Už dlouho nebylo Česko v německých médiích tak populární jako nyní. Je to ovšem popularita negativní. Česko funguje jako odstrašující příklad země, která se v době covidové pandemie nechová zrovna obezřetně, nemá žádný pandemický plán a její politická reprezentace nedokáže obyvatele přesvědčit, aby dodržovali schválená opatření.
Hlavním mementem během první vlny pandemie byla ve všech zemích včetně Německa Itálie. Mohly za to především záběry z Bergama, kde leželi pacienti na chodbách nemocnic a hromadily se rakve s mrtvými.
Nic takového dnes z Česka do světa neletí, přesto se – alespoň v očích Německa – právě Česká republika stává mementem druhé a počínající třetí vlny pandemie. „Das ist mir ein bömisches Dorf“, je to pro mě česká vesnice, říká se v němčině – v češtině je to vesnice španělská, když se něco nedá moc pochopit, když se někdo v něčem nevyzná. Na příkladě českého pandemického zmatku je tento idiom konečně i v Německu jasně srozumitelný.
Němci ponejvíce nechápou, jak je ve chvíli, kdy pandemie fakticky kulminuje a přichází silnější britská mutace, vůbec možné uvažovat o uvolňování, jako se to děje v českém parlamentu. To nakonec vedlo i k restrikcím na česko-německých hranicích, a to i přesto, že problémy kvůli tomu mají pendleři a do Německa se zpožďuje tok kamionů s díly pro výrobu německých automobilek, které už hlásí možné výpadky.
To jsou ale až následné technikálie, podstata nepochopení je jinde. Většina Němců chce chránit každý život ohrožený pandemií, Češi se v průzkumech veřejného mínění více starají o ceny potravin než o zdravotní rizika pandemie. Hranice pořád existují – v hlavě.
Autor je spolupracovník redakce.
