Slyšíme to každý rok, když se jedná o státním rozpočtu – kolik peněz se dá na informační systémy a digitalizaci, aby česká státní správa i další instituce mohly fungovat rychleji, efektivněji a levněji. Koronavirová krize ale ještě více odhalila, že rezervy České republiky v takzvaném e-governmentu jsou obrovské.
Například 11. března vláda rozhodla, že se kvůli epidemii ruší výuka na všech typech škol. Nastalá situace pak připomínala seriál o nezručných kutilech – Patovi a Matovi. Všichni dělali všechno možné i nemožné, aby zajistili on-line výuku, ale rozdíly byly propastné. Žáci a studenti zůstali doma, jenže žádné propracované metodické plány na takovou výuku neexistovaly. Pandemický plán země s nimi vůbec nepočítal. Jak by také mohl, když jeho poslední verze je z roku 2011. Školy si nakonec nějak poradily, ale o zodpovědné přípravě na krizi se hovořit nedá. Na rozdíl třeba od Japonska, Singapuru a částečně i Číny.
Mezitím politici a odborníci vyzývali občany, aby nechodili, pokud možno, k lékaři, a problémy nejdříve řešili telefonicky. Poslechl jsem. Protože jsem kardiak, potřeboval jsem léky, které mi docházely. Posloužila skvělá věc, elektronický předpis. Jen jsem si u toho vzpomněl na předsedu České lékařské komory Milana Kubka, který ještě v lednu 2018 psal, že „povinné elektronické recepty jsou příkladem omezování svobody a nikomu nic nepřinášejí“. K tomu není co dodat.
Virus také obnažil zoufalost v nepropojení orgánů státní správy. Ministerstva, úřady a instituce používají různé IT systémy, digitalizace pořád pokulhává. A právě teď, v době omezeného pohybu a karantén, by byla tolik potřeba.
Pro příklad není potřeba chodit daleko. V Estonsku elektronicky nevyřídíte snad už jen svatbu a pohřeb. Až 99 procent služeb, které zajišťuje stát, úřad, další instituce a firmy, se dají v této pobaltské zemi udělat elektronicky. Na 70 procent obyvatel už má e-občanku s e-podpisem a pomocí nich si můžete rozjet firmu, podívat se, jak si vede váš důchodový účet, a dokonce se dozvíte, kdo vlastní zbrojní průkaz.
Otázky související s digitalizací Česka jsou přitom jednoduché. Proč to nejde i u nás? Proč to tak strašně dlouho trvá? A kdo za to může?
