Jan Antonín Duchoslav rozhodně není jen Viki Cabadajem ze Sněženek a machrů. Vedle herectví je za ním i kariéra instruktora lyžování, rekvizitáře, ale také podnikatele. Teď buduje vlastní firmu na prodej elastických nádrží. „To je teď můj velký cíl. Obchod mě začal hodně bavit. A navíc nabízím věc, která má smysl. Má svojí přidanou hodnotu. Za voňavky bych se styděl,“ říká.
Výčet činností, kterým jste se věnoval, je široký a vyniká mezi nimi například i obchodník s dámskými vycpávkami. Jak jste se k tomu dostal?
To bylo koncem 80. let. Byla taková móda širokých ramen a na trhu žádné vycpávky nebyly, holky si to musely šít samy doma. A jeden bývalý spolužák přišel s tím, že na to má stroj, ale sám nemůže prodávat. Měl za sebou nějaký trest za útěk z republiky, kdy si postavil balón a chtěl v něm uletět, ale tak nějak to nevyšlo. Já jsem byl ale taky trestaný, takže to byl problém. Ale podařilo se to na základě tehdejšího zákona o domácí výrobě a prodeji na tržištích. Já se staral o obchodní stránku a spolužák o tu výrobní.
Brzy pak nastala sametová revoluce. Jak jste ji prožíval?
Euforicky, naprosto euforicky. Za část vydělaných peněz jsem nakoupil trikolóry a zavírací špendlíky a rozdával je.
Přišly 90. léta a na dráhu podnikatele se vydal kdekdo. Nelákalo vás zúročit předchozí zkušenosti ve velkém?
Se spolužákem jsme se nepohodli. Kvůli penězům, jak jinak. Takže celá naše spolupráce šla do háje.
Po hraní, kterým jste se živil předtím, už jste netoužil, nebo po revoluci už role nepřicházely?
Spíš už jsem chtěl být při natáčení na druhé straně. Tedy samozřejmě ne přímo kameraman, i když jeden čas jsem dokonce koketoval i s myšlenkou na režírování. Spíš ale taková technická osoba, organizační složka nebo produkce. A k tomu jsem se i shodou okolností dostal a tím jsem se mnoho let živil. Svého času velmi dobře, protože jsem dělal reklamy.
Jaké třeba?
Dělali jsme například reklamu na Dobrou vodu a to mě docela bavilo. Postupně jsem ale začal mít pocit, že to je k ničemu, že to nikomu nepřináší žádný užitek. Byl jsem sice dobře zaplacený – také to organizačně byla dost složitá práce – ale ten výsledek navzdory obrovskému finančnímu, fyzickému i psychickému nasazení nic smysluplného nepřináší.
Jak se díváte na to, když se i známí herci takříkajíc propůjčí pro natáčení reklamních spotů?
To je naprosto jednoduché, ostatně já jsem se „propůjčil“ taky. My se musíme nějak uživit. Nás neuživí divadlo, anebo řečeno jinak: nás to může uživit, ale za cenu zejména obrovského časového vypětí. Řada lidí chodí od osmi do čtyř do práce, od pondělní do pátku. Tohle my vůbec neznáme. Jsou například divadla, co hrají odpolední představení i na Štědrý den.
Sám máte i divadelní zkušenosti, hrál jste v Divadle Radka Brzobohatého. Jak na něj vzpomínáte?
Radek byl v mé herecké kariéře strašně důležitý člověk. Už jen tím, že ho mám spojeného se svojí první filmovou rolí.
To byl Viki Cabadaj z filmu Sněženky a machři. Jak jste vlastně tu dobu – tuhou normalizaci počátku osmdesátých let – jakožto dospívající mladík vnímal?
Naše rodina nebyla nijak angažovaná. Naopak byla hodně protirežimní, antikomunistická. Máma mi ale v té době pořád říkala, že musím udělat maturitu a „vystřelit“ někam do emigrace. Nebrat ohledy na to, co se tu bude dít s ostatními, a utéct odsud. Tohle jsem opakovaně slýchával, ale nedokázal jsem to v sobě zpracovat.
K roli ve Sněženkách jste prý přišel vlastně náhodou, je to tak?
Úplně náhodou. První asistent režiséra Jirka Ostrý u nás ve třídě na Gymnáziu Nad Štolou, kam jsem zrovna chodil, koukal po hezkých spolužačkách a u kluků si vybíral alespoň zajímavé obličeje. Takže mě přehlédl a nevybral si mě. Pak ale před třídou oznámil, že konkurz je ve čtvrtek od dvou hodin. Načež všichni začali křičet, že máme odpolední vyučování. A on nám slíbil omluvenky. To byl ten impulz. Šlo mi o tu omluvenku. Navíc to odpoledne byla matematika a deskriptiva.
Co pak u konkurzu rozhodlo?
Velké pozitivum pro filmový štáb bylo, že jsem lyžoval. U mě nehledali obsazení té konkrétní role, ale prostě někoho, kdo to na lyžích uměl. Tak jsem tam přišel, hodil jsem patkou a řekl: „Jmenuju se Jan Antonín Duchoslav a už dvanáct let závodně lyžuju.“ To rozhodlo.
Jaké to bylo během natáčení, například právě s Radkem Brzobohatým?
Bylo tam množství interakcí. Radek Brzobohatý tehdy s Hankou Gregorovou čekali Ondru – věděli, že to bude syn. A když to zlehčím, tak on se ve mně trochu zhlédl a obrazně mě přivinul na svoji hruď jako svého syna. Staral se o mě, radil mi, byl mým mentorem a pomáhal mi.
Pak mi o mnoho let později Hanka nabídla roli v divadle, přestože mi bylo už 42 let a nikdy předtím jsem v něm nehrál. Neměl jsem žádnou zkušenost, žádné divadelní vzdělání. A divadelní herectví je opravdu hodně jiné než stát před kamerou, což jsem ještě jakžtakž zvládal. Dostal jsem od ní nabídku, kterou jsem přijal. Kdybych ale věděl, co mě čeká, tak bych ji odmítl. Ale dneska jsem rád, že jsem to nevěděl. A jsem Hance vděčný, že mi tu příležitost dala.
Jak úloha ve Sněženkách narýsovala váš další život? Přišly peripetie na gymnáziu, které jste nedokončil, na vojně jste pak byl odsouzen za šikanu.
Narýsovalo mě to vlastně špatně. Byly okamžiky, kdy jsem litoval, že jsem tehdy neposlechl mámu. Ta mi chtěla natáčení zatrhnout.
Proč? Že vás to zkazí?
To ne. Ona sama studovala na DAMU herectví. Ve třetím ročníku se jí nějak „podařilo“ otěhotnět, tak se rozhodla, že bude vzornou manželkou a oddanou matkou v domácnosti. Na školu se vykašlala a nikdy ji už nedodělala. Přitom se na ni dostala bez protekcí, jen díky svému talentu.
Mámě tenkrát šlo o to, abych se věnoval spíš škole, měl alespoň tu maturitu a pak „děj se vůle boží“.
A litoval jste potom?
Mohl jsem tou školou projít jinak, než jsem pak… neprošel. Ten život mohl být trošku odlišný. Na druhou stranu to přineslo spoustu jiných zážitků a životních situací. Dneska už nelituji. Asi to tak mělo být.
Dalším filmovým počinem byl seriál Třetí patro. A pak vojna, trable s tou údajnou šikanou...
Ona to bohužel nebyla údajná šikana, ona to šikana byla. Mělo to ale ještě spoustu konsekvencí. Protože to, co jsem tam já udělal – a nebylo to dobrý a nejsem na to pyšný – tak by se dalo přejít nějakým napomenutím nebo maximálně podmínkou. Jenže já jsem se jim hodil do krámu, protože jsem byl známý. Tenkrát byl boj proti šikaně obzvláště oblíbený.
Bylo to i tím, že vás role Vikiho Cabadaje trošku namachrovala?
Moje role mě obecně namachrovaly. Rok či dva jsem to vstřebával, než jsem se z toho dostal. Nebyl jsem připravený na to být slavný. Na vojně to ale mělo jiné souvislosti. Vojna byla nějak nastavená, každý – zvlášť vojáci z povolání – chtěl mít klid. Takže vevnitř v tom systému se vlastně šikana podporovala a navenek se všichni tvářili, že proti ní bojují.
Nakonec jste skončil i ve vězení.
Naštěstí jsem seděl jen 19 dní. Ale ta zkušenost byla jednoznačná.
Jak jste to ve vězení snášel?
Všichni muklové se ke mně chovali hrozně dobře, protože se rychle rozkřiklo, že jsem to já a že po mně bachaři jdou. Bachaři mě totiž zařadili do dvou směn, každá trvala asi deset hodin, takže mi na spánek zbývaly tak čtyři hodiny. Tak mě schovávali, abych se mohl vyspat.
Zpátky k vašim rolím. Hrál jste i v některých seriálech, mimo jiné i ve dvou dílech seriálu Rapl, v jeho druhé sérii. Jaká to byla zkušenost?
Hrál jsem tam ve dvou dílech jen proto, že konec té mé postavy byl přetažený i do dalšího dílu, jinak by se to zvládlo v jednom. Rapl byl ale dobrý, byla to pro mě výzva. Po dlouhé době jsem dostal nabídku, která měla hlavu a patu. Hrál jsem tam strašnýho „nácka“, byl to magor a já musel vymyslet, jak ho ztvárnit.
Na sociálních sítích často reagujete na politickou situaci. Evidentně vás politika zajímá a vůči současné vládní garnituře jste dost kritický.
Vždycky jsem volil ODS, i když šla úplně do háje. Sice mě mrzelo, že začala ztrácet ten tvrdě pravicový kurz, ale pořád jsem zůstal jejím věrným voličem. Jen v komunálních volbách jsem to dal „Topce“, protože mi přišlo zajímavé, co chtěli dělat tady v Praze 6.
Euforicky jste slavil listopadovou revoluci. Jak si vysvětlujete, že se dostala k moci nynější garnitura?
Obecně tu je obrovské rozladění a znechucení politikou. Prostě někteří nenažraní chlapci to přepískli. Pár těch politiků znám a vím, jak mají pocit, že jsou nedotknutelní. Ti, co slibovali lepší zítřek – Ano, bude líp – marketingově zneužili nálad ve společnosti. A vyšlo jim to dokonale.
Jak se díváte na protesty, jako jsou akce Milionů chvilek?
Já se jich účastním.
A nevyvanuly už trošku?
Nevěřím tomu, že to ztratilo podporu. Jen do toho přišel koronavirus, což Babišovi nahrálo do karet, takže se to rozmělnilo. Ale jsem přesvědčený, že to chlapec neustojí. On to přepískne, šlápne někomu do báboviček a ten ho „sestřelí“. I když bych byl raději, aby regulérně prohrál volby.
Na co jste vlastně v životě nejvíc pyšný?
Jednoznačně na své kluky a bývalou ženu. Navzdory rozvodu. Mám ji moc rád a jsem vděčný za to, že máme vztah, jaký máme. Tedy dobrý. Snášíme se a o kluky se snažíme dobře starat.
Chtěl byste, aby i z nich byli herci?
To ne. Byl bych radši, aby nejdřív šli do něčeho jiného, normálního. Pak ať si třeba zkusí i herectví.
Proslavil se rolí Vikiho Cabadaje ve filmu Sněženky a machři (1982), hrál i v řadě dalších filmů a seriálů (např. Třetí patro, Krvavý román, Non Plus Ultras). Působil i v Divadle Radka Brzobohatého. Vystřídal i řadu jiných profesí od rekvizitáře po instruktora lyžování. Nyní buduje firmu na prodej elastických nádrží. Narodil se a stále žije v Praze. Chodil na Gymnázium Nad Štolou, ale nedokončil ho. Je pravnukem Aloise Jiráska. Je rozvedený, má dva syny – Antonína a Jana. |
