Že ústavní žaloba na prezidenta nemá šanci, bylo celkem jasné. Po novelizaci pravidel musí tento krok schválit kromě Senátu také dolní komora parlamentu, jinak se jí ústavní soudci nemohou zabývat. Senátoři se nakonec spokojili s tím, že žalobu sestavili, a těšili se, že při rozpravě ve sněmovně bude před očima veřejnosti alespoň řádně probrána.
To se ale nakonec nemusí stát. Šéf poslaneckého klubu ANO Jaroslav Faltýnek nevidí k projednání důvod, proti je i SPD a nadšením nehýří ani šéf komunistů Vojtěch Filip.
Pokud by několikrát osvědčený hlasovací stroj ANO, SPD a KSČM opravdu nepustil ústavní žalobu na prezidenta na jednání sněmovny, žaloba by dle zákona byla po třech měsících automaticky odmítnuta. To by ovšem byla další nepříjemná zpráva o rozkližování českého demokratického prostředí. Už dnes mají vládnoucí strany (ty ve vládě i ty „pomocné“) problém přijmout fakt, že političtí soupeři si dovolují myslet si něco jiného. Zabraňovat jim v tom, aby o svých postojích mohli mluvit na plénu sněmovny, by ale neměly. Zejména jde-li o tak vážnou věc, jakou je žaloba na prezidenta. Pořád snad platí, a i současný prezident to v minulosti opakoval, že „demokracie je diskuze“. A kde jinde se má diskutovat než v parlamentu.
Senátní žalobě lze mnohé vyčítat. Kupříkladu je do ní zahrnuta řada kroků spadajících do minulého prezidentského období Miloše Zemana. Existuje přitom judikát Ústavního soudu, který takové prozkoumávání zamítá. Dopadla tak ústavní žaloba na Václava Klause z roku 2013. Klaus už ovšem tou dobou nebyl v úřadu. Takže senátoři by zase nemuseli být tak úplně mimo mísu, když požadují prošetření starých Zemanových úkonů, neboť ty mají stále vliv na výkon funkce v jeho druhém období. Námitek by bylo i víc. Přesto platí, že principiálně je snaha Senátu přijatelná. V české politické praxi se navrstvilo tolik karambolů, že už by rozhodné slovo Ústavního soudu bylo potřeba.
Dokud prezident nedostane autoritativní zpětnou vazbu, může se ústava pružně ohýbat donekonečna. Nejde-li to snazší cestou kompetenční žaloby, mělo by to jít cestou parlamentní. Nakonec nejde ani tak o odvolání hlavy státu jako o prověření funkčnosti celého systému, v němž Ústavní soud hraje roli arbitra. A upřímně: už při letmém pohledu na českou politickou scénu posledních let je zjevné, že tu něco povážlivě skřípe. Když se o tom nebude moci mluvit už ani ve sněmovně, může se skřípot brzy změnit v tuhou mocenskou kakofonii, která nemá s otevřeností demokracie nic společného.
