Bývalý vysoce postavený manažer společnosti Škoda Auto Bohdan Wojnar se v polovině května utká o post prezidenta Svazu průmyslu a dopravy s expremiérem Mirkem Topolánkem i Janem Rafajem, šéfem největšího českého pronajímatele bytů Heimstaden. V čele nejvlivnějšího sdružení firem v Česku by Wojnar tlačil vládu k opatřením v energetice. „Pokud nedokážeme zareagovat včas, můžeme začít elektřinu ve velkém dovážet a za určitých předpokladů se můžeme stát importní zemí už od roku 2025,“ říká.
Co nabízíte Svazu průmyslu a dopravy?
Určitě aktivnější přístup k nastavování agendy. Svaz musí mnohem více pracovat s informacemi a daty, lépe spolupracovat s jednotlivými aktéry. Kupříkladu mám na mysli větší zapojení průmyslu do Národní ekonomické rady vlády, měli bychom s vládou více spolupracovat i na výstupech.
Je mi někdy až líto členů NERV. Přinášejí mnohdy fundované návrhy, ale pokud jsou nepopulární nebo nepanuje shoda na řešení, spadnou pod stůl. V radě jsem dříve působil a dokážu si představit, jak to mají její členové těžké, když mají ministry o něčem přesvědčovat. Vím, že NERV nemá politickou odpovědnost, ale jako prezident svazu bych určitě trval na tom, aby byl hlas průmyslu v radě více slyšet.
Svaz zastupuje zaměstnavatele na jednáních tripartity. Zlepšil byste vztahy s odbory nebo s Hospodářskou komorou, s níž si svaz často konkuruje?
Vztahy v tripartitě by neměly být vzájemně přezíravé. Je možné nalézat při určitých tématech dobré koalice, ať už s odbory, nebo s Hospodářskou komorou. A priori přece nemáme vždy protichůdné zájmy. Mohli bychom si předem stanovit, kde se shodujeme a rozcházíme. K tomu musí být ale vůle všech stran. Jsem schopen nabídnout svazu znalosti napříč průmyslovými odvětvími, moje životní zkušenosti a postoje jsou známé.
Dal jsem si dva roky oddych od korporátního života, tedy od členství v představenstvu Škody Auto. Učil jsem se nové věci a pracoval na jiných tématech. Mám na to chuť i energii. Nejsem typ člověka, který by kladl důraz sám na sebe, neustále by opakoval: já, já, já. Pro mě je velmi důležité „my”, jsem týmový hráč. Myslím, že dokážu lidi vést ke spolupráci.
České vlády nemají dlouhodobou hospodářskou koncepci, stát je neefektivní a země má vysoký podíl průmyslu a autoprůmyslu se značnou energetickou náročností a nízkou přidanou hodnotu. To jsou důvody, proč má Česko teď nejhorší reálný růst HDP v Evropě. Máte řešení?
O jednotlivých důvodech bychom mohli hovořit dlouho. Ano, situace je těžká, ale má řešení, i když není rychlé a jednoduché. Problém vlády vidím i v tom, jak neefektivně nakládá s daty, která shromažďuje, s analytikou. Výstupy různých resortních výzkumných ústavů nejsou ani zdaleka takové, jaké by měla vláda vyžadovat. Největším nedostatkem je předvídání trendů, k nimž se svět posouvá. I proto Česku chybějí dlouhodobé, měřitelné cíle, k nimž by směřovalo. Velké mezery jsou také v tom, jak vláda pracuje s připomínkami Svazu průmyslu. A mít silný a moderní průmysl je a bude vždy výhodou.
Z pozice prezidenta zájmového sdružení byste na vládu více tlačil?
Svaz musí mnohem aktivněji přicházet s vlastními tématy. Neměl by jen připomínkovat jednotlivé návrhy zákonů, byť je to jeho velmi důležitá a firmami ceněná role. Svaz má na to, aby určoval trendy, aby předbíhal vládu v návrzích, kam by mělo Česko a jeho průmysl směřovat. Nyní je například doslova rozvrácená, necílená a nejasná dotační politika státu vůči podnikům. Je v tom velká nehospodárnost právě proto, že chybí předvídání trendů, kam soustředit peníze a v jakých oblastech je naopak utlumit. Každému se něco dá a nikdo nedostane v podstatě nic. Je to plýtvání.
V listopadu 2021 podepsali významní podnikatelé a manažeři výzvu k druhé transformaci ekonomiky. Měla by podobná iniciativa vzejít z celého svazu?
Svaz je různorodý, jeho členové napříč odvětvími zaměstnávají jeden milion a tři sta tisíc lidí. K oné výzvě, jakkoliv je významná, se připojily tři desítky podniků, členů svazu. Síla sdružení musí být ve spolupráci velkých a malých firem. Musí postupovat jednotně a onu sílu směřovat navenek, aby se neztrácela ve vnitřních bojích mimo jiné mezi energetickým sektorem a odběrateli energií, mezi novými a etablovanými členy a podobně. Svaz musí být oproštěn od politického oportunismu, od využívání krátkodobých výhod. Má hledat průniky společných zájmů a důsledně je prosazovat.
Narážíte na skutečnost, že vedení svazu nelobbuje jen u české vlády, ale také v Bruselu?
Za kratší konec vůči světu netahá jen česká vláda, ale ve srovnání se Spojenými státy i Evropská unie. V březnu přišla s takzvaným Průmyslovým plánem, který ale reaguje na podobný krok amerického prezidenta Joea Bidena z loňského roku. Když jsme v něčem druzí, musíme toho prvního dohánět a to stojí víc sil.
Považujete za největší problémy energetiku a nedostatek surovin v návaznosti na cirkulární ekonomiku?
Každému, kdo chce nahlédnout do oblasti energetiky, bych doporučoval, aby si přečetl aktuální zprávu ČEPS. Energetika je pro český průmysl životně důležitá. Zpráva poukazuje na změny a trendy, je zřejmé, že dochází k určitému kvasu. Je to digitalizace energetiky, decentralizace zdrojů, dekarbonizace a v neposlední řadě i otázka regulací. Tato témata je třeba řešit s velkým předstihem.
Rozhodně není možné vsadit na jednu kartu, jak v případě plynu ukázala válka na Ukrajině. Zároveň by ale bylo stejně chybné vyvázat se z EU, odejít z jejího vnitřního trhu nebo opustit přeshraniční kapacity vytvářené desítky let, jak nezodpovědně a populisticky nabádají někteří politici. Pokud nedokážeme včas postavit nové jaderné bloky a další zdroje, můžeme začít elektřinu ve velkém dovážet a za určitých předpokladů se můžeme stát importní zemí už od roku 2025.
Co by měl svaz od vlády žádat?
V oblasti energetiky by měl požadovat nejen vytvoření energetické koncepce, ale hlavně jasný plán realizace s termíny plnění. Vláda se musí chovat jako důsledný projektový manažer a začít toto téma řešit s velkou urgencí. Týká se to vhodného energetického mixu, výstavby jaderných bloků, flexibility systému schopného pracovat s výkyvy nebo i kybernetické bezpečnosti, která je v energetice extrémně důležitá. Musíme mít robustní, spolehlivou a bezpečnou energetickou základnu. Jinak budou muset příští vlády vysvětlovat firmám i domácnostem, proč je nedostatek energie. Pravděpodobně by se vymlouvaly na své předchůdce, což je chování, které mi na politicích velmi vadí.
Jak by měl stát zajistit dostatek surovin, když Česko až na určité zásoby uhlí a možná ložiska lithia v podstatě žádné nemá?
Počet kritických surovin se každý rok zvyšuje. Konflikt na Ukrajině mapu závislostí a rizik přetvořil. Obecně jsem k otevírání jakýchkoliv nových dolů v Evropě, a nemluvím o uhlí, skeptický. Okamžitě by to vyvolalo odpor různých aktivistů. Na druhé straně ale nemáme dostatečné tempo v zajišťování zdrojů, které by byly geopoliticky bezpečné. Transformace nejen českého, ale i evropského průmyslu je nejistá.
Přitom se stačí podívat na žebříček největších investorů v Africe. První je Čína, druhé jsou Spojené státy a s velkým odstupem následuje Francie. Prostředky, které do Afriky tečou z Číny a USA, jsou obrovské. Evropa se teprve probouzí, téma surovin začala diskutovat loni a předloni. A například v byznysu s čipy, který dokáže vytvářet tržby na úrovni téměř šesti set miliard dolarů ročně, přičemž má v příštích letech potenciál až bilion dolarů, se rozhodnutí o strategické podpoře v Číně a USA přijímala s výrazným předstihem před Evropou.
Svaz by tedy měl nutit vládu ke spojenectví v EU, aby na otázku surovin kladla větší důraz?
To zcela nepochybně a nejen v této oblasti, protože v opačném případě se z Evropy a z Česka stane průmyslový skanzen.
Co oblast vzdělávání, motivace ke studiu technických oborů?
Je hezké, že se teď diskutuje o rozšíření uměleckých a dramatických kroužků na školách. Ale zcela jistě to není největší problém našeho školství. Nyní se hodně hovoří o umělé inteligenci. K jejímu studiu, pochopení a aplikacím jsou důležité obory, jako je matematika, informatika, technika, přírodní vědy. Ty musí tvořit jádro vzdělávací soustavy, které má stát kvůli svému přežití a sebezáchově podporovat.
Více než deset let jste byl v představenstvu společnosti Škoda Auto, pak jste vedl sdružení Auto SAP. Jak si vede tento průmysl?
Spousta firem tohoto sektoru je inovativní. Když někdo hovoří o montovnách, ježí se mi chlupy. Je to velké zjednodušení a klišé. Když se podíváme do strojírenských odvětví, mají v řadě případů vlastní výzkumná a vývojová pracoviště a dokážou svá řešení dotahovat do konečné výrobní fáze a ke konečnému zákazníkovi.
Po roce 1989 jsme nemohli ihned vplout do ekonomiky s vysokou přidanou hodnotou, nabízet celé finální produkty. Směr je jasný, ale chybí nástroje, podmínky, trénink a muskulatura. Nemyslím to poraženecky. V Česku je řada lidí se skvělými nápady, které obstojí ve světě. Stát by je měl podporovat, vytvořit dlouhodobý a společně sdílený Industriální akt České republiky, který by nastavoval rámce pro několik politických cyklů. Čtyřletý horizont uvažování vlád, s hlavním důrazem na opětovné zvolení, je velmi krátký.
Pouze samy firmy tuto zemi v moderní ekonomiku transformovat nemohou. Musíme mít silný, sebejistý stát, který ví, co chce a kam směřuje v horizontu období 2040 až 2050. Onou robustností ale rozhodně nemyslím počet úředníků. Stát si musí důrazně zametat i před vlastním prahem.
Měla by EU zavést protekcionistická opatření vůči čínským automobilkám expandujícím do Evropy, zohledníme-li, že taková opatření platí v USA a že Čína po desítky let nenechala u sebe nikoho podnikat, aniž by v daném podniku nedržela zásadní podíl?
To je složité téma. Loňský Davos i debata, která se tam vedla, ukázaly, že nalézt shodu v protekcionistických opatřeních vůči Číně versus zachování volného trhu, je velmi, velmi obtížné. Jedni hovoří o riziku takových kroků, jiní by tímto směrem šli. V USA jsou na prvním místě jejich vlastní zájmy, mají realističtější představy o fungování světa než Evropa. Ta by určitě neměla klást Číňanům, kteří přicházejí se svými produkty a službami, měkčí podmínky než Čína evropským firmám.
Evropské automobilky se orientují na těžší auta s cenou kolem 1,5 milionu korun. Oproti tomu čínská konkurence dokáže vyrábět až superlevně. Přičemž každé čtvrté auto vyrobené v Číně je elektrické, sedmdesát procent jich dodávají čínské značky. Je Evropa na čínskou konkurenci připravena?
Čína si v řadě věcí před řadou let stanovila, že bude určovat nové standardy, že už není v situaci, kdy pouze kopíruje a přejímá. Byl jsem v Číně mnohokrát, jezdil jsem autem po Pekingu, znám spoustu jejich produktů. Zarážející je, jak nové čínské značky přicházejí a odcházejí. Pokud se čínský miliardář rozhodne investovat, za rok a půl přichází s výrobkem, který nemusí být vůbec špatný.
Otázku bych otočil: co musíme udělat my, abychom určovali nové standardy a tempo. Jen se zákazy vůči Číně bychom si asi nevystačili. Byl bych s takovými opatřeními velmi opatrný. Navíc automobilový průmysl znám a vím, že je schopen velkých inovací. Nemám na mysli jen nové typy baterií, tedy snad v budoucnu například přechod od mokrých elektrolytů k suchým, k novým typům materiálů pro baterie a mnoho dalších inovací.
Evropa si situaci komplikuje v poslední době sama svým příliš aktivistickým přístupem k průmyslu, který pro ochranu životního prostředí často nemá smysl, a dokonce mu škodí. To ostatně říkají i zastánci elektromobility.
Narážíte na normu Euro 7? Souhlasíte, že by zakonzervovala evropský autoprůmysl, který by už nedokázal konkurovat světu?
Ta norma je nešťastná, nedomyšlená. Je příkladem toho, jak se nemají dělat regulace. Postrádá základní shodu mezi politiky a průmyslem. Od uvedení normy Euro 6 přitom byl tento emisní předpis od roku 2014 mnohokrát zpřísněn. Euro 7 nemá příznivce ani mezi výrobci elektromobilů. Podmínky je třeba změnit, aby byly realistické.
Zároveň musí být prodlouženy lhůty k jejich splnění. Jinak by skutečně hrozilo, že evropské automobilky začnou padat. To by se samozřejmě propsalo jako domino efekt i do širokého dodavatelského průmyslu, jako jsou slévači, plastikáři, IT průmysl. Vlády by pak začaly obviňovat firmy, že situaci zapříčinily. Divily by se, že mají hluboké daňové výpadky. Svalování viny je zejména v politice oblíbený sport, ale občané a firmy chtějí řešení problémů či ještě lépe předcházení jejich vzniku.
Bohdan Wojnar (63)
Absolvoval Vysokou školu chemicko-technologickou v Praze a mezinárodní studium European Business School. V roce 1985 nastoupil do společnosti Škoda Auto, kde zastával různé funkce v ekonomické oblasti včetně řízení controllingu značky Škoda. Ve společnosti Volkswagen Slovakia byl v roce 2006 jmenován členem představenstva za rezort financí, pak odpovídal i za oblast personalistiky. Členem představenstva Škoda Auto za oblast řízení lidských zdrojů byl v letech 2011 až 2021. Pak zastával pozici strategického poradce hutě Liberty Steel. Byl také viceprezidentem Svazu automobilového průmyslu AutoSAP a členem představenstva Svazu průmyslu a dopravy.
