Rozmohl se nám na trzích, ve společnosti a v ekonomice takový nešvar – ignorování reality. Akciové trhy se tváří, že na zisku nezáleží, ty dluhopisové zase, že nezáleží na dluhu. Naše společnost předstírá, že pandemie neznamená nutnost zchudnout a že rozpočet je bezedný. V nejhorší krizi moderní historie snižujeme daně zaměstnanců za desítky miliard, které nemáme, a čekáme, že je „vězni okresů“ budou mít kde utratit, a že tak podpoří ekonomiku.
Jako zjevení se proto jeví varování Národní rozpočtové rady z minulého týdne, že jsme pár let od momentu, kdy secvaknou čelisti dluhové brzdy – ve chvíli, kdy podíl dluhu na HDP dosáhne 55 procent, což si vynutí dramatické změny ve fungování státu.
To dochází už i hlavním aktérům, neboť z ministerstva financí zaznělo, že „diskuzi o úpravě daňového mixu se nepochybně nevyhneme“. A to, že způsobem, jakým se postupuje poslední rok, dlouho postupovat nelze, zřejmě dochází i ministryni práce a sociálních věcí Janě Maláčové, která již otevřeně říká, že přijde zvyšování daní, a to „zejména majetkových a ze zisku“.
Teoreticky jsou dvě možnosti, jak ven ze zadlužení, do kterého jsme se dílem právem (pandemie), dílem svými chybami (v epidemiologické či hospodářskopolitické reakci na pandemii) dostali: získat více příjmů, nebo uskutečnit méně výdajů.
Prakticky je však v Česku možná jen ta první možnost, snížení výdajů je totiž krajně nepravděpodobné. Celkové výdaje jsou ze čtyř pětin tvořeny výdaji mandatorními, takovými, jež stát hradit musí. Samozřejmě je za tímto účelem možné změnit zákon, ale kolikrát v historii došlo na to, že se dřív získaná výhoda skrze zákondoráce zrušila? Logicky tak zřejmě nezbývá nic jiného než jít cestou vyšších příjmů. Něco možná dodá vyšší hospodářský růst, ale to zdaleka stačit nebude. A tak přijdou vyšší daně. Potud má ministryně Maláčová pravdu. Mýlí se však v tom, že rozpočtovou díru půjde zasypat majetkovými daněmi a daněmi za zisku (firem).
To prvé by znamenalo, že by se muselo sáhnout po dani z nemovitostí a zvýšit ji dramaticky (ne, na luxusních špercích či autech se daněmi sto miliard nevybere ani za deset let). V zemi tak posedlé vlastnickým bydlením, jako je tato, je to ale politická sebevražda. Navíc s malým výsledkem.
V Praze je zhruba 650 tisíc bytů, což při průměrné ceně 6,5 milionu znamená, že i při dvouprocentní roční dani (a ignorování hypoték, které proti těmto aktivům stojí) by vláda získala jen 90 miliard. Což nestačí ani na zalepení díry po snížení daně z příjmů. V regionech zase nejsou ceny nemovitostí dostatečně vysoko a dvouprocentní daň je z pohledu cash flow pro mnoho domácností neúnosná. A ve velkých městech, kde jsou „majetky nejvyšší“, jsou zase často zatíženy hypotékami, což musí (alespoň doufám…) snižovat daňový základ takové majetkové daně.
U firem je možné daně zvýšit. Ale i v roce 2019 tvořil příjem daně z příjmů právnických osob jen zhruba 125 miliard. Zvýšení sazby o pár procentních bodů tak žádný zázrak na příjmové straně neudělá. A zvýšit ji na dvojnásobek by znamenalo exodus firem nevídaných rozměrů.
A jak to tedy dopadne? Nakonec dojde na vyšší daně zaměstnanců a vyšší DPH. Rozpočtová realita začíná klepat na dveře a klepání bude každým dalším čtvrtletím hlasitější.
