Nové domy přinášejí energii, říká japonský architekt Sou Fujimoto
Komplex domů na pražském Žižkově, které léta obýval Telecom a jež nyní vlastní Central Group, se má změnit na obytnou čtvrť plnou života. Tím, jehož podpis architektonický návrh ponese, mohl být i Japonec Sou Fujimoto známý svým důrazem na spojení s přírodou. Nakonec to nevyšlo, i tak má ale tento architekt za sebou úctyhodnou řádku realizací – v Montpellieru stojí jeho obytná věž White Tree Tower připomínající borovici, pro Paříž navrhl projekt Tisíc stromů, s nímž oslnil na prestižní soutěži Mipim Awards označované za architektonického Oscara. „Město a příroda mohou sice na první pohled vypadat jinak, ale v tom základním, tedy jako prostředí pro život lidí, mají hodně společného,“ říká. Nyní zaujal novou budovou maďarského Muzea hudby. Rozhovor pro deník E15 vznikl jako součást magazínu E15 Premium.
Spolu s dalšími světoznámými architekty jste přijel představit projekt na přestavbu areálu budov takřka v centru Prahy. Účastníte se takových soutěží často?
Přijel jsem už loni v létě na konferenci a tam jsem se o soutěži dověděl. Strávil jsem tu moc hezký čas a zjistil, že tu vládne vášeň pro architekturu, skvělý duch. Tak jsem si říkal, že by bylo fajn to zkusit.
Získáváte zakázky takovým způsobem často, nebo jde spíše o přímou poptávku? Anebo si říkáte: tohle místo je skvělé, tady bych chtěl zanechat stopu, a své služby městu či investorům nabídnete sám?
Jak kdy. Tím, jak se pohybuji po světě, po konferencích na mnoha místech, mohu si je obhlédnout. Zjistit, zda je mi blízké, vyznám se tam, cítím, jak funguje. Pro navrhování staveb je důležité cítit ducha místa, vcítit se do prostředí a kontextu města, krajiny, ale také historie a nějakého backgroundu. Teprve pak začínám cítit a věřit, že pro dané město mohu i něco vytvořit.
Říkáte, že jste tu už loni zažil hezké léto. Jaká vám připadala Praha? Pouze jako lenivé historické město, anebo jako uspěchaná rozvíjející se metropole?
Byl jsem tu tenkrát jenom krátkou chvíli, užíval jsem si procházky, prohlídky. Rozhlížel jsem se a viděl město cestovatelskýma očima, hlavně Staré Město. Přitom úplně poprvé jsem do Prahy přijel už před patnácti lety jako turista. Byl listopad, zataženo, šedivo, zamračeno, ale i tak to mělo hezkou atmosféru, chystaly se Vánoce.
Samozřejmě nejpůsobivější je pořád oblast Starého Města, ale když jsme dělali průzkum kvůli našemu možnému budoucímu projektu, musel jsem více porozumět současné architektuře, co se kolem ní děje, jak město funguje. Je skvělé, jaký je to mix historických a současných staveb a vjemů.
Máte tedy pocit, že je tu dostatek nových moderních budov? A že ty výškové nijak nenarušují ráz města, jeho ducha?
Jak zakomponovat moderní architekturu do krásného historického města, je vždycky poměrně citlivé téma. Ale hezké. Když se to udělá s citem a po diskuzi všech stran, je koexistence starého a nového fajn, protože město oživuje.
U historického města mohou nové, moderní prvky přinést jiné pohledy na ně či jednotlivou čtvrť právě díky kontrastu, který vzniká. Věřím, že to přináší něco nového, lepšího, určitě více energie.
Mluvíte o míře citlivosti, se kterou se musí pracovat. Máte vy sám hranice, které byste nepřekročil? Třeba že byste nenakreslil supermoderní budovu doprostřed starobylého města? Anebo by architektura hranice a omezení mít neměla?
Hranice by mělo být možné měnit vždy případ od případu. Nicméně každý architekt by měl mít silnou odpovědnost a respekt k historii, k tomu, co nám zanechali předkové. Zároveň však musí mít dostatek odvahy navrhovat. Vezměte si třeba příklad Paříže a Centre Pompidou – samozřejmě v době vzniku (moderní kulturní centrum vznikalo v sedmdesátých letech – pozn. aut.) se o něm vedly neuvěřitelné diskuze, ale nyní, po desítkách let, je to kompletně a bez debat součást Paříže. Vytváří krásný dialog mezi starým a novým. Myslím, že je možné zkoušet to bez hranic, ale vždy je nutné cítit odpovědnost a respekt.
Chybí Praze něco podobného, jako je právě zmíněné Centre Pompidou, nebo jiná supermoderní ikonická stavba? Je to právě ta vaše?
Nevím, zda je nutné mít v každém městě nebo metropoli nějakou supermoderní či ikonickou stavbu. V případě Prahy už je historická část města tou ikonickou. Ale ano, určitě by bylo fajn tu něco postavit, přispět ke kráse města. Ale když si vezmu na pomoc zase příklad Paříže – Eiffelova věž je superikonická stavba a ve své době to bylo něco super moderního, nečekaného, možná odmítaného. Teď je to samozřejmá součást města, která ho „dělá“. Ta diverzita, různost a rozmanitost, míchání stylů, slohů, typů staveb, dělají město městem. I Praze bychom bývali mohli něco přinést.
Je nutné pro stavbu něčeho nového bourat a ničit staré, které už lidem a jejich potřebám neslouží?
To je vždy nutné posoudit situaci od situace. Někdy je samozřejmě přínos nových budov důležitý a pro vizuál města fajn, ale není nutné staré, existující demolovat. Ale děje se to. Určitě.
Přišla Praha nebo obecně evropská města třeba právě kvůli necitlivým demolicím o nějaké architektonické styly nebo éru, která tu teď chybí? Je něco, co byste tu rád viděl?Nevím, zda je to přímo o stylu nebo slohu. Obecně řečeno města jsou hezká, když jsou variabilní, když se v nich mísí styly a různé vlivy. Kdyby všechno bylo na jeden způsob, možná by to vypadalo hezky, ale bylo by to sterilní, bez energie, bez dialogu různých časových úseků, kdy stavby vznikaly. Časy se mění, což musí reflektovat i architektura, aby město mohlo být trvale vnímáno jako rozvíjející se a proaktivní.
Věnovali jsme se minulosti. Jaká je z hlediska stavitelství budoucnost Prahy? Jakou cestu zvolit: chránit historii, ale snažit se o větší modernu, vizionářské až futuristické stavby? Existuje vůbec správná cesta?
Je to vždycky kompromis. Historii musíme chránit, ale stejně tak je nutné orientovat se na modernu a prosazovat ji. Město musí mít styl, život, nemělo by v něm nic chybět. Současná architektura by měla být vítána, nikoli zatracována či ostrakizována. Neznamená to ale zbavit se historických budov. Nejde o to vybrat jedno či druhé, jde o koexistenci obou směrů.
Díval jste se po Praze, viděl, co se postavilo za posledních pár let, ať už jde o rezidenční či kancelářské projekty. Je to hezká architektura, anebo jen užitná, bez nápadu?
Některé stavby jsou obyčejné. Nudné. Vím, že to je i není odpověď, ale opravdu nelze o každé nové budově říct, že je pěkná nebo ošklivá. Není možné, aby všechny nové budovy byly hezké. Ani historické budovy se nám nemusejí líbit a v době svého vzniku se taky nelíbily. Proto je třeba i demolovali. Jen některé přežily. Tok času z nich udělal stavby, které dnes obdivujeme. Ale zároveň nevíme, zda přežily ty nejhezčí, co by se třeba líbily nám. My bychom v každém případě měli dále stavět, aby i generace po nás měly svou „historii“. I pro naše potomky budou některé budovy hezké a některé méně. Ale úspěch a obliba se mění v každém věku, to se prostě děje. Taková je pravda o historii.
Je architektura současné Prahy srovnatelná s nějakým západoevropským městem? Jsou tu podobné znaky nebo směry, kterými se vydává? Anebo je v tomto směru daleko za nimi?
Není to „daleko za nimi“. Není totiž jedna čára, na níž byste byli, a oni daleko vpředu, nebo naopak. Takhle diskuze nestojí. Praha je specifická svým vývojem. Ten ji velmi ovlivnil a ta, řekněme, specifická fáze historického vývoje a rozvoje města s sebou v nedávných letech přinesla trochu problémy. Takže přinést moderní a novou architekturu dovnitř, do centra, je nyní mnohem těžší.
Ale třeba Paříž tohle přece dokázala…
Ano. Ale zároveň ztratila na úkor moderny pár impozantních budov a také má spoustu nudných budov. Ale i hodně skvělých a zvláštních budov. Jsem rád optimista: když budeme my architekti dostatečně stateční, abychom přinášeli něco nového, vážně přemýšleli o budoucnosti a budoucích způsobech žití, přinese kontinuita do toho daného města energii a živelnost.
Co je pro architekta jednodušší: navrhnout rezidenční, nebo kancelářský projekt?
Každé má svoje, často jsou rezidenční nemovitosti mnohem složitější než kulturní stánky, veřejné budovy či muzea a kanceláře. Všude musíme myslet na to, že tam lidé budou nějak fungovat, trávit čas, ale nežijí tam. Není to domov. Každý druh staveb má svůj půvab a specifika, i jeho navrhování. Ale v jádru věřím, že jednoduše dělám něco pro lidi, pro jejich čas. A to je vzrušující. Pokaždé je to jiné a to mě baví, ty změny v přemýšlení.
Nedá se tedy říct, že z vašich návrhů je třetina rezidencí, třetina kanceláře a třetina zbývajících typů budov?
Víte, že nevím? Nemám přesná čísla. Mám divadlo v Japonsku, koncertní síň v Budapešti, další budovy ve Francii, Švýcarsku. Je to všehochuť. Jsou tam i rodinné domy, hotely, wellness centra, lázně…
Když dostanete zakázku, co na ní děláte vy osobně a co je práce vašich lidí z kanceláře?
Asi se to nedá oddělit, je to hodně namixované. Začínáme vždy průzkumem, rešeršemi prostředí – to dělají kolegové. Ale já tomu musím rozumět, takže máme hodně porad, diskuzí, při nichž vznikají klíčové myšlenky. Někdy jsou moje, někdy jsou lidí z týmu, protože díky diskuzi zjišťujeme, které nápady jsou dobré a které ještě lepší. Jsem do celého procesu velmi zapojen, zároveň ale můj tým dělá velmi důležitou část projektu. Celé je to spolupráce.
Jak složité je pro architekta a poté i pro developera přemýšlet o projektu, který může reálně stát třeba za deset let? Stavební procesy jsou zdlouhavé, vyřizování i stavba mohou trvat roky, takže vlastně navrhujete pro někoho, o kom vůbec nic nevíte. Nevíte, co bude chtít, jaký bude jeho životní styl.
To je vždycky výzva. Nejen výstavba a vyřizování zaberou čas, ale i sám projekt může zabrat tři roky, ale klidně i šest deset let. I proto se při svých návrzích snažím přemýšlet o základních věcech. Ne o trendech, ne o superaktuálních věcech, protože ty se pořád mění. Snažím se držet základu, přemýšlet o fundamentálních hodnotách našich životů, i když samozřejmě nemůžete zohlednit všechno. Snažím se, aby to stoprocentně fungovalo a vyhovovalo za deset patnáct let. Někdy to klapne, ale někdy taky ne. I to se stává.
Ve svých návrzích se vyhýbáte aktuálním trendů v architektuře a stavitelství. Víte vůbec, jaké ty trendy nyní jsou?
Nevím, neznám je, vlastně mě příliš nezajímají. Nejsem žádný trend guy.
Je výzvou dívat se deset let dopředu i na nové technologie, které se v oboru stále více prosazují?
Musíme se zkusit trefit, být nadčasoví. Technologie se mění, nevíme, co bude běžné mít v bytě za deset let. Určitě to bude jiné pro lidi, kteří si byt koupí a kteří si jej pronajmou. Když se na to podívám obráceně: co se změnilo ve srovnání s dobou před deseti lety? Neměli jsme ani iPhone. Budeme ten iPhone za deset let mít? Je to opravdu výzva, o které ale zatím ani nechci moc přemýšlet.
Jak moc ovlivní architekturu a vůbec poptávku generace, která se stane kupci nebo nájemci za těch deset let? Budou byty menší, budou se víc sdílet?
To nikdo neví, bylo by to věštění z křišťálové koule. Může to být velká fundamentální změna, nebo pouze další krok v nějakém trendu, jehož jsme svědky nyní. Těžko říct.
Pocházíte z Japonska, kde jsou velká města hodně zahuštěná, přeplněná. Budovy tam rostou hlavně do výšky. V Praze je poměrně složité lidem vysvětlit, že extenzivní rozvoj měst do krajiny s sebou nese negativa a náklady…
V Japonsku máme jistě hodně výškových budov, ale určitě ne tolik jako třeba v Číně. Většina soukromých domů je dvoupatrová a úzká. Většina Japonců chce mít svůj dům, ačkoli samozřejmě hodně jich bydlí v bytech. Tokio je plné hlavně v centru, kolem středu města, ale okolí vypadá jako menší vesnice. Je to naprosto jiné než třeba v Paříži, kde v bytech bydlí většina obyvatel. Vždycky záleží na kulturní minulosti daného státu a způsobu života, to je určující a nedá se říct, co je špatně a co dobře. Lidé se rozhodují podle sebe, někteří chtějí žít tak, jiní onak. Přináší to rozmanitost. Jedna ideální odpověď na náš život neexistuje. Tvoříme více možností, život nám je přináší a my si vybíráme. Hledáme tu nejlepší možnost pro sebe, svou budoucnost. Čas nám pak poradí, co je správné.
Kromě času ale hodně určí právě architekti. O vás se mluví jako o vizionáři na pomezí architektury a přírody. Udělal jste ale mnoho projektů pro města s miliony obyvatel, ulicemi plnými vozů, domy nalepenými jeden na druhém. Jak se tento nesoulad řeší, jak přinášíte přírodu do špinavých měst?
V mém pojetí není příroda jen tou zelenou, fyzickou přírodou. Někdy se snažím vytvořit umělé prostředí podobné skutečnosti. Používám rovné linie, ocel a spoustu dalších věcí, díky kterým věřím, že jsem schopen načrtnout prostředí a atmosféru jako v lese, přírodě. Asi před deseti lety jsem navrhoval knihovnu, kde se cítíte jako v lese. Snažím se propojit podobnosti skutečné přírody a umělé. To je důvod, proč mluvím o přírodě v architektuře.
Kde se to vzalo?
Víte, pocházím z ostrova Hokkaidó, vyrostl jsem ve skutečné přírodě. V osmnácti jsem se přestěhoval do Tokia, což byl totální zvrat v prostředí, na které jsem byl zvyklý. Tokio je hodně umělé prostředí, až bych řekl, že připomíná umělý les. A přesto to bylo příjemné. Asi to nastartovalo mé vnímání přírody v architektuře. Zjistil jsem, že město a příroda mohou sice na první pohled vypadat jinak, ale v tom základním – jako prostředí pro život lidí – mají hodně společného. V každém případě význam architektury není jen v tom vytvořit místo, kde budou lidé žít. Má reflektovat zeleň, déšť, slunce, vítr. A neznamená to pouze začlenit stromy blízko staveb, to by byla příliš jednoduchá cesta. Nicméně i to je způsob architektury.
Něco z tohoto pohledu jste chtěl přinést i do Prahy?
Ano, chtěl jsem přinést fyzickou přírodu, což je dobré, ale nikoli jediné řešení. V Tokiu jsem navrhoval dům, jenž okolo neměl ani jeden strom, ale když jste byla uvnitř, měla jste pocit jako uprostřed lesa. Přesto hodně prvků bylo z oceli. Ale škála, fragmentace, kompozice, to vše dává v komplexu pocit, že jste v malé džungli. Návrh, který jsem udělal pro Prahu, respektive pro Central Group, je zelení ovlivněn. I proto, že blízko je hřbitov hodně porostlý zelení, a tudíž jedním z úkolů bylo právě zeleň do návrhu zapracovat.
S projektem jste nakonec neuspěl. Zahodíte ho a někde jinde začnete úplně od nuly, nebo bude možné jej vzít a upravený přenést do jiného města?
To nejde. Projekt jako takový do jiného města přenést nemohu. Vše, co v něm je, dává smysl jen tady. Odpovídá to specifice místa, třeba i tomu hřbitovu poblíž. Ale koncept, základní myšlenky, z kterých jsem vycházel, ty přenést lze. Plus se dají rozšířit, tady něco přidat, tu ubrat. Do Paříže, do Tokia, kamkoliv. Výsledek by ale nebyl nikdy stejný. To je na architektuře vzrušující. Nefunguje tu copy – paste.
Neopisuje se? Je dostatek vizí, dost lidí s dobrými nápady, jak města posunout dál z hlediska potřeb jejich obyvatel a designu zároveň, anebo je i tady stále více znát vliv finančních možností?
Věřím, že lidé cítí zlepšování bydlení, celkového prostředí, a tedy vidí dobrou architekturu se správnými vizemi. Na druhou stranu žijeme ve světě peněz, bez nich by se nestalo nic. Lidé se snaží o obojí: musejí respektovat rozpočty, ale snaží se naplnit své sny a vize, aby vybalancovali obě strany.
A co investoři? Jsou osvícení, stateční a štědří, nebo spíš řeší peníze?
Také jsou obojí. Musejí. Například projekt v Paříži byl velká výzva. Kdybychom ale uvažovali pouze o jeho ekonomice, nebylo by možné ani stavět, ani o něm uvažovat. Samozřejmě je vždycky ekonomika projektu důležitá, jsou to obří částky, ve kterých se pohybujeme, a peníze se jen tak někde samy neobjeví. Nejde jen mít vizi a neumět ji financovat.
Jsou investoři takoví i v Praze? Jak ovlivní metropoli pro příštích dvacet let?
Praha zůstane pořád krásná, vznikne tu pár nových budov respektujících okolní historické prostředí, ale vytvářejících také krásný kontrast a dialog se vším respektem. Takové město má obrovský potenciál pro budoucnost. Otázkou je, jak udržet či přinést více energie. To bude klíč.
SOU FUJIMOTO (48)
Promoval na Tokijské univerzitě, v roce 2000 založil vlastní studio Sou Fujimoto Architects. Většina projektů je realizována v Japonsku, krom obytných domů navrhl například pavilon Serpentine Gallery v Londýně, obytnou věž v Montpellieru. Na světovém veletrhu realit zvítězil v prestižní soutěži Mipim Awards označované jako investorská a architektonická obdoba Oscarů v kategorii připravovaných staveb s projektem Tisíc stromů (pro město Paříž). Učí na univerzitách v Tokiu a Kjótu. Do Prahy přivezl – vedle dalších jedenácti českých i světových architektů – do soutěže návrh přestavby komplexu budov bývalého Telecomu, které na Žižkově koupila Central Group. Soutěž pak vyhrála Eva Jiřičná. Svou architektonickou vizi Fujimoto v Praze představil také na Summitu architektury pořádaném Sdružením pro architekturu a rozvoj.
