Čtyřiadvacátý říjen 1929 byl také čtvrtek. Ve světových dějinách bývá označován černou barvou, neboť ten den začal na Wall Street obrovský výprodej akcií.
Během pár minut klesají jejich ceny o 11 procent. O tom však vědí jen ti, kteří jsou přímo na burze. Kamkoli jinam putují zprávy telegrafem proklatě pomalu. Zatím se proto nic zásadního neděje.
Podobnou patálii navíc zažila burza například v roce 1907. Investoři proto vědí, co dělat: několik velkých hráčů (hlavně bankéřů) se okamžitě schází a následně financuje umělé nákupy akcií, hlavně velkých osvědčených firem. Funguje to. Většinu ranní ztráty se do konce dne daří vymazat. Když pak burza v sobotu v poledne zavře, všichni mají věc za vyřešenou.
Jenomže o víkendu se o tom rozepsaly všechny noviny. A o černém pondělí a černém úterý přišla opravdová zkáza. Za pouhé dva dny se z burzy vytratila zhruba třetina hodnoty. Shodou okolností to odpovídalo třetině amerického HDP. Pro srovnání: kdyby dnes pražská burza ztratila třetinu své hodnoty, odpovídalo by to nikoli jedné třetině HDP, nýbrž českému HDP za jeden rok a jednu třetinu. Naštěstí taková věc nehrozí. Dnes burzy automaticky zavírají při náhlých rychlých propadech a otevírají, až se trhy zase uklidní.
Z 90 let starých událostí přesto plynou ponaučení pro dnešek. Hlavně dvě.
První: Na propadu burzy nezáleží. Důležitá je reakce.
Po třetinové ztrátě během dvou dnů se burza ještě několikrát zmátořila. Samotný krach těchto dní nebyl nic proti tomu, co přišlo poté a co bylo nesrovnatelně pomalejší. Hlavní pokles burzy začal vlastně až o půl roku později a trval přes dva roky – do léta 1932. Za tu dobu ztratila burza nikoli třetinu, nýbrž téměř 90 procent své hodnoty. To už se nedá přičítat nějaké „panice“. Tento pomalý, ale setrvalý pokles skutečně odrážel reálnou hospodářskou situaci během velké krize.
Počáteční krach můžeme dokonce nazvat „zdravou korekcí“ cen po bláznivých dvacátých letech, kdy lidi kupovali akcie zcela bezhlavě, což samo o sobě zvyšovalo jejich výnosy. Klasická bublina, která s reálnými investicemi nemá nic společného.
Propad byl tedy spouštěčem, nikoli příčinou hospodářské krize. Tu je podle nobelisty Miltona Friedmana třeba hledat v nevhodné politice centrální banky, která nepřizpůsobila množství peněz v ekonomice poté, co se začala šířit bankovní panika a zkrachovalo několik finančních domů.
A opět srovnání s dneškem: bankovní paniku nemůže sama o sobě přežít žádná moderní banka. Vaše uložené peníze (a ještě trochu víc) rozpůjčovala investorům, kteří chtějí vybudovat něco nového. A než je od nich dostane zpátky, nemůže uspokojit všechny žadatele ve frontě. V takové frontě, jaké jsme před pár lety viděli na Kypru či v Řecku. Ochrana bank proti panice je jednou z hlavních funkcí centrálních bank – a mimochodem jednou z mála, na níž se shodne drtivá většina ekonomů z nejrůznějších táborů.
Druhé: Dnešek před 90 lety může za naše dnešní nulové úrokové sazby. Ben Bernanke se stal šéfem Americké centrální banky v roce 2006. Byl to tedy on, kdo dirigoval její reakci na finanční bouři let 2007 a 2008. Bernanke byl předtím vzorným studentem zmíněného Friedmana. V roce 2002, už jako člen vedení Fedu, mu na jeho devadesátinách řekl: „Pokud jde o Velkou krizi, měl jste pravdu. Způsobili jsme ji my, Fed. Je nám to líto. Ale díky Vám už to nikdy neuděláme.“
A stalo se. Tak jako se před 90 lety sešli velcí bankéři, tak Bernanke během bouře svolal ostatní (centrální) bankéře a příkaz zněl jasně: „Kupujte, a zachraňujte!”. I kupovali a většinou nakupují dodnes. Navzdory poučkám ze starých učebnic, že takové nákupy povedou k „monetizaci dluhu“. Při nákupech dluhopisů roste jejich cena, a tím pádem klesá jejich výnos. Neboli úrok.
A i proto dnes naše vláda tvrdí, že není potřeba dělat rezervu na horší časy. Považovala by totiž za hřích nepůjčovat si, když to teď zrovna nestojí žádné úroky. Hlavně díky sérii událostí spuštěné dnes před 90 lety. Historie vrhá dlouhý stín. Stejně jako dnešní dluhová politika na ty, kteří jednou budou muset dluhy splácet.
Autor je hlavním ekonomem investiční skupiny Natland
