Máme trvat na Michalu Šmardovi jako jediném kandidátovi na ministra kultury? Nebylo by lepší, kdyby „sám rád“ uznal, že to nemá cenu? Máme odejít z vlády? Máme ji podporovat i po odchodu? Dilemata, kterým nyní ČSSD čelí, jsou nepříjemná a těžká.
Základem všeho je samozřejmě nerespektování Ústavy ze strany hlavy státu. Pokud se na to ale podíváme i optikou reálpolitiky, za mnohé si sociální demokraté mohou sami. Strana si neuvědomila vlastní sílu, či spíš osamocenost a slabost. Přecenila solidaritu koaličního partnera, kterého často s radostí okopává, což se pak vrací. A propásla příležitost, jak si zachovat jak vládní pozice, tak alespoň zbytek tváře.
Pokud nyní někteří sociální demokraté jako pardubický hejtman Martin Netolický vyzývají Michala Šmardu, aby se své nominace vzdal, je to rada sice zajímavá, ale takříkajíc s křížkem po funuse. Tento moment už ČSSD propásla a nyní by se už znemožnila totálně.
Přitom to mohla být cesta ven. Sice by to nebyla výhra, ale alespoň neprohra. Už samotným navržením Michala Šmardy dala ČSSD Miloši Zemanovi trumfy do karet. Sice ne ústavní, ale rétorické. Kdyby strana přišla za zjitřené situace s jiným, vhodnějším kandidátem, prezidentovi by se hůř odmítal. Možná trochu zbabělé, ale politicky průchodnější.
Žádné průzkumy sice v tomto ohledu neexistují, dá se ale odhadnout, že množství voličů - řekněme - s menší politickou erudicí víc slyší na prezidentův argument, že Michal Šmarda nemá na post kultury dostatečnou kvalifikaci, než na nářky o porušování ústavy. Jakkoliv je první tvrzení irelevantní a druhé závažné.
Už od května začínalo být navíc jasné, že s výměnou Antonína Staňka za Michala Šmardu bude problém. Prezident dával najevo námitky, premiér zase dával ruce pryč a dělal jen to nejnutnější v zájmu zachování koalice. Kdyby třeba někdy v červnu Michal Šmarda sám kandidaturu stáhl, šéfovi strany Janu Hamáčkovi by „nic jiného nezbylo“, než najít někoho jiného. I toto by samozřejmě jistý výsměch ČSSD přivodilo, ale nebylo by to horší, než při dřívější tahanici o ministra zahraničí.
Sociální demokraté tuto ústupovou variantu odmítli. Lze je pochválit za principiální postoj, podpořit v obraně ústavnosti… a pochopit i jejich lpění na vládních pozicích. Jen se nemohou divit, kde se nyní ocitli.
Možná vědí, co dělají. Protože pokud by jako hlavní argument pro jejich odchod z vlády měl posloužit spor o nominanta na ministerstvo kultury, asi by to jejich současní ani bývalí voliči příliš nedocenili.
Anebo to nevědí a snaží se jen vydržet ve vládě, co to jde. A Miloš Zeman si pohled na svoji rozkládající se stranu užívá v naději, že konečně půjde směrem, který by se mu líbil víc.
