Miroslav Poche bude dnes navržen na funkci ministra zahraničí, ale ministrem se nestane. Je pozoruhodné, s jakým klidem hlavní aktéři vládních jednání tento stav přijímají. Andrej Babiš se ústavního střetu s hlavou státu bojí jako čert kříže. Europoslancovo jméno dokonce slíbil na Hrad poslat až poté, kdy jej šéf ČSSD Hamáček upozornil, že pokud by Pocheho na ministra nenavrhl, neměla by koaliční spolupráce smysl.
Bylo to celkem legrační. Prezident Zeman v rozhovoru pro Blesk.tv v neděli před polednem skutečně uvedl, že Poche mezi jmény navrhovanými do vlády není. Poté přiskotačil i prezidentův mluvčí a na Twitteru radostně zahalekal: „Je to tak! Pan premiér dodržel dané slovo.“
No a pak už se ozval zmíněný Hamáček a Babiš řekl, že hlava státu měla jen pracovní verzi dokumentu a že na té oficiální Poche bude. Takže Babiš zřejmě poruší to dané slovo, které předtím dodržel.
Šéf ČSSD Hamáček zároveň prohlásil, že Poche na ministerstvu zahraničí nepochybně bude, když ne jako ministr, tak jako někdo jiný důležitý, třeba náměstek. Což je zase zajímavé vzhledem ke služebnímu zákonu.
On by tenhle rej bláznů mohl být vlastně docela zábavný, kdyby se v něm neprůhledně nerozhodovalo o tom, kdo bude v Česku přes tři roky vládnout.
Andrej Babiš vytahal před víkendem z klobouku několik jmen, z nichž největší pozornost na sebe upoutala poslankyně Taťána Malá, která by měla usednout na ministerstvo spravedlnosti.
Jejím dosud největším počinem na tomto poli byla myšlenka, že by se vlastně houby stalo, kdyby se trestní stíhání Andreje Babiše na čtyři roky přerušilo a vyčkalo se s ním, až šéf hnutí ANO nebude zastávat politické funkce.
Jinak o Malé víme jen tolik, že je spolu s manželem činná v byznysu insolvencí a rychlých mikropůjček, takže ve chvíli, kdy usedne do křesla ministryně spravedlnosti, ocitne se v dost divokém střetu zájmů.
Premiér Babiš nejspíš tyto věci považuje za dobrou kvalifikaci pro dohled nad justicí, ale všichni ostatní by měli dost zpozornět.
Ačkoli se zdá, že nakonec přece jen míříme k vládě s důvěrou sněmovny, celý proces posledních měsíců má ke standardním koaličním vyjednáváním a vládním nominacím hodně daleko.
Když dříve prezident odmítl jmenovat navrženého kandidáta ministrem, vyvolalo to ostré spory o výklad ústavy, v nichž mimochodem nakonec prezident vždy ustoupil.
Dnes jako by se prezidentův šprajc bral za standardní postup, jemuž se přizpůsobí jak premiér, tak předseda příslušné koaliční strany.
Toto tiché přepisování ústavních zvyklostí nebude zadarmo. Jestliže dnes Hrad rozhoduje, kdo bude ministrem, a diktuje vládě její priority v rozporu se strategií uvedenou v programovém prohlášení, je jen otázkou, co bude zítra.
Miloš Zeman žádný mocenský prostor, který si kdy vydobyl, nikdy dobrovolně neopustil, naopak má tendenci přidávat. Dříve nebo později to Babiš zjistí.
