Éra bezbřehého optimismu je u konce, říká miliardář a filantrop Libor Winkler
Libor Winkler patří mezi neortodoxní miliardáře. Do práce jezdí tramvají, na dovolenou nejraději na kolo do přírody a nezapře v sobě svoji ostravskou jadrnost. Může však být také vzorem úspěšného dlouhodobého investora. Jeho zatím poslední sázka směřuje k poválečné obnově Ukrajiny, kde se finanční skupina RSJ pustila do teplárenství. „Je správné, že tam jsme,“ říká v rozhovoru její řídící partner.
Chtěl bych se zeptat na devadesátá léta. Jak se původně odborník na modelování proudu vody v krajině dostane k algoritmickému obchodování na světových burzách?
Moje disertační práce se tenkrát týkala pohybu vody v půdě, rostlině a v atmosféře. Vycházela z určitých modelů a ty vyžadovaly tvrdá data. To už je vlastně blízko principu, který používá data pro finanční trhy. Víte, já mám matematicko-statistické myšlení. Nevěřím třeba na různé konspirační teorie.
Takže díky své původní vědecké profesi umíte dělat předpověď počasí na burze?
Počasí se dá předpovídat s určitou přesností na tři dny, na burze téměř předpovídat nemůžete, tam je to složitější. Ale je to práce s daty, s datovými řadami a na základě těchto statistických analýz se snažíte něco prostě spočítat.
Vzpomenete si, kdy jste se potkal poprvé se spoluzakladatelem RSJ Karlem Janečkem?
Bylo to, tuším, v roce 1996. Pracoval jsem na burze u jednoho menšího obchodníka, kterého jsme spoluzakládali. Vím, že tenkrát přišli Janečkovi, otec se synem Karlem, měli malého obchodníka v Plzni a hledali člena burzy, protože na burze mohl tenkrát obchodovat někdo jen přes člena burzy. Oni členství neměli, my ano, ale tehdy jsme se ještě na spolupráci nedomluvili. To až v roce 1999, kdy jsem se na kurzech angličtiny potkal s Tomášem Janečkem, bratrem Karla, ten v tu dobu pracoval v zahraničí. Od roku 2002 jsme pak začali všichni tři spolupracovat v Praze.
Pojďme se podívat na vaše investice, které jsou poměrně rozkročené. Jejich společným jmenovatelem se zdá být, že nejsou krátkodobé. Jakou vlastně volíte strategii?
V anketách, které se tradičně dělají na konci roku, se mě vždy ptali, do čeho investovat, aby člověk vydělal. Jenže já jsem byl v těch odpovědích vždycky nudný, až se mě nakonec ptát přestali. Chtěli odpovědi typu „kupte si zlato, vyděláte sto procent“. Ale já říkám, že předvídat nelze, dá se jen ochraňovat svůj majetek a tou nejlepší cestou je diverzifikace a alokování kapitálu do aktiv, která jsou co nejméně korelovaná.
A to je jediná cesta, jak dlouhodobě majetek ochraňovat a udržovat. Z toho jsme také vycházeli, když jsme zakládali „druhou nohu“ našeho podnikání, RSJ Investments. V té jsme začali investovat peníze, které vyděláváme jako tvůrci trhu v algoritmickém obchodování. Časem se k nám postupně přidávali i externí investoři, naši dlouhodobí byznysoví přátelé, s nimiž jsme si blízcí nejen podobným obchodním, ale například také filantropickým smýšlením.
Nemáte rád páky a shortování?
Co se týče klasické správy majetku, tak ne. Krátkodobě člověk může mít štěstí. Investování by ale mělo být vždycky dlouhodobé, což se bohužel přestává nosit. Kdysi se o akcích mluvilo v horizontu deseti až patnácti let, potom se řeklo sedm. Kdyby dneska investiční poradci nabízeli portfolia s dlouhodobou perspektivou, tak by pomalu nesehnali žádného klienta. Lidé myslí krátkodobě, nechápou, že to prostě nelze, že můžou mít krátkodobě štěstí, ale i velkou smůlu. To je prostě jedna ku jedné se zápornou střední hodnotou – platí vždycky nějaké poplatky.
Takovou dlouhodobou investici máte v podobě teplárenství na biomasu na Ukrajině?
Tam si člověk pořád tak trochu hraje, jde zatím o menší projekty. V roce 2021 jsem si myslel, že dnes už nabudou nějaké velikosti, ale vletěla do toho válka a jsme zase na začátku. V oblasti energetiky z biomasy jsme měli projekt i v Česku, ale naše země, to je taková zahrádka, všechno malé, upravené. Biomasu ve velkém tu dělat nelze. Teprve na Ukrajině, možná v Polsku, může být tohle opravdu velké a my bychom u toho rádi byli. Pozici tam držíme a spíše vyčkáváme. Mimochodem, také jsem přemýšlel o tom, co by se stalo, kdyby byla Ukrajina jednotným trhem pro Evropu. Když vidíte ty neskutečné lány s černozemí, tu úrodu a nízké náklady, tak to by byla pro Evropu opravdu výzva, aby udržela svou zemědělskou produkci za konkurenční ceny zemědělských komodit.
Jak běží projekt tepláren na biomasu, rozvíjí se, nebo ne?
Začali jsme v Bilopillji, což je Sumská oblast, několik kilometrů od ruských hranic. Místo však bylo kvůli očekávanému útoku Rusů v Charkovské oblasti evakuováno. V oblasti teplárenství to bylo na Ukrajině těžké už před válkou, trochu jako kdysi u nás. Bylo tam levné teplo, a až když se zdražilo, šlo investovat do infrastruktury, což vedlo k úsporám, zateplování a tak dále. Oni ale nezdražili. Putin jim posílal levný plyn, dnes už víme proč, a za energie se platily opravdu směšné částky. Na jednu stranu to chápu, důchody jsou tam úplně minimální a způsobilo by to sociální propad. Takže finančně nám ten projekt moc nevycházel.
Z jakého úhlu jste tedy o té investici uvažovali?
My jsme si v roce 2019 dali podmínku, že pokud do toho nepůjdou ukrajinské banky, zůstaneme jen u pilotních projektů. Pak jsme ještě podepsali některá memoranda, například o větší teplárně v Melitopolu, a dali jsme se dohromady s jednou tamní finanční skupinou. V Melitopolu už byly vysázené větší školky topolů, měli jsme tam i techniky, inženýry, ale vše je přímo pod okupací. Když začala válka, přesunuli jsme se na západ Ukrajiny, zatímco školky topolů máme na Zakarpatí, v Kyjevě máme téměř dvacet menších tepláren, vytápíme několik nemocnic a škol, ale je to spíše proto, abychom na tom trhu byli přítomni.
Myslíte, že vám to pomůže potom v poválečné obnově Ukrajiny?
Jednoznačně ano. Myslím, že jsme tam správně. Jak už jsem říkal, biomasa, obecně zemědělství a energetika, to jsou hlavní věci, které Ukrajina má. Ta země má superkvalitní půdu, ale i tu méně bonitní, jež nebude potřeba, a to je právě příležitost pro biomasu, solární a větrné elektrárny. A to myslím ve velkém. Je smutné to říci, ale Rusové bombardováním velkých zdrojů vytápění vlastně donutili tu zemi k decentralizaci. Po válce bude trauma, které dnes zažívají, trvat ještě dlouho. Teď jsou nemocnice, jež vytápíme, velmi vděčné, že mají vlastní zdroje, že jsou nezávislé. Ostrovní, lokální systémy vytápění, to vidím jako nadějnou budoucnost Ukrajiny.
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM.
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
