Od Nuseláku až do nebes. Jak jsem před 25 lety dělal rozhovor s Petrem Kellnerem

Petr Kellner.

Petr Kellner. Zdroj: Isifa / PPF Group

Petr Kellner v devadesátých letech.
Petr Kellner.
Podnikatel a majitel holdingové společnosti PPF Group Petr Kellner.
Pietní místo PPF Gate v pražských Dejvicích.
5
Fotogalerie

V polovině roku 1996 udělala skupina PPF zásadní krok do české byznysové elity. Získala 36procentní podíl v České pojišťovně, čímž ji fakticky ovládla. V této souvislosti člen představenstva PPF a generální ředitel České pojišťovny Ladislav Bartoníček slíbil, že skupina zveřejní své majitele. Poprvé to udělal Petr Kellner v rozhovoru pro deník Právo v září 1996. Rozhovor s ním vedli Martina Martinovičová a Roman Pospíšil, který na tehdejší setkání s pozdějším nejbohatším Čechem vzpomíná.

Štíhlý, tmavovlasý, zdánlivě neupravený. Tak nějak si pamatuji Petra Kellnera z našeho jediného setkání. Vizuální dojem i po letech převládá. Jinak byl sebevědomý, usměvavý, slušný, zdvořilý… a jaksi tajemný.

Když jsem se v polovině 90. let zeptal Pavla Tykače, kdo vyroste do takové síly jako Motoinvest, odpověděl bez váhání: „PPF.“ Motoinvest byla finanční skupina, která ovládala mimo jiné Agrobanku a několik investičních fondů.

Oproti tomu celá PPF se v té době vešla do podkroví činžovního domu kousek od Nuselského mostu. Měla za sebou úspěšně dvě vlny kuponové privatizace a spravovala majetek přesahující pět miliard korun. Sám Kellner ale jeho celkovou tržní hodnotu už tehdy odhadoval na dvojnásobek. Ale že by tato skupina měla vyrůst až do nebes?

Vyrostla a všechny přerostla. Když v roce 1996 ovládla Českou pojišťovnu, rozhodl se Petr Kellner odtajnit její vlastnickou strukturu prostřednictvím rozhovoru.

Bylo to spíš štěstí než zásluha, že jsme za ním mohli zajít právě my – já a Martina Martinovičová jako redaktoři Práva. Ani omylem by mě tehdy nenapadlo, že je to naposled. Byť jeden z jeho poradců nám už tenkrát říkal, že půjde o výjimku. Neboť pan Kellner chce žít bez zájmu médií a dbá na soukromí.

Přestože byl víkend, přivítal nás v tmavých kalhotách, bílé košili a s kravatou. Seděl u malého stolu, na malé pohovce, v relativně malé kanceláři. Možná právě to se stalo odrazovým můstkem pro další růst. Nemohu říct, že by se nějak extra rozpovídal. Rozhodně však v jeho chování nebyla ani stopa povýšenosti. Usmíval se, odpovídal věcně, ale skutečně na otázky. Nevyhýbal se žádné. A nepoučoval. Což z bohatých lidí dokáže málokdo.

Přitom mu – ať počítám, jak počítám – bylo 32 let. Boris Becker vyhrál v osmnácti Wimbledon. Paul McCartney ve třiadvaceti napsal Yesterday. Petr Kellner těsně po třicítce ovládl největší českou pojišťovnu. Možná už věděl, že míří výš a dál. 

Dnes se trošku zapomíná, že na to nebyl sám. Podle všeho sehráli v rozvoji PPF velkou roli také Milan Maděryč (v té době také její akcionář) a Ladislav Bartoníček (který dnes přebírá řízení skupiny).

Do pojišťovny se pustili proto, že jako jediná velká finanční instituce byla privatizovaná a tudíž dostupná. A jak řekl Petr Kellner, také proto, že na pojišťovacím trhu očekával výrazný růst. Nepletl se. Za 36 procent v pojišťovně tehdy zaplatil 5 až 5,5 miliardy korun a získal na to úvěr z ING. Očekával, že investice se mu vrátí během pěti let.

Už tehdy naznačoval, že se bude dívat směrem na východ. Protože pojišťovací byznys ovládne pár globálních hráčů a vedle nich budou existovat ti regionální. Ne národní, ale přeshraniční. Pravda, nakonec vyrazil za hranice s jinými druhy podnikání, ale jinak i tuto vizi naplnil.

Je zvláštní, že některé hlasy na něm neobdivovaly ani tak strategické myšlení, jako především obrovskou schopnost dotáhnout každou realizaci tam, kam zamýšlel. Na nás tehdy během rozhovoru jako vizionář rozhodně působil. Což je samozřejmě subjektivní vjem, a mnozí jiní by jistě hovořili jinak.

Je to jen vzpomínka, jen drobný střípek do mozaiky, kterou bychom snad mohli společně skládat. Hodnotit bych si ho nedovolil. Řada lidí překvapivě ano. Hlavně v té negativní rovině. Přesto že ho zřejmě neviděli ani jednou, přestože o něm ví mnohem méně než leckterý ekonomický novinář.

Čekal bych, že si hodnocení lidské stránky stejně jako já odpustí. Hodnotí přitom jen nějaký obraz, který vznikl kolem majitele největšího českého impéria. Hodnotí obraz, ale dotýkají se člověka. Vedle nejbohatšího Čecha totiž odešel také táta, manžel, kamarád, kterého skoro nikdo z nás neznal.