Do koaliční přetahované o to, zda, komu a kolik přidat, se vmísily odbory, které vycítily příležitost dát o sobě vědět. Jejich agenda je vcelku srozumitelná: přidávat co nejvíc bez ohledu na rozpočtové následky. Zajímavější je ale sledovat, jak se pohybují v mocenském trojúhelníku ANO-ČSSD-KSČM.
Hnutí ANO je zjevně moc nemusí, představují pro něj radikálnější tvář sociálních demokratů a jejich požadavků. Premiér Andrej Babiš na pondělní tiskové konferenci, když došla řeč na finanční rezervy ve zdravotnictví, ještě diplomaticky konstatoval: „Chápu, že odbory vyvíjejí velký tlak.“
Méně servítek si pak bral jeho ministr zdravotnictví Adam Vojtěch (dříve ODS, nyní nestraník za ANO). Na Twitteru odbory obvinil, že chtějí „zbořit cenné dohody“, jejichž výsledkem je úhradová vyhláška.
Nejblíže má k odborům ČSSD. Ani tady to ale není zcela jednoduché spojenectví. Navzdory názorovým shodám a personálnímu propojením se tu čas od času objeví náznaky lehké řevnivosti, kdo že je to vlastně tím hlavním obhájcem pracujících. Byť samozřejmě jen některých – státních zaměstnanců, členů odborů atd… Patrné je to i nyní, kdy se odbory a sociální demokraté předhánějí, kdo bude pro zaměstnance ve veřejné sféře žádat víc.
Šéf Českomoravské komory odborových svazů (ČMKOS) Josef Středula sice sociální demokraty několikrát veřejně podpořil, jede si ale po vlastní linii a vstup do vysoké politiky prý nechystá. Jakkoliv se občas spekuluje o jeho prezidentských ambicích. I předseda ČSSD Jan Hamáček si pochvaluje spolupráci s odbory, například v nedělním diskusním pořadu Otázky Václava Moravce si ale neodpustil poznámku ohledně jejich požadavků: „Odbory nejsou ve vládě.“ Na rozdíl od jeho strany, pochopitelně.
Nevyužitou příležitost však představuje odborářský potenciál především pro KSČM. I v tom spočívá výjimečnost českých komunistů, protože v zahraničí bývá nejbližším spojencem odborů právě krajní levice. Tady si tu příležitost komunisté nechali vzít. A možná i proto jsou tam, kam je poslední průzkumy posílají.
