V čele nejsilnější české odborové centrály stojí pět let. Tři a půl roku velí z této pozice kampani Konec levné práce a nehodlá přestat. „Náš tlak na mzdy je pozitivní, nutí firmy, aby zvyšovaly produktivitu práce,“ říká šéf Českomoravské konfederace odborových svazů Josef Středula.
Data, která v poslední době přicházejí z české ekonomiky, ukazují na postupné zpomalování růstu. Dá se očekávat, že intenzivní tlak odborů na růst mezd trochu poleví?
V zásadě nevidím důvod. My vždycky vyjednáváme podle aktuální situace konkrétní firmy. Jiná situace je, když jednáme se státem za zaměstnance v rozpočtové a příspěvkové sféře, kde se celkový stav hospodářství okamžitě projevuje na příjmové straně státního rozpočtu. Ale v soukromé sféře se každý segment vyvíjí jinak. Někteří zvládají možnou krizi lépe, jiní hůře. Je to opravdu individuální.
Dnešní situace vám tedy vrásky nedělá.
Spíš mě zlobí, že mnohá slova kolem ekonomické situace znějí, jako bychom už teď byli v nějaké šílené krizi. To přitom není pravda. Z vyššího základu máme předpokládaný růst HDP někde mezi 2,8 až třemi procenty. To je velmi dynamický růst. Z tohoto pohledu se obávám, že si vlastně sami vyvoláváme vlastní vnitřní krizi. Znejišťujeme spotřebitele, který má nějaké návyky, a tlačíme na něj, aby je měnil. Samozřejmě vnímáme, co se odehrává ve vztahu USA s Evropou nebo Čínou, co se děje na německém trhu a podobně. Ale to není žádná systémová krize. Ekonomiky jsou v jiné kondici než v roce 2009.
Takže kampaň Konec levné práce pokračuje dál.
Rozhodně ano. Rozdíly mezi příjmy českých a německých zaměstnanců vzhledem k produktivitě a stavu ekonomiky jsou pořád v desítkách procent. A ke mně se dostávají signály ze všech možných stran, že náš tlak na mzdy je pozitivní i v tom smyslu, že nutí firmy, aby investovaly do nových technologií a zvyšovaly produktivitu práce. To přece musíme chtít všichni, to by měl být cíl ekonomiky.
Vláda už ale oznámila, že se chystá šetřit. Mluví se o velkém propouštění desetiny státních zaměstnanců. Sledujete to s obavami?
Ano. A naše odborové svazy, které působí v oblasti rozpočtové sféry od státní správy a samosprávy přes zdravotnictví po vzdělávací systém jsou ve střehu. Nemáme v zásadě nic proti tomu, když se redukují stavy tam, kde je nadbytek lidí. Pokud se státním zaměstnancem stal někdo jen proto, že byl přátelský k nějakému politickému subjektu, nemáme žádný důvod ho chránit, pokud to není odborník. Ale tady přichází z ministerstva financí vzkaz „snižte stav o deset procent“. K tomu se plánují redukce rozpočtových kapitol skoro o 45 miliard a k tomu naprosto nesmyslný návrh na zrušení plateb zdravotního pojištění za státní pojištěnce. Celé to vypadá tak, že ministerstvo financí neví, co vlastně chce.
Mluvil jste o tom s ministryní financí?
Ne, zatím si takto vyřizujeme vzkazy. Problém je ten, že to neexistuje na papíře. Jen se pouštějí ven různé zprávy. To ekonomice na klidu a stabilitě nepřidá.
Pokud by ministryně trvala na plošném propouštění, tak narazí na odpor?
To už naráží a velmi silně. I ve vlastním rezortu. Byl jsem na jednání odborářů ve finanční správě a tam je nedostatek zaměstnanců. Jsou dnes úplně na hraně únosnosti a parlament nepřichází s žádnou iniciativou, která by znamenala snížení počtu povinností, které jsou dány státu a které musejí jeho zaměstnanci zvládat. Takže to opravdu nevypadá na promyšlený krok.
Zkušenost mě naučila, že když zaměstnavatel přichází s požadavkem na plošné propouštění, tak zpravidla neví, co má dělat. Toto má bohužel velice podobné rysy. Očekávám, že jedním z těchto promyšlených kroků bude i snížení počtu hráčů v České filharmonii jako státní organizaci, kde nadále nebudou první housle, ale jenom druhé. Následně bude hrát Národní divadlo Maryšu, ale bez Maryši.
Dočkáme se i stávkové pohotovosti, nebo počkáte, až se návrh objeví oficiálně na papíře?
To je těžké. Na jedné straně tady někdo z vlády něco vyřkne, a záhy to někdo jiný zase zatluče do země. Ministryně financí si při pohledu z okna vzpomene, že by mohla zrušit platbu za státní pojištěnce, aniž by to měla promyšlené, a potom premiér ze stejné politické struktury přijde a řekne, to ne, to je nerealizovatelné. To si měli ovšem opravdu promyslet dřív, než to vypustili do světa.
Vaše konfederace v poslední době podporovala boj za větší výplaty všude možně od supermarketů po zdravotnická zařízení. Umíte si představit nějaký boj za růst mezd či platů, který byste nepodpořil?
Ano, umím.
Jak by vypadal?
Odehrával by se například ve firmě, která je v úplně katastrofálním stavu s hrozícím konkurzem. Tam je pak naprosto mimoběžné požadovat růst mezd, protože firma potřebuje něco úplně odlišného – třeba změnu vlastníka.
Zažil jste někdy, že jste musel přijít do firmy a říci kolegům „neblbněte, tady to fakt nemá cenu“?
Nejenom v takovéto podobě. Dokonce i v takové, že jsme hledali způsob, jak firmě pomoci, když se třeba vlastník nechoval vůči firmě zodpovědně. Začínali jsme hledat cestu ven a lidé v tu chvíli věděli, že požadavek na růst mezd je to poslední, co by firmě pomohlo. Pro nás je důležitá firma, která funguje, má zakázky, je etablovaná na trhu a má spokojené zákazníky.
To je předpoklad, aby mohly růst výdělky. A když jste zmínil obchodních řetězce, tak zrovna tam mohou mzdy podle našeho soudu růst dál. Průměrný výdělek pořád v žádném z těch řetězců nedosahuje ani německé minimální mzdy. Ještě nikdy se mimochodem odborům z ČMKOS nestalo, že by požadavky v kolektivním vyjednávání byly pro firmu likvidační. Nikdy k tomu nedošlo.
Koncem dubna oslavíte pět let v čele konfederace. Odbory jsou dnes viditelnější, početnější i sebevědomější. Přemýšlel jste, nakolik za to můžete vy a nakolik příznivé faktory, které v téže době vstoupily do hry – především vstřícná vláda v čele s ČSSD a ekonomická konjunktura?
Žádný člověk v čele konfederace, ať už mí předchůdci nebo ti, kteří přijdou po mě, by tu nemohli bez členů. Organizace, která má 300 tisíc členů a více než 5500 subjektů po celém Česku, do níž vstupuje víc než 16 tisíc členů ročně, to je silná organizace. Není nutno přeceňovat roli jednotlivce. Ale samozřejmě ani podceňovat.
Kdybyste měl pojmenovat jednu zásadní věc, kterou jste udělal jinak než vaši předchůdci, která by to byla?
Konec levné práce. To je rozhodně věc, která se v novodobé historii odborů po roce 1989 nikdy nedělala z úrovně konfederace. Když jsme v roce 2015 diskutovali, jak podpořit růst mezd a mzdovou konvergenci, tak tohle byl velký nápad. To je opravdu inovativní přístup i z mezinárodního pohledu. Když tu byl můj kolega, šéf německého svazu DGB, největší odborové organizace v Evropě, tak říkal, že se přijel učit – i pro něj to byla novinka. Stali jsme se dokonce iniciátory celoevropské kampaně za růst mezd Pay Rise.
Kampaň Konec levné práce začala v září 2015 a o necelé dva roky později se heslo objevilo na předvolebních plakátech tehdy nejsilnější vládní strany ČSSD. Dá se z hlediska společenského vlivu odborů dosáhnout výš?
Ale jo. Ještě by si to mohly dát na billboardy i ostatní politické strany.
Vzápětí přišel další nevídaný obrázek, když v čele odborové demonstrace za zvýšení platů ve státní správě kráčel předseda vlády. Je to pro odborového předáka vrchol kariéry?
Ještě by to šlo o kousek výš. Ještě to nejsou všichni ústavní činitelé.
Takže až půjdou v čele odborových demonstrací všichni ústavní činitelé, budete spokojen?
Ano. Nemusejí ani jít v čele průvodu. Ale mohli by se třeba sejít a konstatovat, že by se mzdová konvergence k západní Evropě mohla posunout.
V mezinárodním srovnání je česká odborová angažovanost pořád malá, jen kolem 11 procent. Nikdy asi nebudeme Islandem, kde je devět z deseti zaměstnanců v odborech, ale kde byste viděl optimální úroveň?
Všechno má své důvody. Myslím, že našemu systému odpovídá model Německa, kde je v odborech asi 17 procent zaměstnanců. Tady hrají roli historické zkušenosti a vývoj role odborů. V severských zemích je obrovská odborová organizovanost, protože například ve Švédsku odbory spravují systém sociálních dávek. V Belgii zase pod odbory spadají úřady práce. Je důležité, jak se který stát historicky rozdělil se zástupci zaměstnanců o svou roli. V Rakousku je zase důležité, že v roce 1947, kdy byla v zemi zcela katastrofální situace, měly tamní odbory jako jediné strukturu, která byla schopná efektivně přerozdělovat potravinovou pomoc obyvatelstvu. Ten moment se projevil ve vzájemných vztazích a podpoře rakouského sociálního dialogu.
Zatímco u nás se projevil porevoluční odpor k ROH?
Ano, u nás je to přesně opačně. Po roce 1949 se odbory se dostaly do nebezpečného a vlastně smrtelného spojení s komunistickou stranou. A po roce 1989 jsme to všechno zpřetrhali a učinili jsme odbory normálními.
K úrovni Německa vám zbývá zvýšit počet členů zhruba o polovinu.
Já také očekávám další posílení. Každá generace, která dnes přichází, má sociální cítění silnější a silnější. Umějí si spočítat, co si mohou a nemohou dovolit, a ptají se, zda mají odpovídající mzdu. Mají také mezinárodní srovnání, takže si říkají, proč dělám v dceřiné společnosti a platí mi tady hluboko pod minimální mzdou v mateřské zemi? Přicházejí mladí lidé.
Zakládají rodiny a zjišťují, že situace je pro ně vážná. Ročně zakládáme přibližně sto nových odborových organizací v subjektech, kde dosud neexistovaly. Loni jsme měli sjezd, tak jsme počítali vývoj za poslední čtyři roky. Za čtyři roky do roku 2017 přibylo 49,5 tisíce nových členů a asi 380 nových odborových organizací. Lidé se chtějí sdružovat k obhajobě svých práv. To je dobrá zpráva pro všechny. I pro politické subjekty.
Co znamená pro odbory fenomén Průmyslu 4.0? Budeme potřebovat Odbory 4.0?
Troufám si tvrdit, že Odbory 4.0 už existují. Pro mě ta otázka stojí jinak. Největším otazníkem je pro nás Společnost 4.0. Jaká bude společnost budoucnosti? Podle našeho soudu tady mohou být dost výrazné disharmonické tóny. Rozvoj technologií může znamenat například přesuny investorů. Otázka ceny práce nebude tak významná jako dnes, nebudou se tolik hledat destinace s nízkou cenou práce. Naopak tu budou politická rozhodnutí, aby mateřské firmy silněji působily na území svého státu, odkud dříve expandovaly.
To znamená postupné stahování těch firem ze zahraničí. Takže se může stát, že u některých ekonomik může dojít k velkému zhoupnutí. To se může docela dobře týkat i Česka. Pak je na místě diskuze, na co se chce daná země specializovat. Všichni by chtěli být hi-tech. To ale nebude fungovat. Jeden profesor z univerzity ve Stockholmu mi říkal: raketoplán je samozřejmě hi-tech, ale je složen z mnoha low-tech výrobků. To abychom si nemysleli, že být výrobcem nebo subdodavatelem je vždycky nutně něco špatného. Je samozřejmě rozdíl, jestli jsem subdodavatel v první, druhé nebo třetí linii. Česko potřebuje podpořit malé a střední podnikání, aby mělo potenciál růstu. Spoléhat se na to, že tady zítra budou všechny koncerny, které jsou tu dnes, by byla velká chyba.
Někde v těchto místech se debata obvykle stáčí k systému vzdělávání.
Ano. Neměli bychom tolik poslouchat ty, kteří by všechno chtěli teď a okamžitě. Musíme uvážit, jaké budou ty potřebné dovednosti za deset let. Vzdělávací systém má úplně jinou periodu vývoje, a když teď vytvoříme nový obor, tak alespoň nějaké zhodnocení můžeme udělat nejdříve za osm let. To jsou věci, které v mnoha případech jdou za horizont politického rozhodování. Málokterý politik rád rozhoduje s vědomím, že on teď postaví ten základ, aby za dvě volební období mohl smetanu slíznout někdo jiný. Bylo by hezké mít takové vizionáře.
Chápu to tak, že nejste příznivcem současných snah rychle dostat co nejvíc lidí na učiliště a technické obory.
Nejsem. Nám se nelíbí to cestování ode zdi ke zdi. Už jsme to zažili. Na začátku devadesátých let jsme měli zhruba poměr 60 procent učňů a 40 procent vysokoškoláků. Bylo jasné, že je třeba s tím něco udělat. Takže jsme to celé převrátili. De facto jsme zrušili systém duálního vzdělávání v oblasti učňovského školství a vyrazili jsme zcela opačným směrem. Výsledkem dnes je, že máme problémy, o kterých se mluví. Ale my se nechceme vracet zpátky do toho prvního extrému. Budoucí ekonomika bude potřebovat jinak vzdělanou pracovní sílu. Nepochybně ubude manuální práce, půjde spíše práci s technologií.
Jistě bude i ta „černá“ práce. Budeme potřebovat někoho, kdo bude pracovat na soustruhu nebo s frézou, i když to budou hypermoderní stroje. Budeme potřebovat někoho, kdo bude schopen dobře pracovat na silnicích nebo v lesích. Nic z toho ale nebudou neodborné profese. Abychom k nim lidi dostali, nepomůžou nápady jako cut-off skóre a podobně. Vytvořme duální systém, v němž student, který pozná práci ve firmě, bude motivován tam zůstat. Třeba právě mzdou. Když se bavím s manažery, kteří volají po vyšším počtu učňů, ptám se jich: Jak tady sedíte, kdo z vás doporučil svému vlastnímu dítěti jít do učňovského zařízení, když po tom tak voláte?
Dobrá otázka. Kolik takových bylo?
Nikdo. A proč? Protože jim nabízejí mzdu, která neodpovídá reálným životním potřebám. Tak tam ty lidi násilím nehoňte, když to neuděláte ani svému dítěti. Motivujte je. Potřebujeme nový model, který bude motivující a zároveň prostupný. Když se student začne vzdělávat v učňovském zařízení přímo u firmy, bude už ve druháku ve třeťáku pobírat nějakou slušnou mzdu. A když bude dobrý, bude mít dostupnou možnost přejít do jiného vzdělávacího systému. Půjde třeba na technickou univerzitu a tam bude pokračovat ve vzdělávání. To by pro nás byl ideální stav. Zároveň je potřeba, aby byli zaměstnavatelé i zaměstnanci zapojeni do hodnocení výstupů vzdělávacího systému.
Hodně pracovních míst už dnes ustupuje automatizaci. Je pro odbory robot nepřítel?
Všiml jste si někde, že by Středula nebo ČMKOS říkali, že budeme...
...rozbíjet roboty? Ne.
Rozbíjení robotů je zbytečně namáhavá činnost. Ale třeba že bychom chtěli najímat hackery a hackovali cloudy?
Aha, zapomněl jsem na Odbory 4.0.
Ne, vážně. Žádnými takovými zvrácenými představami netrpíme. Je to technologický vývoj, je to evoluce, která logicky přichází. To je v pořádku. My bychom byli moc rádi, kdyby technologie nahradily pracoviště, která jsou například karcinogenní. Tam je člověk přímo ohrožen na životě a to už není žádná legrace. A takových rizikových pracovišť je v česku devět a půl tisíce. Samozřejmě se nesmíme bát klást také otázky, co bude. Jestliže bychom se bavili o absolutním nahrazení lidské práce robotem či umělou inteligencí, tak se musíme ptát, jak bude společnost fungovat. Jaká bude soudržnost té společnosti?
Z čeho budou lidé žít? Kdo bude kupovat výrobky z digitálních továren? Z čeho bude sanován penzijní a zdravotní systém či školství? Těch otázek je opravdu řada. Nemusíme hned znát všechny odpovědi, ale musíme být schopni alespoň vycítit, kam směřují trendy. Protože nezachycení trendu může znamenat nikoli evoluci, ale třeba i revoluční vývoj. Ten mohou některé subjekty na českém politickém nebi využít ve svůj prospěch. To pak může nabrat směr, který nebude pro nikoho akceptovatelný. A ano, třeba z něj vzejdou i ti novodobí luddité.
Hodně jezdíte po Evropě. Kde se k problémům, o kterých mluvíme, stavějí tak, že by stálo zato se inspirovat?
Každá země je jiná. Mě například hodně zajímá spolurozhodovací model v Německu. Je to jedna z nejkonkurenceschopnějších ekonomik na světě. A v dozorčích radách velkých firem je 50 procent zástupců zaměstnanců, kteří rozhodují o firmě, mají tam například pozici dělnického ředitele. Tento model původně vznikl, aby už nikdo nemohl zneužít firmy k válečnému zbrojení. Proto ta vysoká kontrola. Ale oni to dovedli přetavit do špičkové, plně konkurenceschopné ekonomiky. To je určitě inspirativní. Stejně jako otázka soudržnosti v zemích, jako je Švédsko nebo Dánsko. Určitě je zajímavé sledovat vývoj v Belgii, protože je to země hodně podobná nám. Na druhé straně jsem měl teď možnost být na speciální misi na Ukrajině.
A to byl zážitek, který překonal mnohá očekávání. Je to nejchudší země Evropy, má asociační dohodu s EU, ale taky je to země, kde se mzdy běžně buď neplatí vůbec, nebo s velkými zpožděními. Lidé tu protestují hladovkami a stávkami, jen aby jim vůbec někdo zaplatil. To je věc, které bychom se měli věnovat. Odboráři stejně jako politici.Už jsem kontaktoval české politiky i místopředsedu Evropské komise pana Timmermanse a budeme o tom chtít s komisí mluvit. Děláme všechno pro to, abychom se z dobrých příkladů poučili a z těch špatných taky.
Jak moc je pravděpodobné, že vás uvidíme v prezidentské volbě?
Už jenom to, že se o nějaké osobě hovoří, a tím myslím všechny možné kandidáty, o nichž se mluví, tak to pro každého z těch kandidátů je samo o sobě velká odměna. Na rozhodnutí, jak to bude nebo nebude, je dost času. Z mého pohledu už jenom takové úvahy jsou velmi milé. A pro odborového předáka je to dost nezvyklá situace. Jak se rozhodnu, ukáže čas, ale za tu otázku děkuju.
| Rodák z Opavy absolvoval tamní Střední průmyslovou školu strojnickou, následně pracoval na údržbě válcovací trati ve vítkovických železárnách. V letech 2005 až 2014 vedl velkou odborovou organizaci KOVO, v dubnu 2014 byl zvolen předsedou ČMKOS. O čtyři roky později funkci obhájil. |
