vzpomínkové akci v bývalém Federálním shromáždění Václav Klaus, který byl jako tehdejší předseda české vlády se svým slovenským protějškem Vladimírem Mečiarem hlavním aktérem jednání o rozdělení země. „Svět počítá s rozdělením Československa a je s tím lépe smířen, než si uvědomuje domácí politická scéna,“ komentoval v půli roku 1992 dění předseda tehdejší federální vlády Jan Stráský.

Všechny rozdělovací boje se odehrály jen u jednacího stolu, díky čemuž si oba národy zachovaly i do budoucna vzájemnou náklonnost. V průzkumu agentury STEM označují dlouhodobě Češi Slováky stále za nejoblíbenější národ. A díky smířlivému rozchodu panuje sympatie i na druhé straně hranice. „Máme se raději než dřív, nemáme otevřené problémy,“ uvedl při vzpomínkovém setkání Vladimír Mečiar.

Mezi postsocialistickými zeměmi šlo ale o světlou výjimku. Většina z více než desítky nových evropských států vzniklých po skončení studené války zaplatila nezávislost krveprolitím a jednotlivé národy si vůči bývalým spoluobčanům odnesly zatvrzelou nenávist. Tři pobaltské země – Litva, Lotyšsko a Estonsko – zahájily boj za suverenitu už v roce 1989. To šlo ještě o velmi mírumilovné a zároveň velmi působivé gesto. Vytvořily takzvaný Baltský řetěz.

Současná ohliska

Kypr

V uplynulém roce zkrachovala jednání o možném znovusjednocení ostrova, který zažil mnohaleté etnické střety mezi místní řeckou a tureckou komunitou. V roce 1974 vyslalo pevninské Turecko armádu, která obsadila severní část Kypru. Od té doby rozdělení ostrova na dvě části trvá. Napětí nyní stoupá úměrně tomu, jak se zhoršily vztahy mezi samotným Tureckem a Řeckem.

Podněstří

Oblast ve východním Moldavsku za řekou Dněstr funguje s podporou ruských vojáků i peněz de facto jako samostatný stát už čtvrt století. Centrální vláda Moldavska loni vyzvala Rusko, aby své vojáky z oblasti stáhlo. Moskva to kategoricky odmítla, což napětí v oblasti zvýšilo. Sudem střelného prachu je Podněstří tím spíš, že tam zůstalo ještě z dob SSSR koncentrováno velké množství zbraní.

Korsika

Ostrov ve Středomoří má již nyní na Francii poměrně výraznou autonomii a mimo jiné i vlastní vládu. Minulý měsíc ale v regionálních volbách výrazně posílili nacionalisté, kteří nyní kontrolují většinu křesel v místním parlamentu. K jejich programu patří větší uplatnění korsičtiny a hodlají prosadit ještě větší míru autonomie. Úplnou nezávislost na Francii ale zatím nepožadují.

Katalánsko

Po říjnovém nepovoleném referendu o nezávislosti Katalánska převzala nad regionem přímou správu centrální španělská vláda. Katalánsko mělo do té doby určitou míru autonomie. V regionálních volbách, které proběhly v prosinci, si ale udrželi většinu v místním parlamentu separatisté. Napětí v regionu nadále trvá.

Dva miliony lidí se chytily za ruce a vytvořily živý řetězec dlouhý šest set kilometrů, který se vinul přes všechny tři země tehdy okupované Sovětským svazem. Jako datum bylo pro akci záměrně zvoleno 50. výročí podepsání paktu Ribbentrop–Molotov, jehož prostřednictvím si Hitler a Stalin rozdělili Evropu a který přisoudil Pobaltí do sovětské sféry vlivu. Baltský řetěz sice přitáhl pozornost světa, Moskva ale „nacionalistické“ tendence odsoudila. Zatím jen slovně.

V lednu 1991 ale už poslala Moskva tanky. V Litvě byl zlomovým momentem boje za nezávislost masakr u televizní věže v metropoli Vilnius, kde sovětské jednotky zabily 14 civilistů a téměř tisícovku jich zranily. O incidentu obsáhle informovala světová média, což výrazně přispělo k diplomatickému tlaku na sovětské vedení, které nakonec nezávislost Litvy uznalo.

Ve stejném momentě stavělo v lotyšské metropoli Rize 15 tisíc lidí barikády. Měly ochránit centrum města před útokem příslušníků sovětských speciálních sil OMON. Ti v Rize zabili několik lotyšských policistů a civilistů. Střety utichly na konci ledna, ale některé barikády ve městě stály ještě víc než rok. Jednotky OMON na jaře téhož roku zaútočily na lotyšské pohraniční posty, v září ale Moskva nezávislost Lotyšska přijala.

Estonsko bylo násilí ušetřeno. V referendu v roce 1991 se vyjádřilo 78 procent občanů pro samostatnost, která byla ofi ciálně potvrzena v srpnu téhož roku. Všechny tři pobaltské státy si vzhledem k padesátileté okupaci Sovětským svazem a obětem při boji za novodobou nezávislost upevnily výrazně protiruský postoj a v rámci EU jsou nyní nejtvrdšími zastánci nesmlouvavého postoje vůči Ruské federaci. „Kreml nacvičuje agresivní scénáře proti svým sousedům, svou armádu trénuje na útok proti Západu,“ řekla letos při velmi ostrém projevu v OSN prezidentka Litvy Dalia Grybauskaite v reakci na cvičení ruských vojsk.

V občanskou válku přerostlo při rozpadu SSSR osamostatnění Moldavska. Ústřední moldavské vládě v Kišiněvu se odmítlo podrobit převážně rusky hovořící obyvatelstvo na východě země za řekou Dněstr. Spor v Podněstří vyústil v roce 1992 v otevřený konfl ikt, který si vyžádal téměř tisícovku obětí. Boje ustaly až poté, co do oblasti vyslalo své jednotky Rusko.

Konfl ikt zamrzl na mrtvém bodě a vznikl kuriózní státní útvar Podněsterská moldavská republika, která existuje dodnes. Přestože ji neuznal téměř žádný stát, má Podněstří vlastní vládu a žije zde přes půl milionu obyvatel. Země se plně spoléhá na podporu Ruska, které v regionu dosud udržuje vojenský kontingent o síle dvou tisíc mužů. V oblasti je také uskladněno velké množství zbraní ještě z dob SSSR.

Tento problém je hlavní komplikací při jednání Moldavska o případném přijetí do EU. Podněstří je považováno za vysoce rizikovou a nevyzpytatelnou rozbušku v bezprostřední blízkosti unie. Nový moldavský ministr obrany Eugen Sturza chce modernizovat vojsko a přichystat ho na případný konfl ikt s ruskou armádou. „Je třeba se připravit, abychom v nezbytném případě odpověděli,“ prohlásil Sturza v rozhovoru pro Rádio Svoboda. Ruský vliv v regionu znepokojuje i Ukrajinu, která je východním sousedem Podněstří.

Nejkrvavějším dělením postsocialistického státu byl jednoznačně rozpad bývalé Jugoslávie. Ve válce v letech 1991 až 1995 zahynulo podle různých odhadů 100 tisíc až 140 tisíc lidí. Ze vzniklých šesti zemí byla násilí ušetřena jen Makedonie. První boje vypukly po vyhlášení nezávislosti Slovinska v červnu 1991. Jugoslávská armáda zareagovala útokem za využití těžké techniky včetně tanků, děl a helikoptér. Krátká, takzvaná desetidenní válka stála zhruba 60 životů. Díky tlaku mezinárodního společenství ale boje brzy ustaly a po třech měsících se jugoslávská armáda ze Slovinska stáhla.

Nejvíce zasáhla válka na Balkáně Chorvatsko, Srbsko a Bosnu a Hercegovinu, kde se územní spory spojily s etnickými čistkami. Dozvukem války byl ještě další etnický konfl ikt mezi Srby a Albánci v Kosovu. V roce 2008 tam Albánci vyhlásili spornou Kosovskou republiku, kterou však v současnosti uznala už více než polovina členských států OSN. Černá Hora se od Srbska odtrhla naopak relativně pokojně v roce 2006 poté, co se pro nezávislost v referendu vyslovilo 56 procent voličů.