Parlamentní strany nedůvěřují vládě, premiér není ochoten dělat kompromisy s komunisty ani s opozicí, komentuje spory o nouzový stav Petr Jüptner, ředitel Institutu politologických studií Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy.
Můžeme ve sporu o nouzový stav vidět kromě souboje vlády s opozicí i nějaké pnutí mezi centrální mocí a kraji?
Pandemie se samozřejmě promítá do vztahů mezi jednotlivými úrovněmi vládnutí. Konkrétně díky nouzovému stavu posiluje centrální úroveň a role krajů a obcí se omezuje zejména na zavádění přijatých opatření. V nynějším sporu však takové pnutí obsaženo není, kraje neměly zájem na ukončení nouzového stavu.
Jak moc jsou vlastně kraje z hlediska kompetencí připraveny na podobné krizové situace?
Kraje jsou součástí krizového řízení a mají nástroje na řešení krizových situací. Nemluvíme zde ale pouze o samosprávných krajích, ale i o státní správě. Například o hygienických stanicích, které by měly být ve svých rozhodnutích nezávislé na politických rozhodnutích – ať už krajských nebo vládních politiků. Tyto nástroje jsou oproti nouzovému stavu ale samozřejmě omezené, a kraje se tak ukončení nouzového stavu právem obávají.
Může to do budoucna posílit pozici krajů ve vztahu k centrální moci? Nebo spíše vláda doufá, že to ukáže na její výlučnou pozici?
To je nyní ta fascinující otázka. Pokud nouzový stav skutečně skončí, krajům se asi nemůže podařit pandemickou situaci zvládnout. Mohou ale získat důvěru veřejnosti díky nasazení, pracovitosti a věcnému a racionálnímu postupu. Zároveň záleží na úrovni zvládnutí v jednotlivých krajích. Dle našeho průzkumu měly například obce v době první vlny dobré zkušenosti například s Libereckým a Pardubickým krajem, ale horší zkušenosti například s krajem Středočeským. Pořád je zde ale poměrně vysoká pravděpodobnost, že dojde k vyhlášení nového nouzového stavu, a tím pádem i k pokračování stávajícího režimu.
Co to znamená pro obyvatele?
Pro občany je rozdělení rolí velmi nepřehledné. Obecně platí, že v době nouzového stavu centrální úroveň rozhoduje, ale zvládnutí situace závisí do značné míry i na krajích a obcích. Ty svoji roli vesměs zvládají, ačkoliv si stěžují na časté změny a příšernou komunikaci z národní úrovně. K odpovědnosti za očkování se hlásí premiér, ale zajištění očkování do značné míry závisí na krajských očkovacích centrech a krajských nemocnicích.
Z hlediska politiky, nesnaží se to nyní premiér dát krajům, které jsou z velké části v rukou opozice, tak trochu „sežrat“?
Premiér se samozřejmě s kraji přetahuje o pozici toho, kdo zajistil nebo zajistí lidem očkování. Současný kolaps však není záměr, ale spíše výsledek narůstající nedůvěry parlamentních stran v kompetenci vlády a premiéra. A především v neschopnosti či neochotě premiéra dělat kompromisy – jak s komunisty podporujícími vládu, tak s opozicí. Pokud by nyní padla odpovědnost na kraje a ty by situaci vzhledem k omezeným nástrojům nezvládly, řada voličů to přičte spíše vládě než hejtmanům.
Nemůžeme ve vládním přístupu vidět i určitou snahu rozhádat opoziční strany? Tedy postavit hejtmany proti jejich stranickému či sněmovnímu vedení, viz čtvrteční výzva hejtmanů…
Vláda situaci vůbec nezvládá. K politickým přestřelkám dochází, ale ty by měly být spíše kulisou než hlavním dějem. Samozřejmě například ministr vnitra Hamáček se snaží upozorňovat na rozdílné pozice opozičních poslanců a hejtmanů, ti nyní ale především hledají věcné řešení.
