Chyby nebo kontroverzního kroku se může dopustit každý politik. Jak takovou věc ustojí, záleží pak z velké části na tom, jak je schopen svůj postup obhájit a vysvětlit. A právě v této disciplíně propadl ministr kultury Antonín Staněk (ČSSD) na celé čáře. Proto se dá odhadovat, že jeho kariéra v čele rezortu kultury se chýlí ke konci.
Když ministr zdravotnictví Adam Vojtěch loni na podzim vyhodil ředitele Fakultní nemocnice v Ostravě – a jednoho ze svých předchůdců – Svatopluka Němečka, situace byla dramatická. Proti Vojtěchovi se postavili tamní odboráři, řada lékařů i parlamentní opozice a brblání znělo i od koaličních partnerů z Němečkovy mateřské ČSSD. Vojtěch na oponenty přehnaně neútočil, důvody svého kroku, jakkoli byly diskutabilní, se snažil vysvětlit, v Ostravě se několikrát ukázal, naslouchal a nakonec i díky tomu dokázal letos v lednu vybrat ředitele, s jehož nástupem se bouře v důležité nemocnici zklidnila.
Když novopečený ministr dopravy Vladimír Kremlík odvolal šéfa Ředitelství silnic a dálnic Jana Kroupu, přestože mnozí odborníci oceňovali na éře Dana Ťoka především stabilizaci této instituce, rozhodl se problémem promlčet. A zdá se, že to vyšlo. Při Kremlíkově nezkušenosti s politikou a veřejným vystupováním to ostatně byla chytře zvolená cesta, kterou ještě uhladilo silné politické krytí od premiéra Babiše.
Staněk naproti tomu po odvolání šéfa Národní galerie pokazil, co mohl. Důvody v podobě zvláštních smluv z Fajtovy éry sice uvedl, ale oponentní hlasy buď ignoroval, nebo rovnou shazoval. Faktovi vyčetl i pokles návštěvnosti Národní galerie, která ovšem naopak rostla.
Když byl tázán na opakované výzvy k rezignaci, tvrdil, že si jich nevšiml. Poté poskytl serveru Aktuálně.cz rozhovor, v němž se pochválil, že všechno udělal správně, ovšem nedokázal rozlišit Jizdárnu a Obrazárnu Pražského hradu a netrefil podíl výdajů kapitoly svého rezortu na celkových výdajích rozpočtu. Ostudu prozatím završil vyjádřením pro MF Dnes, v níž se pochlubil, že v diskuzích pod zpravodajskými články jej lidé chválí za to, „že se někdo konečně postavil elitám“.
Střet s blíže neurčenými „elitami“ sice patří k současnému politickému kánonu, ale byl dosud především doménou čirých populistů okamurovského typu, tu a tam si rýpl i Babiš. Od ministra kultury z ČSSD je ovšem takový výrok naprosto nepochopitelný a svědčí o argumentačním zoufalství.
V součtu s velmi nejistým politickým krytím od předsedy ČSSD Hamáčka, pokračujícími bouřemi v umělecké obci, dalšími odchody z Národní galerie a rostoucí nedůvěrou ve Staňkovu schopnost uspořádat kloudný tendr na nové vedení galerie to od ministra kultury působí jako velmi nadějný pokus o politickou sebevraždu. Předseda ČSSD nebude chtít vládní ani stranickou loď rozhoupávat před evropskými volbami, ale pokud Staněk vydrží ve funkci do konce prázdnin, bude to velké překvapení.
