Veřejné finance si vedly v roce 2018 velmi dobře, přebytek byl druhý nejvyšší v historii, chlubí se ministerstvo financí. A skutečně – přebytek 47,4 miliardy korun zní dobře. Přesně do doby, než nahlédneme pod povrch a položíme si otázku, jak to být mohlo. A než se zamyslíme nad tím, jak je dnešní stav udržitelný.
Výrazný růst příjmů v minulém roce (o osm procent, tedy 166 miliard korun) byl důsledkem silného hospodářského růstu. Nikoli, jak vláda tvrdila, důsledkem opatření proti daňovým únikům. To je vidět i z faktu, že dvouciferným tempem rostly příjmy z daní fyzických osob i další na hospodářský růst navázané příjmy. A že naopak příjem z DPH vzrostl jen o 5,4 procenta. Takový růst je v situaci, kdy nominální růst poptávky domácností dosáhl 5,7 procenta, zcela očekávatelný.
Možná byste očekávali, že vláda využije silný růst k vytvoření rezerv na horší časy. Víte, tak, jak to dělají domácnosti či dobře řízené firmy. Tak to byste se mýlili. Výdaje státu vzrostly meziročně o těžko uvěřitelných deset procent bezmála o dvě stě miliard. Z toho 60 miliard stály vyšší platy zaměstnanců, 42 miliard vyšší sociální dávky a 47 miliard investice. Jinými slovy pokud by ekonomika vymazala růst v roce 2018, který činil dle čerstvých dat 2,8 procenta, pak by nám v rozpočtu hnedle chybělo nejméně sto miliard na mandatorní výdaje (platy a důchody). Výdaje jsou totiž (pokud nemluvíme o řeckém scénáři) skoro věčné, zato příjmy nikoliv.
Expanzivní fiskální politika pokračuje i v roce 2019. Výdaje v prvním čtvrtletí přidaly dalších 13,4 procenta, jsou tedy již o 44 miliard vyšší než ve stejném období roku 2018. Platy učitelů stojí dalších 7,6 miliardy, důchody dalších devět miliard, jiné sociální dávky dvě miliardy, odvody intervenčnímu zemědělskému fondu přes čtyři miliardy a tak dál. Všechno jsou to běžné výdaje. Investice se, jak je zvykem, krčí vzadu s růstem 4,7 miliardy. A ještě nekončíme. Ministři hlásí další růst důchodů a také rodičovského příspěvku. To vše v situaci, kdy na německé dveře klepe recese.
Česko si dlouhodobě žije nad udržitelné poměry. Projídá moc, investuje málo. V posledních letech tyto výdajové tendence maskuje silným růstem příjmů a ukolébává se představou, že na to má. Až jednou příjmy zpomalí – a ono se to stane – ukáže se, že fiskální politika vlády je nahá. Úplně. Jediným štěstím je, že je Česko stále celkem málo zadlužené. To ovšem byla západní Evropa před třiceti či čtyřiceti lety také.
Autor je hlavní analytik společnosti Conseq
