V reakci na incident v Kerčské úžině, kde ruská plavidla napadla ukrajinské lodě a přinutila je odplout na Krym, schválil ukrajinský parlament vyhlášení válečného stavu. Ten má být na třicet dní vyhlášen v oblastech, kde připadá v úvahu pozemní útok. Jedná se o oblast podél hranic mezi Ukrajinou a Ruskou federací, o pobřeží Azovského a Černého moře a o podněsterské části ukrajinsko-moldavských hranic. Tam všude jsou Rusové nebo síly, které Moskva podporuje.
Na hranici s Běloruskem, Polskem, Slovenskem ani s Maďarskem válečný stav (v tuto chvíli) zaveden nebude. Od anexe Krymu na jaře 2014 je Ukrajina s Ruskem ve stavu nevyhlášené, ale bohužel aktivní války, která si vyžádala přes deset tisíc mrtvých. V jistém ohledu je fascinující, kam se propadly vztahy dvou sousedů, vztahy, které měly stát na tak bytelných základech. Vždyť Ukrajina i Rusko jsou dominantně slovanské země s podobným jazykem (značná část Ukrajinců je navíc ruskojazyčná), se společnými ortodoxními kulturními kořeny.
Oba jazyky jsou psány cyrilicí, oba národy spojuje historie. Na první pohled a ve srovnání s jazykově či etnicky fragmentovanými státy, jako jsou Švýcarsko nebo Belgie, zřetelně převládají pozitiva. Proč jsme tedy svědky toho, co se teď na východě děje? Tak komplikovaná situace samozřejmě nemá jediné prosté vysvětlení. Ale jednoznačně lze tvrdit, že na vině je politika, přesněji tři politické fenomény.
V první řadě zcela nezpracovaná sovětská minulost, která na obou stranách vygenerovala elity neochotné, nejspíš i neschopné jednat jinak, než vidíme nyní. Dále je tu nezvládnutý přechod politické moci a totéž lze říci o ekonomické transformaci. Zdaleka to neplatí jen pro tyto dva státy.
S výjimkou Pobaltí lze podobně hodnotit celý postsovětský prostor. V jistém slova smyslu je snad až úsměvné podívat se například na preambuli smlouvy o Azovském moři, kterou Rusko a Ukrajina uzavřely roku 2003: „Ruská federace a Ukrajina, vedené vztahy přátelství a spolupráce mezi národy, které jsou založeny na bratrských vazbách mezi oběma národy…“
Ta slova nemají a nikdy neměla žádný reálný obsah. Sedmdesát let trvající mocenský monopol komunistické strany, minimálně po tři desetiletí vynucovaný bezprecedentním násilím, trvale zdeformoval vztah rozhodující většiny obyvatelstva někdejšího SSSR k právu, ke svobodě, k dělbě moci. Vlastně ke všemu včetně práva být a mít, tedy ke kulturně-civilizačním základům fungování západního světa.
Jediné, co zbylo, je vztah k síle a strach ze síly. Dokud Rusko bude silnější než jeho sousedé, bude se chovat právě a pouze tak, jak vidíme. A deklarace bratrství nebo odkazy na příslušnost k ruskému „pravoslavnému“ světu půjdou k čertu, kdykoli se to bude hodit – tak jako v případě nedávného ostrého sporu mezi moskevským a kyjevským patriarchátem. Na východě proto v dohledné době nic nového pod sluncem nespatříme.
Autor je politický geograf
