Česko a Slovensko mají za sebou čtvrtstoletí svého fungování po vlastní ose. Rozdělení federace odstartovalo duel dvou ekonomik stojících na odlišných základech a s různou představou svých lídrů o tom, kterak dovést země k prosperitě. Po pětadvaceti letech převažuje mezi odborníky názor, že ekonomickým vítězem dělení republiky bylo Slovensko. Jeho návrat do Evropy probíhal alespoň přes výrobní linky rychlejším tempem než v případě Česka.
Klíčovým momentem ve vývoji obou ekonomik byla odluka jejich ekonomického managementu. „Přátelské, pragmatické a kooperativní rozdělení Československa umožnilo oběma následnickým státům praktikovat vlastní hospodářskou politiku. Za tu nesly a nesou zodpovědnost před voliči jen jejich domácí politické reprezentace.
I toto si voliči v obou zemích ve volbách v roce 1992 přáli,“ říká někdejší ministr pro hospodářskou politiku a rozvoj v první vládě novodobého samostatného Česka Karel Dyba. Česko prý mělo ve srovnání se Slovenskem lepší start. Alespoň podle tehdejších kormidelníků domácího hospodářství.
„Po většinu devadesátých let to byla česká hospodářská politika, která měla navrch a byla efektivnější. A to ani ne tak proto, že bychom to u nás dělali tak dobře, ale vláda Vladimíra Mečiara ze začátku jednoduše nedělala důležité reformy,“ říká nynější prezident Hospodářské komory a první ministr průmyslu a obchodu samostatného Česka Vladimír Dlouhý. Obdobný názor panoval i na druhé straně hranice. „Pro Slovensko bylo nejtěžší období od roku 1993 do roku 1998, kdy výrazně zaostalo především v integračním procesu do Evropské unie a NATO, což mělo rovněž velmi silné ekonomické důsledky,“ uvádí hlavní ekonom slovenské Tatra banky Róbert Prega.
Zlomové okamžiky
Většina personálního know-how, jak řídit ekonomiku, zůstala po rozdělení v Praze. Zdánlivá startovní výhoda se posléze ukázala jako mince o dvou stranách. Slovensko hledalo neprobádané cesty a častěji volilo radikální změnu. Zásadní zlom ve vzájemném vývoji obou ekonomik přišel spolu s první a druhou slovenskou vládou premiéra Mikuláše Dzurindy, která udělala v ekonomice několik zásadních a rychlých řezů, kterými se jí podařilo rozhýbat trh práce, zjednodušit daňový systém a prostřednictvím penzijní reformy i dlouhodobě ulevit slovenským veřejným fi nancím.
„Ani následná vláda Roberta Fica, byť Dzurindův kabinet logicky kritizovala, se od stávající politiky příliš neodklonila a neudělala žádné výrazné změny. U nás naopak reformy tak rychle neprobíhaly a to je i jedním z důvodů, proč Slovensko mnohdy rostlo rychleji než Česko,“ dodává Dlouhý.
Výhodou Česka byl po rozdělení federace jeho podstatně silnější ekonomický základ. Zatímco v devadesátých letech dokázalo domácí hospodářství na hlavu vygenerovat zhruba tři čtvrtiny unijního průměru, slovenská ekonomika sahala bruselskému standardu jen zhruba na polovinu. Ekonomické náklady přitom přineslo i samotné rozdělení a během let 1993 a 1994 hospodářský růst v obou zemích nakrátko zvolnil.
Slovenský spurt
Především po Dzurindových reformách se rozjel slovenský hospodářský expres a blahobyt rostl na východě někdejšího Československa rychleji. Zatímco loni tak domácí ekonomika vyrobila na jednoho obyvatele 89 procent unijního průměru, Slovensko dokázalo pokročit o více než polovinu na 77 procent úrovně unie.
„Slovensko tehdy nejrychleji dohánělo unijní ekonomický standard a současně doběhlo svůj integrační defi cit. V roce 2009 pak Slovensko jako první země střední Evropy vstoupilo do eurozóny, což zemi přineslo více stability i zahraničních investic,“ dodává Prega.
Rozdělení Československa bylo ekonomicky náročnější i kvůli tomu, že k němu došlo jen tři roky po revoluci a přechodu ze systému plánovaného hospodářství na tržní.
„Vzhledem k tomu, že rozdělení Československa proběhlo v ještě rané fázi ekonomické transformace, zasáhlo především podobu ekonomické struktury zděděné z časů centrálně plánované ekonomiky. A v jejím rámci pak odvětví, která byla navzájem úzce propojená, především strojírenství včetně obranného průmyslu,“ říká ekonom a člen Evropského hospodářského a sociálního výboru v Bruselu Petr Zahradník. Zejména slovenští vývozci pak rozdělením přišli o část výhod plynoucích ze ztráty ve světě zavedené značky Czechoslovakia.
Hypotetická otázka
Odborníci se neshodnou na tom, zda „prostý součet“ obou nástupnických ekonomik dá dnes lepší výsledek, než na jaký by dosáhla federace. „Jako jednotná země bychom byli dříve a silněji nuceni přistoupit k ekonomickým reformám, protože pokračování stejné míry přerozdělování prostředků z Česka na Slovensko by dlouhodobě bylo fi skálně neudržitelné. Možná bychom díky tomu dříve vstoupili do eurozóny. Pokud by navíc Dzurinda prosadil své reformy v celé federaci, pak bychom možná rostli o něco rychleji,“ soudí ekonom Raiffeisenbank Jakub Červenka.
Z druhé strany hranice ale zaznívají pochybnosti, a to především ohledně schopnosti najít v rámci federace společnou efektivní řeč. „I kdyby větší společný trh mohl přinést pozitiva oběma zemím, neschopnost najít dlouhodobě funkční politiku pro Česko i Slovensko by pravděpodobně přinesla více negativ,“ dodává Prega.
