Vztah ke státu má každý jiný. Většinou podle toho, jak moc ho potřebuje. Teď se ukazuje, že jeho pomoc budou očekávat nejen ti, kteří jsou na něm existenčně přímo závislí, ale i ti, kteří jej berou jako prostou součást života nebo jako nutné zlo. Jako třeba živnostníci, jimž finanční pomoc přislíbil stát včera.
Počáteční vládní reakce na příchod koronaviru byla smíšená. Na jedné straně včasným zavedením restriktivních opatření zabránila nejhoršímu. V tom byl kabinet prozíravější než mnohé garnitury západně od českých hranic. Pak jsou tu ale menší i větší selhání. Ať už liknavé uzavření Čechů vracejících se z Itálie do karantény bez kontroly. A hlavně nedostatek ochranných pomůcek, který uvrhl především lékaře a další zdravotnický personál do situace nebezpečné pro ně i pro jejich pacienty. Viz nynější situace v pražské Thomayerově nemocnici.
Je pravda, že situace s nabídkou roušek či respirátorů nebyla jednoduchá. Proč se ale jedno ministerstvo dokázalo připravit a druhé to nezvládlo? Proč se s přípravami nezačalo dříve a situace se místo toho bagatelizovala? Proč se nepodařilo ve větším rychle zapojit české výrobce? A pak tu jsou finanční kompenzace a úlevy, které vláda chystá. Správně, ale proč tak nesměle?
Další otázky musejí padat u testování. Rozběhlo se příliš pomalu, odmítáni byli a možná stále jsou i lidé, kteří přišli do kontaktu s nakaženými. Jak přitom ukazují zkušenosti ze zahraničí, právě plošné testování je jednou z účinných cest, jak šíření COVID-19 podchytit. Jistá liknavost panovala i v opatřeních vůči tisícům českých pendlerů. Zmatky kolem změn přednostního přístupu seniorů do obchodů jsou už jen detail.
Na pozadí toho všeho však máme podezřelé právní kličky kolem nouzového stavu nebo uspěchané projednávání novely o České národní bance. To vše ukazuje, že i v krizové době je třeba vládnoucí garnituru hlídat.
V mediálním stínu ovšem probíhají i operace, v nichž stát sehrává jednoznačně pozitivní roli. Například při hromadném svozu českých občanů pobývajících v zahraničí. To jsou okamžiky, kdy i stoupenec co nejmenší role státu jeho existenci ocení.
Neměli bychom ale propadnout pokušení, že stát se o nás veskrze postará, byť krátkodobě budou mnozí za tuto jeho roli vděční. Stát má hlavně zajišťovat podmínky k fungování ekonomiky a společnosti. To platilo před koronavirem a bude to platit i poté.
