Patří k nejúspěšnějším televizním tvůrcům, ale pro kina příliš filmů nenatočil. „Film je jen jeden. Jestli je určen pro televize nebo kina, je dneska už fuk,“ říká režisér Jiří Strach, jehož pohádka Anděl Páně 2 bude mít premiéru příští týden. „Doufám, že můj film nenechá lidi utéct k Santa Clausům,“ věří populární filmař.
Od natočení prvního filmu Anděl Páně získala pohádka téměř kultovní statut. Pomáhá to návštěvnosti do kin?
To je sice pravda, ale kino je dnes opravdu nevyzpytatelná disciplína. Třeba jak jsem natočil Vrásky z lásky, věřil jsem ve velký potenciál. Příběh silný, herci skvělí... a přišlo 60 tisíc diváků. Přistupuju k tomu tedy s velkou pokorou a vážím si každého diváka, který do kina přijde a zaplatí za film 160 korun. Ona to finančně není žádná legrace jít do kina s celou rodinou, zaplatit ještě dětem popcorn a pití.
Pokračování obecně jsou přece jen něco jiného než natočit původní dílo. Jak jste se s tím popral?
Původně jsem dvojku nechtěl, protože jsem se bál, aby to nebyla nastavovaná žvejkačka. Ale diváci mi pořád psali, jak u jedničky strojí stromek a jestli nechystáme dvojku. Při přemýšlení nad pokračováním kolegové chtěli rozvíjet příběh na Zemi a tomu já se bránil. Jedničce nemůžete podrazit nohy špatným pokračováním. Nakonec jsem si řekl, že chci udělat něco ve stylu Pekařův císař a Císařův pekař. Aby se jeden den hrál první film a další den druhý. Tedy dvojka musí být minimálně rovnocenná jedničce. Záleželo tedy na scénáři a zařekl jsem se, že pokud nebude z mého pohledu stoprocentní, radši to točit nebudu. Stejně šprajcnutý byl také Ivan Trojan, který rovněž není příznivcem dvojek. Bianco šek jsem od něho rozhodně nedostal. I pro něj byl klíčový scénář.
Kolikrát jste jej přepisovali?
Zase tolikrát ne. Vzniklo pět šest verzí. Chtěli jsme tam hlavně udržet ten nebeský humor, laskavost i určitou komornost. Ale to tam bylo už od druhé verze Marka Epsteina, ty další už přinesly jen další barvy. Já jsem do toho trochu sahal ze dvou důvodů. Marek nepsal jedničku a zároveň, protože jsem katolík, si myslím, že umím odhadnout správnou míru toho, co ještě je vtipné a co už je za hranou.
Jak jde dohromady vaše víra a zobrazování Boha?
Vycházím z principu židovských anekdot. V nich si židé nikdy nedělají legraci z Pána Boha, ale z toho, jak člověk Boha pojímal. A protože jsou židé zhruba o dva tisíce let starší než my křesťané, už mají k víře vybudovaný určitý nadhled a umějí ji vnímat trochu žertovně. My jsme to v době před křížovými výpravami také neuměli, ale tvrdím, že dneska už to umíme. Vezměte si islám, který je o nějakých 700 let mladší, je na tom časově zhruba jako křesťané kolem těch křížových výprav, proto ve své víře nesnese žerty.
Ale můžeme to vnímat ještě jinak. Bůh je v každé dobré lidské vlastnosti nekonečněkrát lepší. Nabízí nekonečně lásky, dobroty, milosrdenství, odpuštění. A já říkám: jaká je další dobrá lidská vlastnost? Přece smysl pro humor. To znamená, že On musí mít nekonečněkrát větší smysl pro humor než lidé, což ostatně pozorujeme kolem sebe.
Co Češi a Vánoce? Nestal se z nich již výlučně komerčně pojatý svátek konzumu, jehož prapůvodní význam ctí pouze minimální část populace?
To mě samozřejmě štve. Jsem konzervativní člověk vyznávající tradiční hodnoty. Ale jsem také filmař, tak než abych psal petice a chodil někam demonstrovat, raději do lidí pustím film typu Anděl Páně. Ten je nenechá utéct k Santa Clausům. Upřímně řečeno, nejradši bych natočil film o Dušičkách, protože ten Halloween mě už opravdu irituje.
Obrazově je Halloween strašně vděčný.
To možná jo, ale duchovně je modlitba za duše, aby byly blíž k Bohu, přece jen jinde než vydlabaná dýně. Filozoficky a duchovně to je rozdíl ligy. A já mám tendenci lidi tahat zpátky k těm našim tradicím, kulturním a náboženským kořenům. My je ztrácíme a pak se divíme, že nemáme žádné ideje a nemáme se s čím identifikovat. Taková kultura má problém, když se střetne s jinými kulturami, které jsou možná mladší, ale stojí na idejích. Takové kultury jsou daleko sevřenější. A to není jen islám, ale také například americké mýty. Proto mě naštvalo, když se do evropské ústavy nezačlenily naše židovsko-křesťanské kořeny. Teď rád mluvím jako Václav Klaus, je to krátkozraké.
Anděl Páně 2 bude teprve vaším třetím filmem pro kina. Jak tuto činnost, tedy točit pro kina, vnímáte?
Film je jeden. Jestli je určený pro televize nebo kina, je dneska už fuk. Vezměte si HBO. Oni natočí minisérii Hořící keř, pak ji přestřihají, a vyhrají všechny České lvy. Nežijeme už v éře televizních inscenací točených na tři kamery. Mně je úplně jedno, kde se na ten můj film divák podívá. Základem musí být příběh a ten musí dovést k emocím a divákovi něco dát.
Přesto tam jsou rozdíly.
Film je samozřejmě náročnější, protože je drahý. Na velkém plátně musejí záběry nějak vypadat, nic nejde ošulit, musíte pracovat se všemi plány. Hodně spolkne PR a reklama, aby do kina někdo přišel. Tohle vše se tlačí do rozpočtu filmu řekněme kinematografického.
A technicky už se rozdíly setřely?
No samozřejmě. Natočili jsme Osmy, v Berlíně dostaly Prix Europe a já pak na ČSFD čtu: „Tohle mělo jít do kin a ne to, co tam teď hrajou.“ Ale Osmy vznikly pro televizi. Trend doby je jasný, filmoví tvůrci jdou čím dál více do televizí, a to i u nás.
Nesouvisí to také s potřebou autora, aby jeho dílo vidělo co nejvíc lidí? Pak je televize vhodnější než kino.
Filmy netočím proto, abych na ně koukal doma sám a plácal se po ramenou, jak jsem skvělý. Můj profesor na FAMU Dušan Klein říkal, že ty sedačky v kině jsou od toho, aby na nich někdo seděl. Diváci jsou pro mě důležití. Ale ne tak, abych se lascivně podbízel. Autor musí respektovat svůj vkus. I vtipy v Andělu Páně mají určitou úroveň, a kdo nezná určitý biblický základ, není bohužel můj divák.
Jak se pohádka financovala?
Anděl Páně 2 stojí nějakých 30 milionů korun, což je na dnešní poměry téměř nízkorozpočtový film. Ale vzhledem k současné návštěvnosti není snadné pokrýt to z prodeje lístků. Jako koproducent nám výrazně pomohla Česká televize, která dělala i jedničku. Také jsme dostali grant. Já sice tento systém moc v lásce nemám, protože levicové komise a dotace z EU mě štvou. Ale musím to vnímat realisticky a i jako pravicově smýšlející člověk musím přiznat, že bez toho by se český film smrskl na dvě letní komedie a hotovo. Teď je otázka: Chceme český film? A můžeme pokračovat: Chceme Národní divadlo? Chceme opravený Karlštejn? Asi chceme, protože to jsou kulturní statky. A já se ptám, je film kultura? Asi je, protože má více než stoletou tradici.
Změnil se přístup České televize k tvůrcům za poslední roky, kdy se významným artiklem staly seriály?
Trh se vyvíjí a po estrádách se diváci a televize posunuli k seriálům. Divák chce českou hranou tvorbu a chce určitou kvalitu. A v kurzu jsou detektivky. Ale i to souvisí s tím, kdo a jak tu televizí řídí. A to já jako tvůrce vnímám pozitivně. Českou televizi jsem vnímal jako dobře řízenou za Františka Lamberta a pak až nyní za Petra Dvořáka. Asi i díky zkušenosti z privátní sféry ví přesně, co chce. Je tam zdravá ambice tvořit kvalitu. Přece jen veřejnoprávní televize má v tomto smyslu ohromnou konkurenci v HBO a jistě nechce být v původní tvorbě dvojkou.
Česká televize tedy funguje řekněme institucionálně.
Ano, ale nejenom to, také ekonomicky. Alespoň co vím, ČT šlape bez nějakých skandálů, šméček. My, tvůrci, můžeme tvořit nejserióznější pořady, které nyní v Česku vznikají.
Každý rok někdo vytáhne možnost privatizace České televize, co na takový nápad říkáte?
Ty myšlenky na privatizaci skoro vždy vycházejí z toho, co se dává na ČT24. Je to politický boj, který se nás tvůrců moc netýká. Ale jinak vám k tomu řeknu toto: Chcete ČT poslat do kytek? Tak ji zprivatizujte. Bude to čípácký privát.
Jak to myslíte?
Točím teď druhou řadu Labyrintu. Na každou epizodu mám 12 dní, zatímco v privátu bych na to měl maximálně půlku. Pro názornost to je, jako kdybych vám dal auto s poloviční nádrží a řekl, dojeď stejně daleko jako ten s plnou. Zákonitě skončíte v půli cesty. Hraná tvorba prostě potřebuje podmínky, a věřte mi, že peníze fakt nepálíme za opulentní cateringy. Cena vstupů neustále roste. Kamkoli jdeme, všude jsou dražší pronájmy. Film se každý rok zdražuje, ale koncesionářské poplatky zůstávají už několik let stejné. Takže si myslím, že možná nastala doba, aby se tato otázka zase dostala na světlo. Protože jinak se ten řemen bude zase utahovat a postupně to bude čím dál víc k nekoukání.
