Komentář Martina Čabana: Obětovat Šmardu

Kandidát ČSSD na ministra kultury Michal Šmarda.

Kandidát ČSSD na ministra kultury Michal Šmarda. Zdroj: ČTK

Premiér Andrej Babiš a exministr kultury  Antonín Staněk.
Prezident Miloš Zeman tleská projevu předsedy ČSSD Jana Hamáčka na sjezdu strany.
3
Fotogalerie

Přirovnávat politiku k šachovým partiím je oblíbený, ale dost ošidný rétorický trik. Třeba to, co se už nekonečně dlouhé týdny děje kolem obsazení ministerstva kultury, by se na první pohled dalo snadno přirovnat k patu. Figury už se na šachovnici drahnou dobu znatelně nehnuly, soupeři jsou zakopaní na svých pozicích a po tak dlouhém čekání už se ani nedokážou dohodnout, kdo je vlastně na tahu.

Pat v šachové hře znamená konec partie, remízu a zahájení nové hry s novými figurami. V české politice se to bere spíš jako příležitost vzkazovat svému soupeři přes média a sociální sítě, co všechno by ještě mohl udělat pro odblokování situace.

Jenže už na druhý pohled je patrné, že o pat nejde. Patem se v šachu nazývá situace, kdy král není bezprostředně ohrožen, ale hráč současně nemůže táhnout, aniž by porušil pravidla hry. Česká politická pravidla ale aktérům partie kolem ministerstva kultury umožňují ještě mnoho různých tahů. Jenom se do nich nikomu nechce.

Premiér, například, by se mohl pustit do boje s prezidentem. Držet pozici, stupňovat tlak, v krajním případě přistoupit ke kompetenční žalobě. Což nehrozí, místo toho se Andrej Babiš k Miloši Zemanovi s dlouho nevídanou úlisností přivinul.

Prezident, například, by se mohl rozhodnout, že už si mocenského výsluní užil dost, a vrátit se do ústavních mantinelů. Což tedy nehrozí už vůbec.

Šéf ČSSD Jan Hamáček, například, by mohl obětovat Michala Šmardu, přesněji řečeno přesvědčit jej, aby svůj zájem řídit kulturu přehodnotil. Což se mu tedy také zatraceně nechce, ale ze zmíněných variant je to pořád ta nejpravděpodobnější.

Pokud bychom chtěli dost neuměle parafrázovat slavný výrok Winstona Churchilla, mohli bychom říci, že ještě nikdy neinvestovala politická strana tolik svých sil do tak lítého boje, který jí, ať dopadne jakkoli, přinese tak malý zisk politických bodů.

Na válce o ministerstvo kultury se totiž volební preference ČSSD opravdu lámat nebudou, ať už ta taškařice dopadne jakkoli. Je pravda, že na straně nejstarší české partaje stojí jak ústava, tak koaliční smlouva. Jenže jak je Hamáčkův postoj morální a pochopitelný, tak je neudržitelný.

Andrej Babiš chytře přisypává z rozpočtu na socialistické priority včetně policejních a hasičských aut, o něž tolik stál Hamáček. Výsledkem je, že bude-li chtít ČSSD opustit vládu, zbude jí jako důvod zase jenom ministerstvo kultury. A to socialisté nechtějí, protože sami tuší, že to voličům prostě nevysvětlí.

Všechno tedy směřuje k obětování Michala Šmardy. To by situaci na nějaký čas odblokovalo. Přinejmenším do doby, než na Pražském hradě dostanou chuť na další mocenskou partii.