Tuzemskou plynárenskou soustavu čeká podobně rozsáhlá transformace, jako když se svítiplyn měnil na zemní plyn. Pokud si investoři do plynových technologií budou chtít sáhnout na levné peníze, v plynovodech do roku 2035 bude podle návrhu evropské taxonomie proudit už jen vodík nebo biometan. Jedině tyto zdroje totiž budou označené jako nízkoemisní. Pro Česko to znamená, že se ze závislosti na importu plynu nevymaní. „V tomto ohledu se s tím ani nikdy nepočítalo. Už víme, že ve výrobě vodíku soběstační nebudeme,“ říká šéfka Českého plynárenského svazu Lenka Kovačovská.
Evropská komise v novém návrhu taxonomie, který má definovat, co jsou udržitelné zdroje energie, zrušila přechodné cíle a ponechala jen ten konečný pro rok 2035, kdy se budou spalovat pouze nízkoemisní plyny. Předpokládám, že tento krok, který vám zvýší manévrovací prostor, podporujete.
Celá taxonomie je o umění kompromisu mezi čtyřmi tábory zemí, které mají zcela odlišné zájmy. Na jedné straně proti sobě stojí projaderný a protijaderný blok. A vedle toho zde máme státy, které mají plynofikovanou energetiku a zaměřují se na přechod od fosilních k bezemisním plynům, a proti tomu stojí státy závislé na uhlí, které na několik desítek let použijí zemní plyn k přechodu od uhlí a pak postupně přejdou na nízkoemisní plyn. Žádná z těchto skupin nebude nikdy stoprocentně spokojená.
Ale poslední změna nahrává té čtvrté skupině, tedy i Česku. Souhlasíte?
Poslední skupina států ústupek samozřejmě považuje za krok správným směrem. Původní cíle pro povinné spoluspalování obnovitelných a nízkoemisních plynů totiž byly zcela nerealizovatelné. Pro přechodné cíle by v roce 2026 chyběla infrastruktura i technologie pro spalování vodíku. A hlavně – v tak krátké době by nikdo nedokázal vybudovat dostatečné kapacity pro výrobu nízkoemisního plynu, tedy vodíku nebo biometanu.
Jaký růst podílu nízkoemisních plynů je podle vás reálný?
V každém státě to bude jiné, a to i podle toho, jakou si zvolí dotační politiku. Některé státy už podpořily výrobu biometanu, takže v tomto ukazateli porostou rychleji. V Česku tuto podporu ještě potřebujeme notifikovat. V každém případě z našich odhadů vyplývá, že i v případě, že podpora bude, lze s biometanem počítat jen částečně. V roce 2030 by se na spalovaném plynu v energetice měl podílet přibližně z deseti procent. To znamená, že pokud budeme chtít využívat více bezemisního plynu, bude muset zbytek zvládnout vodík.
Lze v Česku takový objem vodíku vyrobit?
V tomto ohledu se s tím ani nikdy nepočítalo. Už víme, že ve výrobě vodíku soběstační nebudeme. V Česku budou investoři vyrábět vodík spíše lokálně a budou ho dodávat buď dopravcům, nebo těžkému průmyslu, kde je vodík jediným smysluplným substitutem za uhlí a zemní plyn. Energetika by v tomto ohledu měla být podle schválené vodíkové strategie až na třetím místě.
Dá se už odhadnout, jaký bude poměr vyrobeného a dováženého vodíku?
To lze jen těžko. Vodíkový trh zatím vzniká. Lze říci jen to, že v Česku pro výrobu vodíku nejsou ideální podmínky, takže nelze příliš počítat s tím, že by ho pro energetiku zbylo významnější množství. Osobně očekávám, že vodík budeme muset z drtivé většiny importovat. Ale s tím samým počítá i Německo. Jediný, kdo má potenciál být v rámci výroby vodíku v Evropě soběstačný, jsou státy jako Portugalsko či Španělsko, kde je nejlepší osvit, a severské státy, které mají offshorové větrné parky.
Takže se jen změní závislost Evropy z jednoho plynu na druhý?
Je to tak. Na druhou stranu lze u vodíku předpokládat větší diverzifikaci. Německo už nyní podepisuje strategické smlouvy s řadou zemí severní Afriky, investuje masivně na Ukrajině, v Kyjevě má dokonce zvláštního velvyslance, který řeší spolupráci těchto dvou zemí čistě jen v oblasti vodíku. Nutno ovšem říci, že u vodíku se všechno zatím jen testuje, všechno je dosud na začátku.
Jaký vodík bude považovaný za ten nízkoemisní?
O tom bude Evropská komise teprve rozhodovat. Určitě do toho bude zahrnut vodík zelený, tedy takový, který je vyrobený pouze z obnovitelných zdrojů energie. Pak se uvidí.
Jaký vodík ještě připadá do úvahy?
Pak už máme jen šedý vodík, který vzniká ze zemního plynu, a modrý, u něhož se navíc zachytává tuhý uhlík. Zatímco s šedým vodíkem nikdo nepočítá, modrý vodík by se do té definice teoreticky vejít mohl. Hodně na něj sází například v severní Americe a vyzkoušet ho chtějí i Němci. Výhodou je, že existují firmy, které zachycený uhlík využívají ve svých provozech, a jsou proto ochotny za něj zaplatit. Díky tomu se ekonomika takové výrobny vodíku stává mnohem zajímavější.
Naznačujete, že vodík bude hrát mnohem důležitější roli než biometan. Proč? Jaké jsou jeho výhody?
Vodík je vítězem především z politického rozhodnutí. Je sice pravda, že produkce biometanu je limitována objemem surovin, ale ve všech ostatních parametrech je pro české podmínky výhodnější.
Proč?
Už jen proto, že to je technologie, která je vyzkoušená. V Česku už máme první výrobnu, která navíc vpouští biometan do soustavy. Vše funguje tak, jak má, a připravují se další projekty. Další výhodou je, že je tento plyn svými vlastnostmi stoprocentně zaměnitelný za klasický zemní plyn. To znamená, že nevyžaduje dodatečné investice do úprav plynárenské sítě ani koncových spotřebičů, například turbín. K tomu všemu je výrobna biometanu lokální zdroj a ukázkový příklad cirkulární ekonomiky, protože jako palivo využívá místní zemědělský odpad nebo kaly z čističek odpadních vod.
Zmínila jste, že biometan nevyžaduje dodatečné investice. U vodíku to tedy bude jinak?
Ano. Distributoři plynu už zkoumají, jaké dopady bude mít nové složení plynu na jejich plynovody, zda budou trubky dostatečně těsné a podobně. Už teď je jisté, že od určitého podílu vodíku v síti budou muset distributoři investovat do nových kompresních stanic. Otevřených otázek je mnoho.
Na kolik to všechno může vyjít?
To je zatím opravdu předčasné. Investice navíc budou postupné. Je třeba si uvědomit, že dochází k podobně velké transformaci, jako když se měnil svítiplyn za metan. Tehdy to plynárenské soustavě trvalo 26 let.
Existují ve světě projekty, v rámci nichž se zkouší stoprocentní podíl vodíku v soustavě?
Zatím vím jen o plánech. Třeba ve Velké Británii se připravují lokální sítě, takzvaná vodíková údolí, kde bude proudit výhradně jen vodík. Potom existuje řada projektů, třeba i v Německu nebo na Slovensku, kde se bude testovat pětinový podíl vodíku. Česká soustava má podle Evropské komise do roku 2025 zvládnout pět procent. Řešit se ale budou muset i otázky spojené se spotřebou vodíku.
Vodík je zatím absurdně drahý. Může se jeho cena vůbec někdy dostat na takovou úroveň, aby nemusel být nikterak podporován?
Pokles ceny lze očekávat, ale nikdo si nyní netroufne odhadnout, jak rychlý bude. V minulosti jsme viděli, že když se začalo hojně investovat do solárních panelů či baterií, náklady na výrobu dramaticky klesly. To samé lze předpokládat i u vodíkových elektrolyzérů. Pro ekonomiku elektrolyzéru je nicméně stěžejní, aby měl co možná největší vytížení. Z toho důvodu budou mít jasnou výhodu zmíněné země jako Portugalsko či Španělsko.
Bez podpory se tedy vodík neobejde ještě hodně dlouho?
Aby dávalo jeho využití ekonomický smysl, bude podpora nezbytná. V Německu už například připravují nasazování vodíku do průmyslu místo fosilního plynu a jako podpůrný mechanismus chystají provozní podporu ve formě carbon contract for difference, což v praxi znamená, že podnikům budou kompenzovány investiční i provozní vícenáklady spojené s tímto novým palivem. Stejný systém už funguje například v Portugalsku, a pokud k tomu přistoupí i Německo, bude tlak na zavedení i v Česku.
Investice do nových plynových zdrojů budou do roku 2030 považovány za udržitelné, jen pokud bude nové energetické zařízení vypouštět méně než 270 gramů oxidu uhličitého na vyrobenou kilowatthodinu elektřiny. Lze toho s dnešními technologiemi dosáhnout?
Je to hraniční hodnota. Dnešní technologie už to sice zvládnou, ale není zde prostor pro žádnou chybovost, protože tento limit splňují skutečně jen velmi těsně. Bude to navíc o to složitější, že podniky budou muset dodržet limity i jiných emisí.
K tomu je třeba vzít v úvahu ještě doprovodné podmínky, podle nichž by se mohl stavět nový plynový zdroj, jen pokud bude nahrazovat nějaký špinavější, takže uhelný. I tak ovšem může být původní výkon navýšený maximálně jen o 15 procent.
Jakým zdrojům to nahrává?
Podle všeho kogeneračním jednotkám, které jsou schopné přísné limity splnit už dnes a zároveň je lze postavit velmi rychle. Rychlost je důležitá zejména kvůli tomu, že pokud nové zdroje nebudou mít stavební povolení do roku 2030, neměly by mít dle návrhu taxonomie vůbec šanci kvalifikovat se jako udržitelné.
Když vezmeme veškeré evropské i české energeticko-klimatické regulace, kolik nových plynových zdrojů bude možné v Česku v této dekádě postavit?
Klíčová bude transformace celého teplárenství, která se má dokončit do konce desetiletí. Tady počítáme s tím, že ze 60 procent nahradí uhlí plyn. Zbytek budou odpady, biomasa nebo kombinace spoluspalování. Celkem by spotřeba plynu v teplárenství po nahrazení uhlí mohla narůst o přibližně 35 terawatthodin, dnes je kolem 90.
U špičkových zdrojů, které mají za úkol vyrovnávat poptávku a nabídku po elektřině, si zatím netroufám tipovat. Podle některých odhadů to mohou být třeba dva gigawatty výkonu, já ale zůstávám skeptičtější, protože Česko na rozdíl od Německa či Polska zatím nezavedlo kapacitní mechanismus, který by pomáhal financovat provoz těchto nákladově náročných elektráren.
Řada lidí z oboru mluví o tom, že když se u klasického dováženého plynu do emisí zahrne i vypouštění oxidu uhličitého z přepravy a těžby, dostane se na stejná čísla, jaká má uhlí. Souhlasíte s tím?
Já vycházím z dat Evropské komise a z nich vyplývá něco jiného. I po započtení přepravy vychází plyn ekologičtěji. K tomu je navíc důležité připočíst, že uhlí vypouští řadu dalších škodlivin, jakými jsou jemné prachové částice či benzoapyren, a ty jsou častou příčinou karcinogenních onemocnění. Takže i v tomto ohledu je výhoda plynu oproti uhlí nezpochybnitelná.
Vláda se přesto chystá udržovat několik uhelných zdrojů i pomocí provozní podpory, zatímco výstavba nových plynových zdrojů zůstává stále jen na papíře. Kdy se to změní?
Podpora pro uhelná zařízení ještě stále není odsouhlasená, takže s jistotou s ní počítat stále nelze.
Nicméně nějaká forma provozní podpory uhelných zdrojů je téměř jistá, nebo se pletu?
Bude záležet na Evropské komisi. I kdyby ale provozní podporu schválila, zájem na postupný odklon od využívání uhlí je zjevný. Jasně to vyplývá i z počtu žádostí o podporu z Modernizačního fondu. Všichni velcí provozovatelé tepelných zdrojů navíc jasně deklarovali svůj zájem ukončit spalování uhlí do roku 2030, takže tolik času ani nezbývá. Nehledě na to, že k odchodu od uhlí kvůli rostoucí ceně emisní povolenky a taxonomii pravděpodobně dojde ještě dřív než deklarovala uhelná komise nebo programové prohlášení vlády.
Kvůli cenám emisních povolenek?
Přesně tak. Pokud se situace na trhu s plynem vrátí na jaře do normálu a cena emisních povolenek dlouhodobě zůstane vysoko, pak teplárny k rychlejšímu odchodu od uhlí donutí jednoduchá matematika. Spalovat uhlí se jim jednoduše nevyplatí. Současně už dnes vidíme, že tlak na uhelné zdroje stupňují také banky nebo pojišťovny, které takové klienty nechtějí mít ve svém portfoliu.
Kolik projektů, s jakým výkonem a za kolik se přihlásilo do programu?
Víme minimálně o 25 projektech, v rámci nichž se chtějí teplárny připojit k distribuční plynové soustavě nebo jen navýšit odběr plynu.
Je česká plynárenská soustava na takové zvýšení spotřeby plynu připravená?
Páteřní síť už ano. Tento rok se má navíc dokončit investice posilující kapacity na severní Moravu. Pak už budou potřeba jen relativně krátké přípojky od distribučních soustav k jednotlivým výrobnám biometanu a teplárnám.
A co mezinárodní propojení?
Tam se dnes řeší jen napojení na Rakousko, které však provozovatel soustavy GasNet začne stavět nejdřív na konci dekády, jestli vůbec. Znamenalo by to zvýšení diverzifikace, kapacitně to potřeba ale není, takže uvidíme, zda se pro takový plynovod najde dodatečná poptávka.
S ukrajinskou krizí se čím dál víc mluví o plynovodu Nord Stream 2. Co znamená pro Česko?
Nord Stream 2 by umožnil dopravovat velký objem plynu nejlevnější možnou cestou rovnou do Německa, tedy na jeden z hlavních evropských plynových hubů a pak dál do Evropy. Výhodné to je nejen pro Německo, ale i Česko, protože by došlo k dalšímu posílení našeho statutu tranzitní země. Gazprom postupně pracuje na tom, aby splnil veškeré požadavky německých i evropských regulátorů. Takže pokud se podaří uklidnit rusko-ukrajinské třenice, mohl by tento plynovod začít zásobovat Evropu ještě letos.
Spor Ukrajiny a Ruska podle mnohých vedl i k tomu, že v Evropě čím dál víc ruský plyn nahrazuje LNG. Dá se to vyčíslit?
Tu změnu přinesly spíš vysoké ceny na Evropském trhu. Dlouho se totiž evropská cenová hladinu plynu pohybovala pod úrovni, kde ji měla třeba Latinská Amerika a Asie, takže tankery s LNG mířily tam. Nyní se situace obrátila. Ale není to tak, že by šlo o strategické dodávky, stále je v tom jen ekonomika. Podíl LNG na celkové spotřebě EU je dnes okolo 20 procent.
Kam až import LNG může vyrůst v budoucnu?
To bude skutečně záviset na tom, jak se vyvine situace na Ukrajině. Lze předpokládat, že pokud se situace uklidní, o moc výš se podíl LNG nedostane.
Evropská komise chce do roku 2027 ukončit také unijní podporu pro kotle na fosilní plyn. Co na to říkáte?
Zatím je to pouze návrh. Doufáme, že se tato pravidla podaří oddálit alespoň na rok 2030. Pak očekávám, že se v plynových kotlích bude využívat vodík nebo biometan stejně jako ve větších zdrojích.
Už jste zmínila, že Česko čeká obří energetická proměna. Od koho kam se budou přesouvat peníze, když bude vodík a biometan postupně nahrazovat zemní plyn?
To moc odhadnout nelze. Trh s obnovitelnými zdroji nám už ukázal, že pionýři nových technologií nakonec nemusí být vždy vítězi. Na začátku se totiž platí nejvyšší náklady a ty postupně klesají v návaznosti na úspory z rozsahu a na to, jak se celý trh učí být efektivnější. Mezi zeměmi budou mít určitě výhodu ty země, které mají velkou část ekonomiky postavenou na službách. Pak to budou také země, které mají vhodné podmínky pro výrobu elektřiny z obnovitelných zdrojů.
Je absolventkou VŠE´. V letech 2007 až 2013 působila ve společnosti ČEPS v útvaru, který se zabýval strategií. Poté pracovala na ministerstvu průmyslu a obchodu, kde od roku 2014 koordinovala mezinárodní spolupráci v oblasti energetiky. V letech 2015 až 2017 byla náměstkyní ministra průmyslu a obchodu pro energetiku. Od roku 2018 je ředitelkou Českého plynárenského svazu. |
