Zážitky z distanční výuky, kdesi v Česku. Je osm hodin, paní učitelka kontroluje docházku. Funguje to tak, že na obrazovce Teamsů, kde všechny žáky vidí, jednoho po druhém hezky vyvolá. Je 8.15, paní učitelka kontroluje úkol. Žáci ho pěkně jeden po druhém ukazují na kameru, paní učitelka si splněné odškrtne a hříšníky pokárá. Krátce po 8.30 je čas zadat nový úkol, hodina za chvilku skončí. Další začíná v 9.00 – kontrolou docházky…
Bez nároku na zobecnění se autorovi těchto řádek zdá, že ve vzdělávání, tak jak ho přináší distanční forma výuky, dříme veliký problém. Zatímco epidemiologii, vakcínám, americkému volebnímu systému a biatlonu rozumějí na sociálních sítích jen absolventi Vysoké školy života, škola je téma pro každého. Každý z nás do školy chodil, má doma nebo v nejbližším okolí nějaké to dítě, řada z nás jsou učitelé. Když přijde na školství, má k tomu kdekdo co říct a debaty to bývají úporné a emocionálně vypjaté.
Zdá se již naprosto zjevné, že nynější generace školou povinných dětí se stává jedním z největších poražených pandemické krize. A spolu s ní přirozeně i celá země, jejíž mají být dnešní děti budoucností. Ukazují se propastné rozdíly nejen mezi jednotlivými školami, ale i uvnitř, mezi třídami a vyučujícími. S rodiči sehrál osud zvláštní loterii, v níž pro své potomky vybrali – pokud mohli – školu podle porovnání nejrůznějších kritérií, která ovšem byla v platnosti nejpozději do letošního října. Pak, s plným nástupem distanční výuky, mohli všechna dosavadní hodnocení a zkušenosti hodit do koše a začít znovu. Učitelé se snaží, výuku na dálku zvládají někteří lépe, jiní hůř, nůžky se rozevírají.
Má ministerstvo, jeho metodici, inspektoři, sběrači dat a podobně nějakou ucelenou analýzu a doporučení, jak dál postupovat? V zásadě ne. Především proto, že není vůbec jasné, jak dlouho mimořádná situace ještě potrvá. Opatření se posouvají z týdne na týden, ministerstvo pouze předpokládá, že „současná omezení přítomnosti žáků ve školách mohou přetrvávat i na konci ledna“, abychom ocitovali z nejnovějšího ministerského materiálu. Když nemáte řešení, tak tam vražte vysvědčení, radí Babica školské politiky a tým Roberta Plagy poslechl.
Místo dlouhodobé koncepce řešíme detaily. Aktuálně to, zda školy poslechnou doporučení ministerstva a místo známek přejdou častěji na slovní hodnocení. Prý je v době dálkové výuky vhodnější a žákům a rodičům dává lepší zpětnou vazbu. Co mají učitelé hodnotit? Prý odpovědnost dětí za vlastní učení, práci s časem a plnění povinností. Hezké, převratné.
Vysvědčení snad všichni nějak zvládneme, pak nás čekají další velké výzvy. Třeba maturity, na které se Plagův tým už intenzivně připravuje. V rámci marketingové strategie, v níž se třeba vládní očkovací plány zveřejňují na stranickém profilu předsedy vlády, tzv. Čaulidech, i Plaga debatu o maturitách přesunul na sociální sítě. Konkrétně na Instagram, kde zveřejnil anketu, v níž se studentů ptá, jak by si maturity představovali. Zda zrušit slohové práce, společné didaktické testy, nebo dokonce školní ústní zkoušku s potítkem a vystoupením před komisí. Je to podobná cesta, jako by se ministryně financí ptala lidí, zda chtějí zrušit daně. Další krok k přímé marketingové demokracii by mohla být anketa na Novinkách.
