Komentář Roberta Maleckého: Vrbětická kauza? Česko v pasti Hradu

Prezident Miloš Zeman 11. května 2020 v Lánech

Prezident Miloš Zeman 11. května 2020 v Lánech Zdroj: ČTK

S prezidentem v Lánech: Miloš Zeman (11. 4. 2021)
Vicepremiér Jan Hamáček (ČSSD)
3
Fotogalerie

Když už člověk jednou ve válce s Rusem je, tak má koukat, aby se na válku s Rusem soustředil a nemusel řešit spoustu domácích překážek. Jenže tak tomu právě v Česku je.

Válka s Ruskem je silný pojem, odpovídá ale realitě. To, co o vrbětickém výbuchu víme, dokonce daleko přesahuje běžný rámec války hybridní, kterou jsme tolik zvyklí podceňovat a přehlížet. Šlo o akt státního terorismu a málo na tom změní, že cílem snad měla být v konečném důsledku Ukrajina a exploze byly předčasné. Neboli že Česko nebylo finálním terčem, ale pouhou vedlejší obětí.

Po víkendové smršti informací a událostí se zdá, že pozornost je upřena hlavně na mezinárodní aspekty. Vypovídání ruských diplomatů, reciproční akce Kremlu, úvahy, zda ještě nepřitvrdit. Jako by se do domácího chlívku nikomu moc nechtělo, případně mu přešlapování a odvádění pozornosti k mezinárodním tématům vyhovuje.

Když už jde člověk do války s Rusem, měl by být v ideální kondici. To česká vláda rozhodně není. Kabinet, který hrál do poslední chvíle prezidentskou hru s odvoláním ministrů Blatného a Petříčka ve jménu Sputniku a Rosatomu, už nesmí vládnout ani minutu. Ve speciální roli pak vidíme superministra Havlíčka, který kartu Rosatomu hrál nejsilněji, ten měl být ministrem čehokoli nejpozději do sobotních tři čtvrtě na osm večer.

Jako úplné šílenství se pak zpětně jeví výměna ministra zahraničí v situaci, kdy už členové vlády o tom, co přijde, věděli. Jít do diplomatické války rozměrů, jaký tu ještě nebyl, s ministrem, který je v Černínském paláci za čtrnáct dní týden i s cestou tramvají z Letné, je nápad, který může mít jen dvě vysvětlení: totální nedbalost, nebo záměr. Necháme na posouzení čtenáře, která varianta by byla horší.

Pokud Babiš hrál s vidinou Zemanovy přízně po říjnových volbách prezidentskou hru, musí skončit i on. A podobně Hamáček. Čímž jsme konečně u domácích aspektů celé věci, které se zatím daří schovat za mezinárodní roztržku s Ruskem. Konec vlády totiž naráží na řadu překážek, počínaje její neochotou se poroučet přes „Zeman situation“ a konče třeba chybějícím volebním zákonem.

Prezident Zeman je v hluboké defenzivě, čemuž také odpovídá jeho ohlášené týdenní mlčení. Vsadil na putinovský režim a jeho geopolitické koně, s ruským prezidentem žertoval o likvidaci novinářů, uznal mu anexi Krymu, dohadoval s ním Sputnik. Když se teď ukázalo, že Putinovi rozvědčíci nechali na českém území kromě materiálních škod i mrtvé, nemůže se Zeman tvářit, že se nic nestalo. Těžko předpovídat, co v neděli národu oznámí, předání moci do rukou předsedy Senátu to ale nejspíš nebude.

Babiš je po počátečním viditelném šoku zjevně připraven hrát svou tradiční marketingovou hru. Tedy odepsat ztráty, pokusit se zapomenout na úlitbu prezidentovi s Blatným a Petříčkem a přetavit hrozby v příležitosti. Nahrává mu situace s ustupující epidemií koronaviru, pokusí se rovněž prohlásit za vítěze diplomatické války s Ruskem.

Jako nakonec nejsnazší se jeví situace kolem volebního zákona. Pořád je zde možnost, aby byl schválen nový, pokud ne, je tu ještě „nabídka“ Nejvyššího správního soudu, že v nejhorším hlasy přepočítá podle starého zákona tak, aby výsledek vyhovoval námitkám Ústavního soudu. S tím se dá pracovat.

Vrbětická kauza zastihla Česko v nejhorší možné kondici. Čím dřív přestaneme hltat zprávy o počtech vyhoštěných diplomatů a soustředíme se na domácí důsledky, tím dřív se posuneme dál.