Komentář Jany Havligerové: Číst a psát fakt nestačí

Ilustrační foto

Ilustrační foto Zdroj: profimedia

Ilustrační foto
2
Fotogalerie

Českému školství se v poslední době dostává politické pozornosti. A péče. Pesimista by řekl, že jen proto, že je ve psí. I optimista ovšem musí konstatovat, že úroveň vzdělávání na veřejných školách není vysoká.

Z mezinárodních srovnání se nedá vylhat a na klesající tendenci upozorňují i tuzemské studie. Školský systém je podfinancovaný, Česko je jednou ze zemí, kde vzdělání dětí nejvíce závisí na tom, v jaké rodině a v jakém regionu žijí. Fakta jsou neúprosná. Co hůř, politici nevědí, jak si s nimi poradit. Navrhovaná řešení a momentální záměry začínají nápadně připomínat střelnici.

Nad návrhy, jako bylo zrušení maturity a vydávání potvrzení o absolvování střední školy, lze ještě mávnout rukou. Nad tím, že ministr školství Robert Plaga odstřelil povinnou maturitu z matematiky a je ochoten odstřelit i víceletá gymnázia, už sotva. Tedy ministr tvrdí, že je nechce šmahem rušit, ale omezit jejich nárůst. Úplně přesně hodlá „vést debatu o redefinici postavení víceletých gymnázií“. Osobně si ovšem dokáže představit, že nebudou existovat.

Takže bůh suď, co se objeví v nové vzdělávací strategii do roku 2030, kterou rezort připravuje. Selekce dětí od páté nebo sedmé třídy základní školy přitom není nijak dramatická. V minulém školním roce bylo v šestých třídách základek 101 714 žáků. 

Do prvního ročníku víceletých gymnázií ve stejné době nastoupilo 9250 dětí. Rozdíly v úrovni základních škol jsou ale velké, a tak není divu, že rodiče hledají alternativu. Nejhorší by bylo jít z extrému do extrému. Škrtnout víceletá gymnázia by současně znamenalo skončit s hledáním způsobů, jak zlepšit úroveň základek.

Z úvah o tom, jak zvednout úroveň veřejného školství na základním stupni, by ovšem nemělo vypadnout ani předškolní vzdělávání. To je vstupní branou do školského systému a třídění dětí prakticky začíná už v mateřinkách. Útraty státu na jednoho českého předškoláka jsou mezi zeměmi OECD nejnižší. Podle různých studií chybí ve vzdělávacím systému čtyřicet až osmdesát miliard korun. Jenom bloud si může myslet, že takovou sumu lze ze dne na den vzít a vrhnout ji do škol. Je nutné na lékárenských vahách zvažovat, kam investice zacílit. 

Není od věci připomenout, že zatímco pražské školy se svou úrovní mohou směle měřit s obdobnými zařízeními ve vyspělých státech EU, vzdělávací ústavy v krajích postižených chudobou, třeba v Karlovarském či Ústeckém, se kvalitou blíží spíše rozvojovým zemím. Debaty, jak české školství zlepšit, už ale trvají příliš dlouho. Snad skončí dřív, než zjistíme, že naše děti sice umějí číst a psát, ale nic víc.