Propojit dva různé světy – svět byznysu a svět kreativity. To už čtrnáct let dělá organizace Czechdesign sídlící ve Vojtěšské ulici v Praze. Obrací se na ni tuzemské firmy prahnoucí po nejlepším designu svých produktů. „Překládáme požadavky firem do jazyka designérů,“ přibližuje Jana Vinšová, manažerka Czechdesign, který zároveň vydává nejstarší a dnes nejčtenější portál v oboru.
„Chodí k nám firmy, designéři, města nebo státní organizace a chtějí řešit design. Někdy je vhodnou cestou soutěž, někdy vybereme nejvhodnějšího designéra sami,“ předestírá úvodem Vinšová, která dříve přednášela na školách v Koreji.
„Jsou tady firmy, které mají zájem o design, neznamená to ale, že se jim daří integrovat kvalitu. Z naší praxe víme, že tyto dvě strany spolu neumí moc dobře pracovat,“ vysvětluje Vinšová. „Teď nás oslovila Správa pražských hřbitovů, že by chtěla zvyšovat funerální kulturu na pražských hřbitovech. Jak věc ve finále vypadá, to je až to poslední. Lidé si myslí, že design je tvarování – je to ale o výzkumu, znalosti materiálů, technologie, o znalosti dané firmy a její konkurence,“ zdůrazňuje.
Jsou vám designéři vděčni za to, že jim nacházíte zakázky?
Bezesporu. Designér je ale osoba velmi těkavá, vždy se nějaká třecí plocha najde.
Musíte tuzemské firmy přesvědčovat o tom, proč by měly mít zájem o kvalitní design?
Informace o kvalitním designu se musí dostat k tisíci firmám, aby jedna z nich měla zájem a odhodlání se do toho pustit. Takovýchto firem je tu ale celá řada. Subjektů, které nás každoročně žádaly o pomoc exponencionálně přibývalo, a to je důvod, proč naši službu profesionalizujeme.
Investují do kvalitního designu jen ty nejbohatší?
Naučit se investovat do něčeho úplně nového, není vůbec jednoduché. Jde o to umět si za tyto věci zaplatit. Tuhle zkušenost mají právě velké společnosti. Ne že by do toho ty menší nešly, přesvědčit je ale, že to má smysl, je náročnější. Například segment rychloobrátkového zboží si to uvědomuje a je ochotný za design platit. Pro malé firmy, nebo ještě hůř pro státní organizace, je to nová zkušenost – ne že by na design neměly peníze, spíš ale postrádají ochotu investovat. Většina firem chápe design jako nadstavbu. K nějakému produktu se bez designéra vždy dopracujete - stejně jako k domu bez architekta. Když má ale produkt stát na kreativní inovaci, tak to bez designéra nezvládne.
Jak se postupuje při hledání nejvhodnějšího designu pro produkt dané firmy?
Vyberete si designéra. Nejprve mu platíte za skicovné, za první návrh, který přednese. To jsou desítky tisíc. Cena se skládá z typu produktu, velikosti klienta a nákladu. Designér tomuto procesu věnuje měsíc svého života. Klient si poté některý navržený design vybere a zaplatí za licenci, aby ho mohl používat. To jsou další desítky tisíc. Designér na svém návrhu neustále pracuje a zapracovává připomínky klienta. Ideální je stanovit si hodinovou sazbu v korunách pro designéra. Ta se pohybuje ve stovkách korun.
Na čem může spolupráce firmy s designérem ztroskotat?
Nemůžete dělat design pro někoho, jehož produkt nerespektujete. Například grafičtí designéři často neradi zakázky pro komerční firmy. Jejich sen je dělat vizuál muzeí a galerií nebo kulturních organizací a hudebních festivalů. I toto jsou ale komerční zakázky, za které dostávají designéři zaplaceno. My musíme vidět, jestli se daný designér k danému produktu má, nebo jestli ji bude dělat jen pro to, aby mu zaplatila účty.
Co jsou vedle finančních nákladů hlavní překážky, které brání dostat kvalitní design k tuzemským firmám?
Firmy mají často přehnaná očekávání, ale žádnou zkušenost s tím, jak definovat zakázku a jak ji řídit. Kreativní zakázku musí vždy někdo vést – buď je to designér, nebo firma. Potíž je v tom, že práce s kreativním člověkem je úplně jiná než třeba s účetním, firmy neumí komunikovat s designéry. To je naše pole působnosti. Designér potřebuje stres, potřebuje deadline na poslední chvíli a na soutěžích je to často vidět. Ty nejlepší návrhy chodí po deadlinu. Kvalitní designér má vždycky zpoždění.
Dalším problémem jsou peníze, o kterých spolu firmy s designéry na začátku často vůbec nemluví. Designérům platíte jejich čas, pak ale i za licenci jejich návrhu. Zde dochází často k nedorozumění, která skončí u soudu.
Bylo by pro Czechdesign snazší podnikat na Západě, kde je větší zájem firem investovat do kvalitního designu?
Porovnání Západ Východ zde neplatí zcela. Historickou tradici kvalitního designu má například Estonsko, Finsko a ostatní skandinávské země. Kolébkou designu je Velká Británie, zde je design hlavní esencí firem, ve Skandinávii to platí obzvlášť. Produkty spousty firem vznikají na designu třeba ale i v Německu.
Je tedy jednodušší stavět firmu od začátku podle předem stanoveného designu?
Mnohem. Pro malou začínající firmu je mnohem snazší vepsat design do její DNA než pro firmu, která tu 120 let vyrábí skládací metry a má vtisknutou strukturu, do které chce vpravit nový design. Občas to probíhá hrozným znásilňováním.
Jsme navázáni na zahraniční organizace, na jejich výzkumy. Britský Design Council, který už funguje přes šedesát let, si spočítal, že jedna do designu investovaná libra přinese v zisku firmy čtyři libry zpět.
Nejvíce pyšná jsem na malou českou firmu, která zvládne integrování kvalitního designu
Jak obstojí tuzemská studia ve srovnání se zahraničím?
Kvalita našeho designu ve srovnání se zahraničím je velmi vysoká, určitě patříme ke světové špičce. Čeho jsou schopní čeští designéři, je až překvapivé. Když zakázku připravuje německý či holandský designér, tak je víc ukázněná. Jejich přístup je velmi profesionální s marketingovým backgroundem. Začíná to rešerší k poznání klienta, aby na první schůzku přišel designér připraven. Mají velmi dobré prezentační dovednosti. Naši designéři za sebe spíš nechávají mluvit svou práci, než že by to byli zdatní prezentéři.
Daří se českým designérům prodávat svou práci do zahraničí?
Nejsme z těch zemí, které hodně exportují designéry do uznávaných zahraničních studií, jsou to jen střípky. Jen minimálně dochází k tomu, aby si našeho průmyslového designéra vybrala zahraniční firma. My nejsme tak draví. Zahraniční firmy dnes obsazují asijští studenti, kteří dravostí překypují, navíc na to mají finanční prostředky. Jejich kancelář nemá hranic – my jsme lokální a držíme se doma.
Která designérská studia u nás patří k nejlepším?
V průmyslovém designu je jich jako šafránu, zde bych jmenovala Divan Design. Průmyslový design obecně vyžaduje obrovské množství zkušeností, takže u něj musíte dlouho vydržet. Na začátku proto potřebujete pár klientů, kteří vám dovolí vydržet, a to nevydrží každý. Proto jich je tak málo. Průmyslový design je nejzodpovědnější a nejpracnější, vyžaduje nejvíce výzkumu. Naopak u grafických studií patří na špičku Studio Najbrt, které umí překvapit občas i bláznivým designem, to je dobře.
Převládá spíše nabídka designérů, nebo poptávka firem po kvalitním designu?
Uživit se u nás jako designér je velmi náročné, většina designérů dělá i něco jiného, design je často jen jako přivýdělek. Nejlehčí to mají grafičtí designéři při vytváření webů či log, naopak velmi zodpovědné je navrhování průmyslového designu.
Přibývá v Česku lidí, kteří se živí designem?
Aktivních lidí, kteří se designu věnují, bude jistě přes třicet tisíc. Navíc jich mnoho přibývá s tím, jak přibývají studijní obory na školách. Design je dnes všude, občas se z něj stává až pejorativní označení. Lidé ho občas vnímají jako to „drahé divné“.
„Design odlišuje, design prodává, design funguje, design se vyplatí, ale musí se vědět, jak na něj,“ je váš citát. Vědí čeští designéři, jak na něj?
Ve většině případů nevědí, vědí jen část. Často se totiž neptají správně svého klienta na jeho motivaci, na čem je postavená. Co k tomu firmy vede, proč mají zájem o designéra. Czechdesign vysvětlí designérovi marketingový background klienta, aby pochopil celý kontext – přeložíme to do jeho newspeaku. To je hrozně důležité. Musíte mluvit takovou řečí, aby byl designér schopen pustit se do své práce.
Jednou z cest, pomocí kterých nacházíte nejlepší design pro firmu, která vás osloví, je vypsání soutěže. Kolik jich do roka uspořádáte?
Za rok to je patnáct až třicet soutěží. Jsou soutěže otevřené, do kterých se může hlásit každý designér, a soutěže vyzvané, do kterých pozveme jen ty designéry, kteří už mají s typem zakázky zkušenost. Otevřená soutěž má svá specifika, je to takový inkubátor nápadů. Pokud má být na konci procesu hotový produkt, tak je velmi důležité nastavit soutěž tak, aby došlo k potkání představ klienta a designéra.
Kolik designérů se do soutěže obvykle zapojí?
Většinou se zapojí okolo 140ti. Záleží na atraktivitě tématu – čím bizarnější, tím lepší. Například teď již zmíněné hřbitovy, ty jsou v tomto ohledu úžasné, velmi inspirativní. Jakákoliv veřejná instituce se má z veřejných peněz dopracovat k něčemu kreativnímu. Nejtransparentnější a podle mě nejlepší způsob je otevřená soutěž. Města na ni však často nejsou legislativně připravena.
Na Západě se to tak děje běžně, že se soutěží i tento druh zakázek. Je to skvělý způsob, jak podporovat obor, otevřít dveře komukoliv. Spousta designérů se proslavila vizuálem pro město. To si pak vybírá třeba ze 140 kvalitních návrhů a ne z deseti cenových nabídek. To mi přijde jako nejbizarnější způsob, když se vizuály soutěží za cenovou nabídku, to je postavené na hlavu. Pak se to bije s kvalitou.
Na webových stránkách uvádíte, že mezi vaše klienty patří například i Plzeňský Prazdroj nebo RedBull. Jsou to ti, na které jste nejvíce pyšní? Je spolupráce s nimi snazší?
Toto jsou velké společnosti, které se už naučily dělat design v jiné zemi. Ten princip pak přenesly sem. Vědí, že ho mají řešit a já jsem pyšná na to, že spolupracují s námi a ne s agenturou. Nejvíce pyšná jsem na malou českou firmu, která zvládne integrování kvalitního designu. Za co jsem ale vždycky ráda, když malá firma bez jakékoliv zkušenosti si na své domácí půdě svůj design vydupe – to je mnohem těžší.
