I v době ekonomického růstu vylepšují různé druhy sociálních dávek rozpočet každé páté české domácnosti. "Panuje tu ale pocit, že dávek se vyplácí moc a že jsou masivně zneužívány. Je to ovšem primárně efekt vnímání jejich kumulací u početných rodin, makroekonomicky významné to není," říká v rozhovoru pro E15.cz ekonom Miroslav Zámečník.
Dá se o českém sociálním systému říci, že je štědrý?
Nejde o to, že by dávky byly vysoké. Systém podpor není nastaven nijak štědře, že by se z něj dalo pohodlně žít. Kumulované částky, které se občas uvádějí, často s poukazem na etnické pozadí příjemců ve vyloučených lokalitách, jsou celkovou sumou, kterou disponuje třeba třígenerační rodina.
To je model, který majoritní společnost prakticky vůbec nezná, typu deseti lidí v jednom bytě. Pak samozřejmě, když se nasčítají dávky, tak z toho vyjde dosti vysoká částka oproti tomu, kolik dostane rodina takzvaných pracujících chudých s jedním dítětem. A to pak lidi dráždí.
Často se mluví o špatném zacílení dávek.
Některé nejsou šťastně nastavené a mají rušivý vliv na trh. Což souvisí především s podporou bydlení, která je nastavena tak, že deformuje tržní úroveň a nahrává pronajímatelům bytů v sociálních vyloučených lokalitách.
Na druhou stranu jednoduché řešení v podstatě neexistuje. Když kupříkladu začnete tvrdě regulovat podmínky přiznávání sociálních dávek a dávek v hmotné nouzi, propadne se určitá skupina obyvatelstva do absolutní chudoby, včetně dětí.
Motivuje systém k práci?
Systém je primárně nastaven tak, aby zabránil pádu lidí do absolutní chudoby. Lidé často vnímají jako nefér, když máte v početné třígenerační domácnosti někoho se starobním důchodem, někoho s trvalou invaliditou, tři-čtyři nezletilé děti, jednu osobu pobírající rodičovskou a jednoho pracujícího s úvazkem minimálně dvacet hodin a kumulujete celkový příjem ze všech typů dávek za všechny členy. Je to pak docela vysoké číslo.
Lidé, kteří pracují na plný úvazek, ovšem třeba za nějakých 50 až 60 procent průměrného platu, to vnímají úkorně, stejně jako rozdíly v životním stylu. Fenomén averze těchto dvou sociálních skupin se koncentruje zejména v sociálně slabých regionech, kde není nijak výjimečný. A nevztahuje se to jenom na Česko.
Jak efektivně motivovat k "přepnutí" mezi člověkem – příjemcem dávek - a zaměstnancem?
Jediným lékem je, že nízké mzdy začnou výrazně růst, ale zároveň nebudou stejným tempem zvyšovány dávky, takže vzroste rozdíl mezi životem na dávkách a příjmem z pracovní činnosti, aby tam byla motivace.
Zákonodárce se to snaží řešit tím, aby na tom byl pracující líp, tak mu dává různé odpočty a bonusy, které prakticky nakonec znamenají, že má negativní daň z příjmu. Ta je považována za téměř univerzální recept motivují k pracovní aktivitě.
Vždy však budete mít domácnosti, na které negativní příjmová daň nezabere, mimo jiné proto, že u nás je vysoké zatížení sociálním pojistným, který rozsáhlé skupiny obyvatel neplatí.
Jakmile ale nastoupíte do práce, je to pro zaměstnavatele 34 procent navíc. I při dobře nastaveném a motivujícím systému sociálních dávek a podpor budete mít určité procento lidí, kteří nechtějí pracovat a ztratili pracovní návyky.
Navíc zaměstnavatelé při vysokém zdanění práce neradi zaměstnávají „marginální pracovní sílu“, jak říkají ekonomové, a co si budeme povídat, máme tady skrytou diskriminaci.
Selhává v něčem český sociální systém?
Specificky český problém tu není, snad kromě toho vysokého zatížení odvody hned u minimální mzdy, v řadě zemí mají i u sociálního pojistného nějakou „odvodovou podlahu“, příjem, na nějž se odvod nevztahuje.
Ale principiálně vždycky máte nějakou minoritu, která se demograficky a kulturně odlišuje od majority, na kterou jsou dávky nastavené. A pak to vytváří pocit, že dávek se vyplácí moc, že jsou masívně zneužívány, ale je to primárně efekt vnímání těch kumulací, makroekonomicky významné to není. Když nechcete, aby tu běhaly hladové děti a část populace žila v absolutní chudobě, fakticky každá bohatá společnost zajišťuje určitý minimální příjem.
