Komentář Martina Lobotky: Mnoho povyku pro nic

Lidé v centru Londýna demonstrují za setrvání Velké Británie v Evropské unii (19. 10. 2019)

Lidé v centru Londýna demonstrují za setrvání Velké Británie v Evropské unii (19. 10. 2019) Zdroj: ČTK

Lidé v centru Londýna demonstrují za setrvání Velké Británie v Evropské unii (19. 10. 2019)
Lidé v centru Londýna demonstrují za setrvání Velké Británie v Evropské unii (19. 10. 2019)
Lidé v centru Londýna demonstrují za setrvání Velké Británie v Evropské unii (19. 10. 2019)
Lidé v centru Londýna demonstrují za setrvání Velké Británie v Evropské unii (19. 10. 2019)
Lidé v centru Londýna demonstrují za setrvání Velké Británie v Evropské unii (19. 10. 2019)
11
Fotogalerie

Mnozí komentátoří dávají rovnítko mezi britského premiéra Borise Johnsona a amerického prezidenta Donalda Trumpa. Že je to odůvodněné, potvrdilo i vyjednávání nové brexitové dohody. Podobně jako má Trump ve zvyku prodávat kosmetické změny za největší úspěchy lidstva, i Johnson se po jednáních z Bruselu vrátil, jako by vyhrál, a to jasným knokautem. Pravda je, že prohrál vysoko na body.

Co je nejdůležitější, takzvaná irská pojistka – tedy klauzule, že dokud se nepodaří vyřešit problém hranice na irském ostrově jinak, zůstane celá Británie v celní unií s EU – zmizela. To vypadá jako obrovský úspěch Borise Johnsona. Irská pojistka byla nejkontroverznější částí dohody a zastánci brexitu ji nenáviděli více než regulaci a daně dohromady.

Ovšem tento dojem trvá jen do doby, než zjistíme, že zaprvé to, co mělo být jen pojistkou, je nyní výchozím stavem, a že zadruhé identické ujednání, které Johnson prodává jako úspěch, navrhla loni v únoru Evropská komise. Expremiérka Theresa Mayová tehdy návrh odmítla s tím, že „žádný premiér by nemohl s něčím takovým souhlasit“.

Jeden takový se však našel – s tím, že se celní hranice posune do Irského moře a Severní Irsko zůstane de facto, byť ne de iure, součástí celní unie EU a bude regulatorně spojené s EU, tedy na jednotném trhu. Jinými slovy – s tím, co Mayová loni v únoru odmítla jakožto „hrozbu pro ústavní integritu“ Spojeného království.

To, že sám Johnson loni v listopadu na konferenci severoirské Demokratické unionistické strany říkal, že „žádná britská konzervativní vláda by nemohla souhlasit s regulatorními a celními kontrolami v Irském moři“, také zrovna nepřekvapí.

Ano, v nové dohodě je – což je její jediné nevodotěsné místo – podmínka souhlasu severoirského parlamentu. Tento souhlas se s pokračujícím následováním EU bude obnovovat každé čtyři roky, respektive osm let. Pokud bude souhlas odepřen, což je vzhledem k dlouhodobému rozložení názorů v provincii nepravděpodobné, bude následovat dvouleté „období na rozmyšlenou“, než se Severní Irsko může začít od EU regulatorně odchylovat. Ovšem s tím následným efektem, že pokud se neobjeví jiné řešení – třeba že se Británie vrátí do EU „po norsku“, bude to znamenat návrat tvrdé hranice.

Nová dohoda je tedy mnoho povyku pro nic. Z 95 procent je identická s tou, co dojednala Mayová, a zbylých pět procent je něco, co Británie mohla mít už na jaře 2018. Pokud – a to je velká neznámá – Británie tuto dohodu schválí, těžko se půjde ubránit analogii s dítětem, jež se začne s jekotem domáhat jídla, které bylo předtím bez dotčení hodinu a půl na stole a číšník jej na jeho žádost odnesl.

Autor je hlavní analytik společnosti Conseq.