Triumf Donalda Trumpa v amerických volbách provázel v ruské Státní dumě aplaus, v případě brexitu se podle Financial Times ruský ministr zahraničí Sergej Lavrov neubránil škodolibým poznámkám. Plukovníka Aivara Jaeského z centra strategické komunikace NATO ale tento politický vývoj příliš nezneklidňuje. Naopak varuje před vykreslováním obrazu prezidenta Vladimira Putina jako loutkovodiče, kterému vše hraje do karet. „Zahraniční politika Kremlu a jeho dezinformační operace přitom často přinášejí jedno selhání za druhým,“ připomíná Jaeski.
Mnohdy můžeme číst o tom, že ten který politický vývoj je přesně to, oč Putinovi jde. Když se však podíváme třeba na brexit, vidíme, že do funkce ministra zahraničí vynesl Borise Johnsona, který volá po zpřísnění protiruských sankcí kvůli dění v Aleppu. Nepřeceňují se vlastně Putinovy taktické schopnosti a jeho vliv?
Ano, to je přesné. Putinovu moc často zveličujeme a naopak opomíjíme to, že jeho politika je jen čirým oportunismem s cílem vyhledávat a využívat naše slabiny. Velmi často se to ale Kremlu vymstí. Příkladem je i tzv. kauza Lisa. Spočívala v rozšiřování falešné zprávy o tom, že v Německu došlo ke znásilnění 13leté ruské dívky migranty. Cílem bylo zažehnout protesty a dál oslabit důvěru k západním institucím, vyvolat zmatek. Takto fungují ruské dezinformační operace v kyberprostoru obecně. Tuto „zprávu“ pak dokonce využil ke kritice německých úřadů i ruský ministr zahraničí Sergej Lavrov. Výsledkem pak ovšem bylo to, že vůči Lavrovovi Německo zaujalo daleko zdrženlivější postoj.
Napadají vás i další příklady ruské „střelby do vlastních řad“?
Třeba Ukrajina. Kreml ji chtěl získat do své sféry vlivu. Došlo nakonec k tomu, že ukrajinský národ se v důsledku konfliktu v Donbasu začal připravovat na válku, a stal se tak silnějším než kdy dříve. Takovou reakci Kreml nečekal. Jeho oportunistická politika přináší jedno selhání za druhým.
Neznepokojuje vás ani zvolení Donalda Trumpa prezidentem USA?
Vzhledem k tomu, co ukazovaly průzkumy, jde o překvapení, nicméně ve větším měřítku toho jeho vítězství příliš nezmění. Kreml potřebuje nepřítele, aby odvedl pozornost od svých vlastních problémů a USA představují tu nejlepší záminku.
Také prezident Barack Obama chtěl restartovat vztahy s Ruskem, ale neúspěšně. Putin nikdy nebude akceptovat USA jako partnery či dokonce přátele, i kdyby si to Trump přál sebevíce. Záměrem Moskvy je rozšiřovat sféru vlivu a soupeřit s Američany.
Osobně si navíc nemyslím, že by Putin ve prospěch Trumpa vědomě pracoval. Jak jsem zmínil, jeho kroky jsou oportunistické. Snaží se zkrátka využívat situace (respektive ji zneužít) a někdy se to vyplatí, někdy ne.
Část analytiků míní, že pod Trumpem se USA přikloní k izolacionismu a budou méně ochotny svolit k případné vojenské pomoci aliančním partnerům. Jejich obavy se týkají zejména Pobaltí, kde ostatně vy sám působíte. Jak velkou hrozbu pro tyto země reálně znamená?
Řekl bych, že Baltské státy jsou díky NATO chráněny nejlépe v dějinách. Jsme navíc součástí EU, máme na svém území alianční jednotky. Přesto ruská hrozba existuje, protože v roce 2006 Vladimir Putin prohlásil, že největší katastrofou 20. století byl rozpad SSSR. Ne světové války…
Doplňme, že podle Putina to bylo myšleno v geopolitickém smyslu. Rozpadem SSSR skončil i bipolární svět a 25 milionů Rusů se ocitlo za hranicemi své vlasti.
Poukazuje to však na myšlenku obnovy SSSR a naneštěstí bylo Pobaltí jeho součástí.
Říkáte, že Pobaltí je velmi dobře chráněno ze strany NATO. Proč by mělo být v zájmu Ruska riskovat vojenský střet s tak mocným protivníkem?
Není to v zájmu Ruska, ale Putina a jeho osobnosti. Chce vyzvat NATO na souboj, protože je ovlivněn zkušeností během pádu Berlínské zdi. Pracoval jako agent KGB ve východním Německu a rozpad železné opony a Varšavské smlouvy vnímal jako potupu. Z toho pak pramení jeho touha po pomstě vůči NATO, chuť alianci oslabit, rozeštvat. Proto musíme neustále pracovat na její jednotě.
Působíte v Centru strategické komunikace Severoatlantické aliance. Mezi náplň organizace mají patřit i psychologické operace. Píšete o nich, že mají ovlivňovat vnímání, přístupy a chování, které mají vliv na dosahování politických a vojenských cílů. Jak se tato činnost liší od fungování propagandy?
Skvělá otázka. Strategickou komunikaci však netvoří jen tyto psychologické operace. Když se podíváme na vymezení činnosti našeho centra ještě jednou, dočteme se, že jeho náplní je využití adekvátních kapacit a schopností na podporu alianční politiky. Klíčem je, že Stratcom musí být za všech okolností transparentní a čestný.
Není ale obecně nejúspěšnější propagandou taková, která nese stopy pravdy?
Propaganda s sebou vždycky nese lež. To je, jako bychom se ptali, jestli může být žena částečně těhotná. Manipulace s fakty je samou podstatou propagandy. Psychologické operace NATO se naopak dají charakterizovat jako „bílé operace,“ tedy takové, které jsou jasně identifikovatelné. Poznáte, kdo za nimi stojí.
My si nemůžeme dovolit lhát a manipulovat už jenom proto, že příslušné materiály nesou naše logo. Za příklad naší činnosti mohu uvést plakáty a oznámení v Afghánistánu, které nesdělovaly nic jiného než například „Pozor na miny!“ nebo „Nepěstujte mák!“.
Obecně je klíčem znát publikum. Když vám chci říkat pravdu, musím poznat vaše preference a vnímání světa. Vědět o překážkách, které brání šíření našich poselství. Jde v podstatě o marketing. Nechceme budovat Stratcom jako nějaký přídavek stávajících struktur, musíme používat dostupné síly, spolupracovat a držet se našeho narativu.
Jak byste ho charakterizoval?
Existuje jich více, já však trvám na hesle ze Tří mušketýrů – jeden za všechny, všichni za jednoho. To je NATO. Pak je tu další, který říká, že Aliance má tři hlavní úkoly: bránit demokracii, spolupracovat v obranných otázkách a pomáhat zvládat krize. Takový narativ musíme dál posilovat, a proto Stratcom vzniknul.
Jak konkrétně se ho snažíte vyprávět?
Například pomocí deklarace varšavského summitu NATO, který nastolil mj. téma spolupráce s Finskem a Švédskem, tedy státy, jež členy NATO zatím nejsou. Navíc jsme chtěli také zmínit, že na spolupráci s Ruskem jsme nezanevřeli, s tím ale, že je možná jen za určitých podmínek. Rusko musí opět dodržovat mezinárodní právo.
Moskva naopak razí narativ o agresivní expanzi NATO, stejně tak se třeba liší její vnímání situace v Sýrii. Stanice RT (dříve Russia Today) mj. ráda připomíná, že v Aleppu umírají děti nejen po zásazích ruských bomb, ale i těch povstaleckých. Západní média a politici však svou pozornost prý věnují jen obětem těch ruských bomb. U RT ale její logo vidíme, víme, kdo ji platí. Kreml by jistě tvrdil, že on také provádí nevinné psychologické operace.
Jsem přesvědčen, že RT ovládá ruská tajná služba. Proto bych byl vůči tvrzení jejích pracovníků velmi podezřívavý. Vlastně ne, nebyl bych ani podezřívavý, rovnou říkám, že v jejich zpravodajství žádná pravda není.
Co tvrdí, to je vždycky překrouceno. Nebo ještě jinak: vezměte si, když civilisty zabije americké letectvo a zasáhne nemocnici. Následně za to přijímá zodpovědnost. Něco takového si v případě Rusů a této stanice nevybavuji.
RT před několika týdny uvedla, že její bankovní účty v Británii byly zmrazeny. Bez ohledu na to, zda takové rozhodnutí souviselo s obsahem jejího vysílání, jaký je váš názor na podobně příkrá opatření?
Byla to jen otázka času. Co máte dělat s médiem, které konstantně vysílá lži? Obecně je problém Západu, že je někdy příliš tolerantní. Skoro to připomíná stockholmský syndrom, jako bychom si po dlouhodobém vystavení nějaké hrozbě přestávaly její nebezpečí uvědomovat.
Naopak profesor Newyorské univerzity Mark Galeotti míní, že Západ by měl přestat panikařit z podobných „hybridních hrozeb“ ze strany Ruska. Dodává, že je to Západ, který kombinací vojenské, politické a ekonomické moci má v případě „hybridní“ války výhodu.
Nejdřív bych polemizoval s tím termínem „hybridní“. Válka na Ukrajině není jen nějaká hybridní, ale skutečná, při níž zemřelo deset tisíc lidí. To je přece katastrofa, která se děje přímo v Evropě. Navíc to slovo máme spojené spíše s hybridními auty, tedy vozy budoucnosti. Jde o velmi sofistikovanou, pěknou a moderní technologii. Proč tedy slovu hybrid přikládat nové, tentokrát válečné konotace? Je snad válka v Donbasu moderní, sofistikovaná, ba dokonce pěkná? Akorát dáváme hrozným věcem líbivá jména.
Jinak samozřejmě nemusíme podléhat panice. Estonsko je chráněno jako nikdy předtím. Naše činy však musejí být mnohem adresnější a odvážnější. Na pražské konferenci StratCom jsem vznesl příklad: v roce 2007 Rusko začalo s přelety svých jaderných bombardérů nad Arktidou. Testovalo, jak Západ zareaguje. Nezareagoval vůbec nijak. A i tohle jim pak dodalo odvahu k tomu začít válku v Gruzii o rok později.
Aivar Jaeski (50)Plukovník Aivar Jaeski, narozen v Estonsku, je zástupce ředitele centra strategické komunikace NATO StratCom COE. Její sídlo se nachází v lotyšské Rize. V minulosti byl vedoucím centra informačních operací ve velitelství sdružených sil NATO a koordinátorem týmu strategické komunikace estonských ozbrojených sil. V Praze byl hostem mezinárodní konference Stratcom Summit, kterou pořádala organizace Evropské hodnoty. Zúčastnilo se jí přes 130 expertů na dezinformační operace. |
