Turecko si vybralo v nedělních volbách velice přesvědčivě. Dosavadní prezident Erdogan získal v prvním kole přesvědčivých 53 procent a nikoho nenechal na pochybách, že v Turecku bude neomezeně vládnout minimálně dalších pět let.
Turecko po nedělních volbách přechází na prezidentský systém a veškerá moc bude už i formálně koncentrována v rukou jednoho muže. Muže, který se už před volbami nechal nazývat sultánem. Muže, který vězní přes 300 novinářů, kteří se opovážili psát v jeho neprospěch. Dalších 160 tisíc lidí je uvězněno z politických důvodů. Je třeba podívat se pravdě do očí – na hranicích Evropské unie se rozkládá 81milionová říše, v jejímž čele stojí autoritář.
Bylo zajímavé sledovat Erdoganovu kampaň i rétoriku, kterou používal. Turecko je ve válce, od ledna válčí v Afrínu, kde vyhnalo z domovů na 130 tisíc Kurdů. A v každé válce zabírá neochvějně jediné – nacionalismus. Národní hrdost, výjimečnost národa. „Turci, vy jste ti, kteří povedou lid ummy do dalšího boje, vy jste ti jedineční, vyvolení,“ hřímal z předvolebních pódií sultán.
Volby a své vítězství si dobře pojistil. Na obrazovkách byl 11krát častěji než druhý na pásce Muharrem Ince. Už před volbami se nedalo o svobodě a demokracii ani mluvit, natož ji zkoušet prosazovat. Devět z deseti médií je ovládáno Erdoganem a jeho lidmi. Nepohodlní novináři buď hnijí ve vězení, nebo ztratili práci.
Kdo není napojen na vládní kliku, musí se každý den bát o budoucnost. To je jen pár stručných charakteristik demokracie v Turecku. A nacionalismus zabírá, jak víme z historie, nejvíc v době, kdy se ekonomika propadá a zemi zachvacuje inflace. Pravdou je, že po volbách už mohou zmizet obavy o nejistý vývoj v Turecku. Nyní je vše jasné a jisté. Pokud si Erdogan něco usmyslí, nebude v Turecku síla, která by mu mohla překážet.
„Turecko bylo významné v boji s terorismem, v boji s Islámským státem,“ uvedl šéf NATO Jens Stoltenberg, když Erdoganovi blahopřál. Zřejmě nedopatřením zapomněl uvést i další fakta – že kvůli turecké podpoře Islámského státu byli spojenci nuceni s tímto terorismem bojovat.
Znovu se v tomto prohlášení koncentruje slabost Evropy, ale hlavně slabost NATO. Představitelé aliance si uvědomují nebezpečnost Erdoganovy politiky i jeho skutků (například zabrání kurdského Afrínu).
Nedokážou ale nic udělat. Snaží se jen o jediné – příliš si mocného sultána nerozhněvat. Jsme bezzubí a omezujeme se jen na pasivní sledování obrovské propasti, která se rozevírá mezi demokratickým světem a tureckým příklonem ke stylu vládců Saúdské Arábie či Severní Koreje.
Erdoganovo Turecko je stále kandidátem na členství v EU. Je to náš spojenec v NATO. V alianci má druhou největší a nejlépe vybavenou armádu, která navíc získává a bude získávat bojové zkušenosti na syrském bojišti. A v čele této země a v čele této armády stojí sultán.
Autorka je šéfredaktorkou měsíčníku Lidé a země
