S hraním začal v patnácti a už ve 24 letech získal Stříbrného medvěda pro nejlepšího herce na Berlinale a nominaci na Césara. Tento úspěch mladému Francouzi Anthony Bajonovi přinesla role v dramatu Modlitba. Příběh kluka, který se svou závislostí na heroinu bojuje v katolickém rehabilitačním centru v Alpách, od čtvrtka hrají česká kina.
Cenu na Berlinale jste vyhrál před rokem. Jak se odrazila na vaší kariéře?
Lidi se víc zajímali o film Modlitba i o mou práci. Díky ceně jsem dostal také nové nabídky na role, některé z nich jsem přijal. V mé kariéře to byl bod obratu.
Nabízejí vám další podobně intenzivní postavy?
Už před Modlitbou jsem věděl, že budu dostávat hlavně role kluků, co si něco prožili, protože mám na ně prostě vizáž. Vypadám spíš jako komplikovaná postava než sportovec z komedie. Přitom jsem měl naprosto normální dětství. Pro Modlitbu jsem v sobě musel hledat pocity pro mě dosud neznámé.
Chtěl byste hrát v komedii nebo muzikálu?
V muzikálu ne, protože neumím zpívat a skoro ani tančit, oboje dělám, jen když jsem sám. Ale komedie mě baví a líbí se mi lidi rozesmávat. Rád bych měl pestrou kariéru.
Role v Modlitbě je hodně fyzická, prvních 15 minut ani nepromluvíte. Jak jste se na ni připravoval?
Musel jsem si hodně z povahy svého hrdiny internalizovat. Dobré je, že když se nemusíte soustředit tolik na dialog, máte čas zaměřit se na emoce a na to, jak s jejich pomocí svou postavu vyjádřit. Musel jsem být také fyzicky zdatný, takže jsem měsíc a půl dvě hodiny denně cvičil. Psychologicky jsem se zase tolik nepřipravoval. Trochu jsem se ponořil do vlastních neuróz, ale nic jsem v tomto ohledu plánovaně nevyužíval.
Pro vaši postavu Thomase je ve filmu bodem obratu scéna, v níž možná dojde k zázraku. Jaké vám k ní dal režisér Cedric Kahn instrukce?
Docela prosté. Thomas v ten zázrak věří. Cedric ho sice natočil tak, abyste mohli pochybovat, ale je jasné, jak se k tomu staví má postava.
Režisér Kahn je agnostik. Probírali jste spolu otázky víry?
Ne, důležité bylo, že Thomas o náboženství nic neví, prostě se ocitne v té komunitě a najednou tam pocítí určité poslání, přátelství, lásku. Podají mu tam pomocnou ruku a on ji rád přijme, protože to je poprvé, co mu někdo pomáhá. Já v Boha věřím, ale beru to jako soukromou věc, která se těžko vyjadřuje slovy. Tenhle film můj náhled na svět nezměnil.
Jaký druh režiséra je Cedric Kahn?
Náročný. Ví, co chce. Někdy něco natočí hned, někdy si vyžádá šestnáct opakování. Režíroval ještě dřív, než jsem se narodil. Tak to bylo zajímavé setkání. Já jsem začátečník se spoustou tužeb a on zkušený filmař, který přesně ví, co dělá.
S hraním jste ovšem začal už jako teenager. Jak jste se k herectví dostal?
Všechno začalo, když mě matka vzala s bratrem do kina na Lvího krále. Hned jsem rodičům oznámil, že tomuhle se chci věnovat – ukazovat emoce na plátně. Zajímalo mě, jak se to dělá, že vás film rozbrečí. To mi bylo asi šest. O tři roky později jsem o tom začal přemýšlet vážněji a pořád jsem chtěl být hercem, vyprávět příběhy. Uvažuju i o režii, rád bych letos natočil krátký film o mladém boxerovi a studentce. On je trochu jako Thomas, ona má naplánovanou svou budoucnost, podobně jako Thomasova přítelkyně v Modlitbě.
Máte nějaké herecké vzory?
Když jsem se rozhodl pro kariéru u filmu, chtěl jsem vidět co nejvíc filmů, z různých dob. Takže mám rád různé herce, Jeana Gabina i Leonarda DiCapria. Obdivuju herce, u kterých nevím, proč přesně mě dojímají.
Znáte filmy Hanny Schygullové, která si v Modlitbě zahrála jeptišku?
Věděl jsem, že byla Fassbinderovou múzou a že její postava v Modlitbě byla opakem rolí, které hrála u něj. I s ní to bylo zajímavé setkání, pro mě šlo o jeden z prvních filmů, pro ni o možná poslední. Ale moc jejích snímků jsem bohužel neviděl. A na práci se Fassbinderem jsem se jí neptal. Vím, že herci tyhle otázky nemají rádi. Navíc jsem se chtěl soustředit na Modlitbu.
Co si myslíte o filmové kritice?
Všichni jsme jí ovlivněni. Bojíme se špatných recenzí, protože nás deprimují, na druhou stranu ty velmi pozitivní vám dodají pocit superhrdiny, což taky nechcete. Já se snažím recenze číst, zajímá mě, jak byl film přijat, hlavně z hlediska jeho emocí. Nečtu ale recenze, když se rozhoduju, na jaký film mám zajít do kina. Čtu je až poté, co se mnou nějaký film pohne, pak chci znát další názory.
Překvapilo vás něco na přijetí Modlitby?
Ne, ten film nevzbudil rozporuplné reakce. Kritici se zastavovali hlavně u té scény zázraku. I diváci se na ni často ptali.
Kromě víry je druhé velké téma snímku závislost. O ní vznikla už řada filmů, chtěli jste se vyhnout určitým klišé, které jsou s jejím zobrazováním spojené?
Záměrně jsem nestudoval žádný dokument o závislosti, žádné video nebo článek. Ani Cedric nechtěl, abychom imitovali věci, které už jsme někde viděli. Jako divák se jinak na filmy o závislosti dívám, mám rád všechny příběhy o chybujících lidech, kteří nějak sejdou z cesty, a nemusí to být jen kvůli drogám. Zajímají mě filmy o lidské povaze a o tom, jak se lidi vyrovnávají se životem.
Všichni kluci z komunity závislých v Modlitbě jsou profesionální herci?
Šlo o směs profesionálních a amatérských herců. Všichni ti mladíci se ucházeli o roli Thomase. Žádní skuteční závislí tam ale nebyli. Jen jeden bývalý, který nám pomáhal s reáliemi. Podobné komunity existují a náš příběh vyšel ze skutečnosti, ze svědectví lidí, kteří v nich žili.
Jak vás ovlivnila alpská příroda, uprostřed níž jste natáčeli?
Stala se jednou z postav. Ty hory nás obklopily, jako by nás uzavřely a nemohli jsme z nich uniknout.
