Vstupem do politiky přišel o některé přátele, zároveň se mu ale podařilo prodat svou firmu Fincentrum, kterou roky budoval. Prodej přitom finišoval v době kandidatury na primátora. „Bylo to strašně náročné,“ říká Petr Stuchlík, který se teď vrací do finančního byznysu. Od Pavla Kohouta koupil podíl v algoritmickém fondu Quant, který chce výrazně zvětšit, a v politice by chtěl hrát expertnější roli.
Fond Quant oznámil, že jste koupil majoritu v této struktuře. Proč jste se vlastně rozhodl vrátit zpátky do investičního byznysu?
Ono to úplně není vracení se zpátky. Společně s Martinem Nejedlým jsem osmnáct let budoval Fincentrum, což byl byznys postavený především na distribuci. Prodávali jsme i podílové fondy. Akvizice majority ve fondu Quant je jednak věc příležitosti, jednak to vnímám jako svůj další vývoj ve finančním byznysu, ke kterému jsem přičichl právě už z pohledu distribuce. Teď jdu do asset managementu.
Chcete tedy zúročit své zkušenosti z distribuce?
Určitě. Quant má skvělou výkonnost, je konzervativní. Na základě geniálních algoritmů Pavla Kohouta umí odhadnout, kdy je americký akciový trh přepálený, v tom okamžiku prodává a drží hotovost, naopak ve správnou chvíli nakupuje. Už ukázal, že umí fungovat v dobrých i špatných obdobích. V roce 2018, kdy americký akciový trh klesal, spadly konkurenční fondy v dvouciferném řádu, Quant jen o 0,44 procenta. Což je důkaz, že i ve špatném období umí udržet hodnotu, což je pro mě asi nejdůležitější.
Dnes mezi investory převažuje sentiment, že dobře už bylo, čeká se, že přijdou spíše horší časy. V dobrých časech Quant dokázal vydělat pět šest procent ročně. Proto jde o mimořádnou investiční příležitost. Kromě toho všechny tři zakladatele – Pavla Kohouta, Aleše Michla a Víta Vařeku – znám roky, věříme si, a proto jsme se o Quantu a mé roli v něm začali minulý rok bavit.
A ta distribuce?
I když jsou zakladatelé skvělí, vlastně tam celou dobu chyběl řekněme leading investor. Někdo, kdo to táhne vpřed. A přestože je fond dobrý, má pod správou půl miliardy korun. To je po necelých třech letech fungování slabý výsledek.
Vím, že zakladatelé při vzniku fondu mluvili cílově o miliardě. Kam se chcete dostat vy?
Pokud zakladatelé říkali, že je jejich cílem miliarda korun, bylo to proto, že mysleli příliš skromně. Mým cílem jsou jednotky miliard korun. Dá se říci, že do pěti let čtyři miliardy. Fond má nízkou nákladovost, při takovém objemu ji můžeme ještě snížit. Kromě toho další důvod, proč jsem k akvizici přistoupil, je, že jsem našel správného člověka, který se o takový fond dokáže dobře postarat. Novou mladou investiční krev z Brna, Lukáše Forala. Bude to první člověk v historii fondu, pro nějž fond bude jedinou prací na plný úvazek.
Chcete zůstat u jednoho fondu?
Vnímám to jako začátek cesty a kam nás dovede, ví Bůh. Fincentrum jsme zakládali – dnešními slovy – jako fintech start-up a po 18 letech prodali jako největší česko-slovenskou distribuční síť.
Sám jste nedávno založil firmu s poetickým názvem Bimmelbahn Nachtzugdients. Co to je?
To je technická holdingová firma pro mé soukromé potřeby. A název je hold zapomenuté západoberlínské kapele Nighttrain. Neznáte? Znáte, i když o tom nevíte. Pusťte si jejich Hallo Bimmelbahn, dodnes nesmrtelný motiv z roku 1973. Když se něco povede, přetrvá to mnoho desetiletí.
Minoritní podíl v rádiích Express a Classic, který vám zbyl po prodeji majority Seznamu, jste si ponechal?
Ne, už jsem to Seznamu odprodal celé. S výjimkou ocenění Classic Prague Awards, které jsme s Davidem a Jirkou Besserem vybudovali. To si nechávám. Klasiku tak chci podporovat i nadále.
Soutěž Banka roku si také necháte…
Ano, tu se mi podařilo odkoupit z Fincentra ještě před jeho prodejem Swiss Lifu. Přece jenom pro švýcarskou pojišťovnu to takový význam nemá a byl by zde potenciální konflikt zájmu. Já s Martinem Nejedlým budoval Banku roku řadu let, zakládali jsme ji v roce 2002.
Na kolik peněz byste si ji cenil? Mezi bankéři je to asi nejrespektovanější finanční soutěž.
Pro mě je Banka roku velmi osobní věc. Tím, jak jsem osmnáct let stál na pódiu, mě to vlastně trošku otrkalo. Soutěž vznikla, když jsme chtěli trumfnout Tomáše Prouzu, tehdejšího šéfa Peníze.cz, který měl soutěž o nejlepší web banky. Jak jsem byl mladý, vcelku drze jsem šel rovnou za Mastercard a Ernst & Young se žádostí o sponzoring. Není to každopádně klasický byznys případ, je to symbol našeho působení ve Fincentru. Zároveň mám díky ní pravidelný kontakt s bankovní a pojišťovací elitou v této zemi. Jenom hodnota kontaktů je nevyčíslitelná.
Říkalo se, že jste šel kandidovat na primátora kvůli tomu, aby se vám Fincentrum lépe prodalo. Je to pravda?
Určitě ne, nebyl to kalkul. Bylo to uchopení příležitosti, která ale není černobílá, což jsem si uvědomoval. Do té doby jsem ANO nevolil. Jenže jak často vám zavolá premiér země a něco velmi zajímavého vám nabídne. Mimochodem náš výsledek se interpretuje jako neúspěch, ale rozdíl mezi námi a vítěznou ODS byly dva mandáty. Očekával jsem víc, udělal jsem pro to maximum, ale pražský volič to cítil jinak.
Prodeji Fincentra to pomohlo?
Faktem je, že prodejní proces Fincentra byl poměrně dlouhý. Některé firmy nemají fyzická aktiva, což se týká i internetových gigantů typu Googlu. Fincentrum má v zásadě síť vztahů, značku, což někdy starší lidé, kteří o investicích rozhodují, ne zcela správně chápou. Takže kolem toho dlouho chodí. Prodej Fincentra se spustil v prosinci roku 2016, když jsem se vrátil z druhého kola Harvardu a uvědomil si, že se netěším zpět. To jsem řekl investorům a dohodli jsme se, že odstartujeme proces prodeje strategickému investorovi.
Takže to pomohlo, nebo ne?
Spíše to byla náhoda. Naopak jsem čekal, že to dopadne dříve, proto jsem do té kandidatury šel. Musím říci, že tři měsíce, kdy běžela kampaň a já jsem jako ředitel finalizoval prodej Fincentra, byly strašné. Strašně náročné. Podepisovalo se v září, closing proběhl v říjnu. Stejně jako volby. Krylo se to skoro přesně.
Kolik jste celkem na dvou kolech prodeje Fincentra spolu s Martinem Nejedlým získali?
To úplně říci nemůžeme, přece jenom ctíme dohody, kde jsou i úmluvy o mlčenlivosti. Na druhou stranu už v roce 2013, když jsme prodávali majoritu fondům ARX a Capital Dynamics, se na serveru Motejlek.com objevilo nacenění na 1,2 miliardy korun, což nebylo daleko od pravdy. Jen se plete enterprise a equity value, to je dost zásadní. Fincentrum bývala cash-cow. Asi tak.
Máte už prodej Fincentra zcela vypořádán, nejsou tam nějaké dobíhající platby?
Není tam žádný earn-out (část kupní ceny navázaná na budoucí zisk – pozn. red.). Je tam jen jistá pojistka kvůli právním záležitostem, spíše teoretická věc kvůli jednomu soudnímu sporu o poměrně malé peníze. Nic neobvyklého.
Jaké máte osobně pocity z prodeje Fincentra? Přece jen se stává, že když vlastník prodá něco, co tak dlouho budoval, nakonec z toho nemusí být úplně šťastný…
Přiznám se, že jsem v období listopad až únor měl poměrně značnou osobní krizi, kterou jsem přičítal především politice. Až teď se trošku vracím zpátky do života. Ve Fincentru jsem byl už vyhořelý a bral to tak, že tam chodím z povinnosti. Věděl jsem, že musím vést poradu managementu, pak povinnosti, všechno má řád. Pak jsem se ocitl v Praze jako politik za Babišovo hnutí, což je zcela jiná role, na kterou je třeba se adaptovat. Jde to, ale trvá to. Fincentrum jsme s Martinem budovali už při studiu na VŠE, přece jen to byl silný vztah, celý můj profesionální život.
Měl jste na politickou kariéru reakce od lidí z byznysu?
Byznysmeni se nějak moc nevymezují. Možná někteří byli překvapeni z přechodu z byznysu do politiky. Mě osobně překvapilo, co vše proti vám dokážou média použít.
Co konkrétně?
Když mě Andrej Babiš oslovil s nabídkou, napsal jsem mu e-mail s věcmi, které teoreticky proti mně může někdo použít. Co by mě ale v životě nenapadlo, že novinářka na Seznamu napíše, že Harvard, o kterém tvrdím, že jsem absolvoval, jsem nevystudoval, protože to není denní studium. Jenže Harvard Business School nemá klasické denní studium. Byla to úplná blbost, ale vytvořila se z toho kauza. Obecně: jsem také pro, aby v čele země stáli bezúhonní lidé. Ale nikdy to nebudou lidé bez minulosti.
Jak to myslíte?
Když jste úspěšný byznysmen, musíte někdy dělat kompromisy. Když máte odpovědnost za firmu, která vydělává desítky milionů, zaměstnává stovky lidí, často čelíte nějaké výzvě, krizi. Uděláte cokoliv, abyste se z toho dostal. A člověk, který v takové situaci nebyl, to nedokáže pochopit. Někdy vnímám u lidí, kteří kritizují Babiše, že mají selektivní paměť. Když jdete s kůží na trh, do politiky, tak to, co by vám prošlo, vám neprojde. Anebo si alespoň něco vyslechnete. Já si ale stále myslím, že čím více byznysmenů bude v politice, tím lépe. I proto, že byznys je celkem čestný, speciálně ve finančním byznysu si jméno zkazíte jen jednou, tam se lež neodpouští.
V budoucnu byste se chtěl věnovat více politice nebo byznysu?
Záleží na tom, jaká bude příležitost. V politice musí být člověk autentický. Říkal jsem, že bych třeba rád přiložil pomocnou ruku v penzijní reformě, v tématech, kterým rozumím a kde mi to dává smysl. Ale ne za každou cenu.
Toto je odborná rovina, ale myslím spíše kariérní. Jestli byste pomýšlel na větší roli ve straně či třeba ve vládě?
No… Tím, že jsem přijal premiérovu nabídku, jsem s ním spojen. Když v hnutí nejste, můžete vnitřní věci ovlivnit méně. I když se říká, že předseda má raději lidi mimo hnutí než uvnitř. Nabídku jsem přijal kvůli tomu, že jsem opravdu myslel, že město jde řídit efektivněji – když mohou private equity firmy chtít dvojciferný růst, proč ne státy. Jenže ti takzvaně správní lidé mají raději idealisty.
Přijde mi, že vás reakce lidí proti vám v souvislosti s ANO mrzí.
Ano. Zjistil jsem, jaká ta pražská kavárna je. Nejdřív jim dáváte peníze, jsou velcí kamarádi, ovšem do okamžiku, než ukážete jiný názor. Pak jde celé přátelství stranou. Toto v byznysu není, tam jsou vztahy jiné, tam je svět barevný, není černobílý. Dám vám příklad: v Praze je řada divadel, do kterých nikdo nechodí, město tam topí spoustu peněz. Všichni to vědí, i stávající pražská koalice. Ale nikdo proti kulturní úderce raději nepůjde.
Ještě nějaké investice kromě těch, které jsme probrali, vám zbývají?
Ještě třeba mám 49 procent v Le Premier (obchod s módou na míru – pozn. red.)
To hodnotíte jak?
Z mého pohledu je to úspěch, ale poslední rok bych byl trochu akčnější. Ve Fincentru, když jsem z pozice ředitele reportoval investorům, jsem se naučil trochu dívat na podnik jejich pohledem, kdy do detailu neřešíte byznys.
Neuvažujete o exitu?
Koncem minulého roku jsme s Kubou Lohniským, zakladatelem, a dalšími členy vedení, nastavili velmi ambiciózní plán pro rok 2019. Kluci jej plní, Le Premier má zase drive, meziroční růst za první čtyři měsíce je 31 procent. Tedy neuvažuji, jakkoliv jsem nad tím minulý rok přemýšlel. To přiznám.
Máte velkolepý byt v centru Prahy, s uměleckými díly například od Davida Černého, který je vlastně i takovým místem pro větší akce. Díváte se na něj jako na investici?
Myslím, že Marek Dospiva rád říká, že rakev nemá kapsy. Takže jsme si s mým partnerem Davidem řekli, že si vydělané peníze trochu užijeme, a rozhodli jsme se pro velký byt, který je mimořádný, možná až extrémní – a je tedy architektem geniálně udělaný. Budovali jsme ho čtyři roky. Vejde se sem klidně sto lidí, je to místo různých společenských akcí, zároveň se v něm skvěle žije ve dvou. Nejprve jsem se tedy na to nedíval jako na investici, spíše jsme si s partnerem chtěli udělat radost, nyní už ale vím, že to jsou parádně uložené peníze. Bylo to snad moje nejlepší investiční rozhodnutí.
Petr Stuchlík (42) |
Vystudoval pražskou VŠE, na studiích spolu s Martinem Nejedlým založili firmu Fincentrum, jejíž web po roce prodal mediální skupině Mafra. Ve struktuře této firmy několik let působil v manažerských pozicích. V roce 2006 šel zpátky řídit Fincentrum a vybudoval z něj jedničku na trhu finančního poradenství. Část prodal nejprve investičním fondům, loni celou firmu koupila švýcarská Swiss Life. Stuchlík vlastnil také rádia Classic a FM, ta odprodal Seznamu. V roce 2018 byl zvolen do pražského zastupitelstva, letos se stal členem ANO. |
