Necelá čtyři procenta, ani ne sto tisíc hlasů. Výsledek sociálních demokratů v eurovolbách je tristní. Ale nejde jen o jedny volby. Otázka zní, zda má liberálně levicová strana tohoto typu vůbec šanci na přežití.
ČSSD věří, že má. A nejde jen o snahu zůstat ve velké politice, řada předáků sociální demokracie opravdu věří, že jejich politická mise má smysl. I člověk s jiným světonázorem musí uznat, že je to legitimní. Jenže to prostě nějak nefunguje.
Středolevicová politika by vlastně měla být nejpohodlnějším lovištěm voličské podpory. Při šikovné kampani může zahrnout venkovské, zemitější obyvatelstvo stejně jako městské liberály. Anebo může obě voličské skupiny odradit. Což se sociálním demokratům daří lépe navzdory všem snahám o opak.
Pokus o absorbování městského liberálního elektorátu, který učinil někdejší šéf strany a premiér a nynější demonstrant Bohuslav Sobotka, nevyšel. Levicově radikální křídlo, které by se mohlo pokusit vyluxovat prostor od Holešovic na východ, z jistých důvodů nechtějí v ČSSD pustit k moci.
Není lehké radit sociálním demokratům, jak zastavit nynější volný pád. Zamrzli v „odborářských“ tématech minulého století, která jsou sice pořád aktuální, ale na voličstvo už nefungují. Zvlášť pokud tu je jiná politická síla, která dokáže podobný elektorát přesvědčit, že to umí prostě zařídit.
A když navíc z druhé strany začínají dorážet liberálové středového ražení, ve které mají městští voliči přece jen větší důvěru, to se pak politický prostor pro ČSSD dál zužuje. A jakkoli má strana existenční problémy spojené se spory o Lidový dům, základ úspěchu či neúspěchu je v „byznys modelu“ či jeho absenci. Přesněji řečeno v představě, co chce sociální demokracie svým voličům-zákazníkům nabízet. V tom ve straně panuje nejistota ústící ve velmi slyšitelné postojové disonance.
Existence liberální levice je nepochybně dobrá pro demokratický pluralitní systém, ale také z čistě pragmatických důvodů. Pro pravici je dobré mít čitelného soupeře. Na levici by ČSSD prakticky neměla mít jinou než zcela okrajovou konkurenci. Neschopnost sociálních demokratů vypořádat se s komunisty dlouhodobě ničí nejen politický systém jako takový, ale hlavně ČSSD.
Propadák ČSSD v eurovolbách není třeba přeceňovat, ale ani brát na lehkou váhu. Volební trajektorie je neúprosná, a pokud na ni sociální demokraté nedokážou reagovat, dají červenou kartu leda tak sami sobě. Buď poznají a uchopí nová témata, přijmou fakt, že svět se vyvíjí. Anebo zahynou na úbytě. Nic mezi tím.
