Označuje se příznačně za „uprchlické dítě“ a přiznává, že má občas „sám sebe plné zuby“. Jeho kritici, ve snaze najít na něj alespoň nějakou špínu, jej označují „za rozvraceče rodiny“.
Všechny tyto nálepky mají souvislosti a vysvětlení, k nimž se postupně dostaneme. Úvodem mohou posloužit jako stručný pokus o přiblížení postavy rakouského prezidenta Alexandera Van der Bellena, „nezávislého“ kandidáta s masivní podporou strany Zelených.
A co především: nositele naděje v očích mnoha pravověrných zachránců demokratických hodnot u našich jižních sousedů a v Evropské unii vůbec. Tedy za předpokladu, že ještě je co zachraňovat.
Nositel naděje
Něco přes 21 procent hlasů, které bývalý předseda „ekostrany“ a pořád její člen, jinak profesor ekonomie se specializací na plánování a finance získal v prvním kole prezidentské volby, přitom dávalo Van der Bellenovi jen minimální šance v nedělním druhém kole uspět.
Odstup za vedoucím Norbertem Hoferem ze strany Svobodných dělal 14 procent. Navíc přišla televizní debata na stanici ATV, z níž vyšel 72letý Van der Bellen jako poražený. Cože se tedy stalo, že se právě z něj stal Hoffnungsträger čili „nositel naděje“?
Roli bezesporu sehrálo všeobecné zděšení doma a venku, jaké způsobilo Hoferovo vítězství v prvním kole. Myslí se tím výhra charizmatického muže, který se sice korektně vyjadřoval k různým ožehavým politickým a ekonomickým otázkám, nicméně mluvil poměrně jasně – NE běžencům, NE stávajícím mocenským strukturám (rozpustím parlament, vypíšu předčasné volby).
Jeho FPÖ je už teď natolik silná, že by si mohla nárokovat post spolkového kancléře. Chceme toto opravdu? ptali se voliči. Paradoxně nejvíce ti, kteří zvolili metodu hlasování s využitím poštovních obálek.
Do tohoto povyku přihodil Van der Bellen okřídlenou větu: „Jsem spíše od toho, abych příkopy zasypával, ne je prohluboval,“ a původně jasné derby se zvrtlo v přetahovanou, jakou Rakousko nezažilo. Nejen ono se náhle začalo ptát: Kdo je vlastně ten Alexander VDB, jak ho média v době nadužívání zkratek překřtila?
Útěk do říše
Rodák z Vídně, s datem příchodu na svět 18. ledna 1944, je potomkem imigranta z Ruska, který prchl před bolševiky do Estonska. Otec se tam oženil a putoval do německé říše, pod niž tehdy Rakousko patřilo. VDB se tak stal, údajně, odmala držitelem říšského pasu (jiné jazyky tvrdí, že si ponechal estonskou státní příslušnost).
Rakouské občanství přišlo posléze. Počáteční roky života vypadaly ve zkratce takto: základní škola v Innsbrucku, gymnázium a ekonomická vysoká škola tamtéž. Žádná základní ani civilní vojenská služba v rakouské armádě.
Následovala kariéra pomocné vědecké síly na fakultě, další štací byl Mezinárodní institut pro management a správu v Berlíně.
Přečtěte si profil poraženého kandidáta Hofera:
Po návratu do Innsbrucku, habilitaci a univerzitní profesuře rozjel VDB paralelní práci pro vídeňskou Správní akademii. Po roce 1980 přišel přechod do metropole na Dunaji, spojený s angažmá pro tamní univerzitu (obor veřejná správa). Profesuru si ponechal do začátku roku 2009.
Počáteční účinkování v sociální demokracii (SPÖ) vyměnil za aktivity pro Zelené (šéf stranického klubu ve sněmovně, předseda strany). Po propadu zisku ve volbách 2008 se Alexander Van der Bellen odmlčel a stranické vedení předal. Ze zapojení do vídeňské zemské a komunální politiky z roku 2010 pochází slogan „Go Professor Go!“ I přes získaný mandát do vídeňského sněmu nenastoupil, stalo se až v roce 2012.
Prezidentské tažení
Relativně banální počin, jakým se stal v prosinci loňského roku rozvod s manželkou Brigitte, s níž dlouhodobě nežil, nahrál četným spekulacím. Ne ve smyslu, že někoho má (vyvolenou byla a je Doris Schmidauerová, dlouholetá tajná přítelkyně, manažerka poslaneckého klubu Zelených a současná choť).
Převážil pohled, že náhlé uspořádání soukromého života svědčí o připravenosti ucházet se o úřad hlavy státu. Mimochodem o uchazečství se tou dobou šuškalo asi rok.
Oficiálně se VDB zapojil do boje o Hofburg letos v lednu. Podporu poskytl penzistovi s důchodem osm tisíc eur svaz „Společně pro Van der Bellena“, který mu sehnal na kampaň 550 tisíc eur plus dary od malých sponzorů.
Celkový rozpočet se odhaduje na 2,3 milionu.
Kdysi mateřská SPÖ mu dokonce přenechala ve Vídni plochy pro plakáty. „Myslím, že to bude někdo třetí,“ odpověděl Van der Bellen před prvním kolem na dotaz, kdo postoupí.
Nebraňme se imigrantům, prohlubujme společnou Evropu, přijměme dohodu o volném obchodu s Amerikou, přijměme právo na homosexuální sňatky. I tak by mohla vypadat vizitka muže, který se považuje za feministu a nikdy nepřišel na Ples v opeře. „Pokud jde o cigarety, jsem slaboch. Nesnáším sám sebe, že té závislosti podléhám,“ přiznává otevřeně své minus. Voliči, jak vidno, vzali v potaz daleko více jeho klady.
