Eliška Wagnerová: Obecné soudy zákonodárce nekorigují. Ale to se od nich čeká

Eliška Wagnerová

Eliška Wagnerová Zdroj: Radek Mica

Jedni ji bezvýhradně obdivují, druzí o ní hovoří s neskrývanou záští. Do té druhé skupiny patří hlavně politici. Dnes už bývalá ústavní soudkyně a spolu s Pavlem Rychetským nejvýraznější osobnost „druhé generace“ ústavních soudců Eliška Wagnerová naposledy popudila premiéra Nečase a ministra financí Kalouska svými slovy o asociálnosti vládních reforem.

„Vysoce postavení funkcionáři musí snést kritiku. Jinak ukazují nejen svou vlastní slabost, ale i slabost institucí, které zastupují,“ říká.

* E15: Jako ústavní soudkyni se vám vytýkalo, že jste příliš aktivistická. Prý by vám víc slušela role odvážné advokátky nebo političky. Proto kandidujete do Senátu?

To rozhodně ne. Ten aktivismus mi vytýkali vždycky ti, kteří měli jiný názor než já. Třeba podle předsedy izraelského Nejvyššího soudu Aharona Baraka může být aktivismus levicový i pravicový. A tak jak on aktivismus popsal, se vůbec jako aktivistická nevnímám.

* E15: Proč tedy chcete vstoupit do politiky?

Když jsem hodnotila své možné profesní působení od advokacie přes pedagogickou činnost, kterou ad hoc nevylučuji, usoudila jsem, že bych snad mohla být platná svými znalostmi a zkušenostmi právě v Senátu. Tolik tam nevřou politické vášně, navíc se má dívat na věci z vyššího, a tedy i ústavního patra. A to je přesně ta parketa, kde si myslím, že bych mohla mít ještě co říct. Senát má třeba komisi pro ústavu.

Volím malé strany

* E15: Kritizovala jste premiéra a ministra financí za asociálnost vládních reforem, Petr Nečas označil váš odchod za svátek demokracie. Naopak jste potěšila ČSSD, mimochodem před časem jste rovněž odmítla poplatky ve zdravotnictví. Neuvažovala jste o tom, že byste kandidovala za socialisty?

Před mým odchodem z Ústavního soudu už svou jistě velmi kvalitní kandidátku měli. Vedle toho se neorientuji na nějakou konkrétní politickou stranu, ale na témata, na nabízená řešení. A stejně bych to vnímala i v Senátu. Ať už by přišel návrh zákona z jakékoli strany, neposuzovala bych ho úzce stranicky, ale věcně a pod zorným úhlem řešení, která budu považovat za rozumná, a hlavně za ústavně konformní.

* E15: Říkáte o sobě, že vyznáváte liberální principy. I proto jste si vybrala Stranu zelených?

Pokud o sobě tvrdím, že jsem liberál, tak opravdu v tom politickém slova smyslu. A dodávám, že jsem sociální liberál. Pro mě je měřítkem všech veřejných aktů, které se mi dostanou do ruky, to, zda jsou snesitelné pro ty sociálně nejslabší. Se zelenými se mohu shodnou na těch opravdu podstatných segmentech, i když se možná objeví nějaké jednotlivosti, kde se můžeme rozcházet. Rozhodně se ale nemíním vzdát názorů. Týká se to třeba i Topolánkových reforem, na nichž se zelení jako tehdejší vládní strana podíleli. To jsem jim řekla a oni to přijali.

* E15: ČSSD vám kandidaturu nenabídla, s ODS a TOP 09 si nerozumíte. S výjimkou lidovců vám tedy jiná strana než zelení nezbývala. Je to tak?

Je tam ještě jeden moment. Jsem celoživotním voličem malých stran. Když jsem byla v Německu – byť jsem tam volit nemohla – byla mi blízká FDP. Čili malá liberální strana. Ty vždy dávají pozor na ty velké a nikdy nebudou tak silné, aby si uzurpovaly moc. A já velmi věřím v dělbu moci a věřím v ni, i pokud jde o rozložení politických sil. Jinými slovy, stále ještě žijeme v posttransformačním období, kde politická kultura není usazená. Vidíme, jak se velké strany navzájem válcují, což je potřeba průnikem těch menších narušovat.

Ať vláda šetří. Ale rovnoměrně

* E15: O návrzích na zrušení celkem čtrnácti reformních zákonů, které napadla ČSSD, bude Ústavní soud rozhodovat už bez vás. Jak byste se k nim postavila?

Takhle to posuzovat nemohu, návrh nemám prostudovaný, nevím, jaké argumenty tam snesli. Na druhé straně ale pochybuji, že by soud vyhověl všem čtrnácti návrhům.

* E15: Můžete vyjmenovat tři největší přešlapy, kterých se vláda podle vás dopustila?

Vidím to ve dvou oblastech. Reformy tvrdě dopadají na ty nejslabší a nejohroženější skupiny, přitom takto vzniklé úspory nejsou nijak vysoké. Chápu, že šetřit se musí, ale mělo by to být někde jinde. Lidé navíc úspory obtížně chápou, když vidí, jaké se některým ministerským úředníkům vyplácejí odměny. Poslání takových reforem je pak nesdělitelné, nevysvětlitelné. Druhá hlavní námitka se týká zdravotnictví. Zákon nedává dostatečně přesné a jasné zmocnění, co kupříkladu budou standardy a nadstandardy. Jejich definice bude absolutně v rukách exekutivy, a tudíž je nepředvídatelná. To přece není možné. Mantinely, v níž se exekutiva pohybuje, má pevně nastavovat zákon.

* E15: Zřejmě jste přivítala, že vláda chce více zdanit bohaté.

Pravda je, že daňová problematika je složitá a český Ústavní soud se jí nikdy příliš nezabýval. K daním ale existuje poměrně velmi bohatá německá judikatura. Ta vychází z principu rovné zátěže, ovšem ne ve smyslu té naší rovné daně, která byla v Německu odmítnuta. Jejich rozhodnutí jsou stavěna tom, že to, co je rovné a podobné, má být posuzováno stejně. A obráceně: to, co rovné a podobné není, musí být posuzováno odlišně. Jinými slovy, je rozdíl, když někdo bere 15 tisíc a jiný třeba 200 tisíc. Po mém soudu se nerovnost velmi dotkla i zdanění fyzických a právnických osob. Zaměstnanec platí na daních nějakých jedenadvacet až dvaadvacet procent, přičemž firma je na svých patnácti procentech, a ještě má řadu možností k odpisům. Proč si třeba zaměstnanci nemohou odepisovat náklady na dojíždění do práce? I když rozumím tomu, že je potřeba podporovat zaměstnanost, rozdíl mezi oběma skupinami je neúnosný.

Eliška WagnerováEliška Wagnerová | Radek Mica

Nesnesitelné zmetky

* E15: Řekla jste, že v Senátu byste chtěla prosazovat, aby „zákony nebyly vnímány jenom jako nosiče partikulárních zájmů, ale vždy usilovaly o naplnění idejí spravedlnosti“. Je možné lobbisty odstřihnout od legislativního procesu?

Například nedávno se hlasovalo o normě o ovzduší, což bylo opravdu hodně paradoxní, protože právě v těch dnech Ostrava vyhlásila stav ohrožení. To je krystalický příklad změny zákona, která není ve prospěch většiny, ale jen nějaké užší skupiny. Žádný zákon sice nemůže uspokojit úplně všechny, ale rozhodně by neměl poškozovat ty slabší.

* E15: Podle vás trpí zákony „hroznými deficity ústavnosti“. Můžete nějaké vyjmenovat?

Spíš nesnesitelnými. Měla jsem na mysli to, v jaké podobě chodí Ústavnímu soudu a že se v mnoha případech musely rušit. Z poslední doby to je přestupkový zákon, podle něhož musí být řidiči za řízení bez průkazu uložena pokuta minimálně 20 tisíc korun plus rok zákazu řízení. Norma je špatná, protože nezohledňuje různé okolnosti, podle nichž by měla ukládat přiměřený trest. Moji kolegové napsali, že by ji měl změnit zákonodárce. Dali od toho ruce pryč, což považuji za špatné rozhodnutí.

Soudci myslí jako zákonodárce

* E15: Jak si vysvětlujete, že obecné soudy stále příliš lpí na liteře zákonů a nerozhodují podle přirozeného vnímání práva, chcete-li spravedlnosti? Měli bychom více přejímat prvky z anglosaského systému?

Nedávno jsme měli konferenci, kde kolegové z Velké Británie hovořili o tom, co je pro soudce hlavní vodítko. Řekli, že zatímco zákonodárce je veden utilitaristickým myšlením – což je ten lepší případ, v tom horším může být ve vleku nějaké lobby – soudce musí hledat spravedlnost. Musí přihlížet na konkrétní okolnosti daného případu, musí ctít svobodu, rozumnost a férovost. To vše by pak mělo vyústit ve spravedlivé řešení. To je anglosaský přístup. I když se Evropa ubírala jiným směrem, od vzniku německého ústavního soudu se i do kontinentálního práva určité myšlenky z anglosaského systému přenesly.

Nedávno jsem při psaní komentáře k Listině základních práv a svobod zjistila, že když Němcům pomáhali s jejich ústavou Američané, dali jim jen jedinou podmínku: musíte mít systém, který postaví pod soudní ochranu právě základní práva. V Německu se myšlenky z anglosaského světa snaží rozvíjet a vykládat podle nich právo už přes šedesát let. My jsme ale s podobným přístupem začali teprve v roce 1993, kdy vznikla česká ústava a český Ústavní soud. Takže bude ještě nějaký čas trvat, než si to všichni soudci osvojí.

* E15: Čeští soudci tedy berou zákonodárce příliš vážně.

Nechtějí ho nijak korigovat, což by přitom jako soudci dělat měli. Společnost to od nich očekává, protože platí Listina základních práv. Usilování o spravedlnost by mělo být imanentním znakem práva. A mám na mysli zejména to aplikované právo, které vzniká rozsudky a jejich zdůvodněními.

* E15: Čím si vysvětlujete, že nižší soudy často přehlížejí nálezy Ústavního soudu?

To je velký problém, který způsobuje velkou neefektivitu celého systému. Například v souvislosti s příliš vysokými náklady na řízení exekutorů se už judikatura rozvinula, je daná. Nevím, proč se jí obecné soudy neřídí. I když je vždy velký problém popotahovat soudce za jeho právní názor, není možné – pokud jsou v dané věci na stole opakovaná stanoviska Ústavního soudu, která jsou podle článku 89, odstavec druhý Ústavy ČR, závazná pro všechny orgány a osoby – aby se jimi neřídili. Ještě bych pochopila, kdyby soudce obecného soudu daný judikát znal a pokusil se ho doplnit. To by byla alespoň snaha o zlepšení na rozdíl od přístupu, kdy ho přehlíží.

Mám zažalovat Nečase?

* E15: V poslední době se u soudu propírá korupce a špiclování uvnitř jedné z vládních stran, média píší o válce státních zástupců, vypukla aféra kolem odposlechů bývalého pražského primátora. Nemáte pocit, že se začínají otřásat ony tři pilíře demokracie, tedy moc výkonná, zákonodárná a soudní?

Nechci být destruktivní, ale kumulace kauz do poměrně malého časového období zavdává důvody ke značnému pesimismu. Reálný politický systém se jakoby vymyká z ústavního rámce, kde by měl být naopak pevně ukotven. Tomu je potřeba udělat přítrž ze strany orgánů, které jsou k tomu povolány. Nechci to ani říkat nahlas, ale musím: Listina základních práv a svobod počítá s právem na odpor, jestliže ochrana základních práv selhává. Na tahu je nyní policie, státní zastupitelství a soudy.

* E15: Ještě k situaci ve státním zastupitelství. V minulém volebním období tu byla kauza takzvané justiční mafie, nyní se ministr spravedlnosti pokouší odvolat pražského vrchního zástupce Rampulu. Co na to říkáte?

Už ta žaloba vysokých justičních funkcionářů nebyla šťastná, takoví lidé musí být způsobilí určitou kritiku a dokonce i útoky snést. Ukázali tak nejen vlastní slabost, ale i slabost institucí, které reprezentovali. Místo občanskoprávní žaloby mohli například požádat média o uveřejnění svých stanovisek, pokud se jich názor bývalé nejvyšší státní zástupkyně Benešové dotkl. Mám teď podat žalobu na pana Nečase? To by mě ani nepadlo.

* E15: Opravdu nemá ministr Pospíšil dostatečné nástroje, jak se Rampuly zbavit?

Pražský městský soud řekl, že důvody pro odvolání nebyly pádné, což mě trochu udivilo. Jde ale spíš o to, jak k tomu soud přistupoval. Takové řízení totiž není specificky upraveno. Kdyby chtěl ministr odvolat předsedu soudu, má na to skutkovou podstatu v zákoně. V normě o státním zastupitelství to ale tak jasně stanoveno není. Zatímco se šéfy soudů se vede kárné řízení, u vedoucích žalobců je to běžné správní řízení, v němž jde o ochranu individuálních práv. Přitom Rampula není jako jednotlivec na svých právech nijak krácen. Uvidíme, co teď vymyslí Nejvyšší správní soud. Asi by bylo lepší, kdyby i u státních zástupců probíhalo kárné řízení jako u soudců.

Judikatura nesmí ustrnout

* E15: Když se poprvé měnilo složení Ústavního soudu, hovořilo se o jeho možné politizaci. Zaznamenala jste něco takového?

S tím původním složením jsem ještě rok a půl sloužila. Nový předseda soudu Pavel Rychetský skutečně přišel z té nejžhavější politiky, byl členem vlády. Samozřejmě mu to nějaký čas trvalo, ale nakonec étos Ústavního soudu převzal a dnes je to soudce se vším všudy.

* E15: Vaším odchodem začíná třetí zásadní obměna Ústavního soudu, během necelých dvou let odejde deset soudců z celkových 15. Co tato změna podle vás přinese?

Může přinést zlom v judikatuře. Věřím ale, že obměněný Ústavní soud nebude vlát jako prapor ve větru a bude se držet svých dosavadních postojů. Na tom, že nerozhoduje libovolně, buduje svoji věrohodnost. Zároveň ale nesmí judikatura ustrnout. To rozhodně ne. Osobně bych přivítala její změnu v sociálních otázkách.

Eliška Wagnerová (54)

Po studiích pracovala krátce jako podniková právnička a poté byla advokátkou. V roce 1982 odešla do exilu do západního Německa a pak do Kanady, do Česka se vrátila v roce 1993. V roce 1996 byla jmenována soudkyní, působila na Nejvyšším soudu a později mu čtyři roky předsedala. Od roku 2002 byla soudkyní a místopředsedkyní Ústavního soudu. Specializuje se na ústavní právo v komparativním pohledu, ústavní soudnictví a jeho postavení v ústavním systému a otázky základních práv. Během deseti let ve funkci vyřídila 1790 věcí a 248 ústavních nálezů. V ústavních sporech uplatnila ve srovnání se svými kolegy nejvíce odlišných stanovisek neboli disentů, celkem 61. Stěžovatelé měli v případech, které řešila, bezmála čtrnáctiprocentní úspěšnost.