Odpočítáváme posledních pár dní do konce roku, v němž obyvatelé České republiky završili svůj třicátý rok svobody.
Náměstí byla zase plná protestujících proti premiérovi vyšetřovanému pro střet zájmů. Proti ministryni spravedlnosti Marii Benešové obviňované z ovlivňování justice i proti prezidentu Miloši Zemanovi kvůli tomu, že si ústavu vykládá po svém. V pořádku. I kvůli svobodě projevu a názorů se před třemi dekádami cinkalo klíči. Jenže ten rozhodující hlas, volební, máme každý. Příběh o plném rynku zatím nestačí.
Své příběhy si prožili dopravci, kterým přidělala vrásky letadla připoutaná k zemi. Novou cestu musí hledat i český autoland, aby nepíchl pokaždé, když se v Německu rozsypou hřebíky. Průmyslovým podnikům ubývá zakázek, přitom lidé - nedostatkové „zboží“ - chtějí vyšší mzdy, na něž ale tuzemská ekonomika nejspíš nemá. Jízda na vlně euforie z dalšího rozmachu hospodářství drncá. Nejde pouze věřit příběhu o tom, že z Česka bude The Country For The Future. Ač jí měla dávno být, musí se jí teprve stát. Aby budoucnost vůbec měla.
Svět hraje pod taktovkou souboje Trumpa a Číny a ekonomiky napříc kontinenty dál aktivně zelenají. Z Evropy je častěji slyšet, že se vytrácejí hodnoty, na nichž západní civilizace stojí.
Tahle doba není inspirativní, je divná a bez hlubokých dramat, říká mi v rozhovoru režisér Jiří Strach. Doba je zralá na krizi, ptám se. Ne, na válku, protože řešíme kraviny, odpovídá. Tak stačí, ať ten příběh neskončí...
