Situace v Náhorním Karabachu je horší, než připouštějí úřady. Obáváme se, že oblast bude s pomocí Turků dobyta a místní lidé vyhnáni. Arméni se dokonce bojí genocidy, tvrdí novinářka a fotografka Lenka Klicperová, která s kolegyní Markétou Kutilovou sledovala situaci na místě, a zažila tak na vlastní kůži intenzivní ostřelování karabašské metropole Stěpanakert.
Jak vnímáte intenzitu bojů o Náhorní Karabach? Změnila se od vašeho příjezdu?
Obávám se, že situace v Náhorním Karabachu je o moc horší, než přiznávají karabašské a arménské úřady. Stěpanakert, hlavní město oblasti, je ostřelován od začátku konfliktu, tedy od 27. září. Ale intenzita se nesmírně zostřila. Byly jsme na místě mezi prvními a nejprve město ostřelovali jen v noci. Druhý a třetí den se už začaly objevovat exploze v centru města a palba se zintenzivňovala. Když jsme odjížděly, byla slyšet téměř ustavičně.
Máte informace o vývoji na „druhé straně barikády“?
Je třeba říct, že arménská armáda zřejmě podobným způsobem ostřeluje města a vesnice v Ázerbájdžánu. Ale tu intenzitu nemohu posoudit, protože na místě nejsem. Nejde být současně na dvou protichůdných frontách. My s kolegyní Markétou Kutilovou do Turecka nemůžeme, jsme pro Turky nežádoucí, a tak je logické, že nemůžeme žádat o přístup na teritorium, kde válčí spojenec Turecka. Zajímavé je, že turečtí novináři byli na místě prvních střetů úplně od počátku – evidentně byli instruovaní, kde mají kdy být, aby začali podávat informace. Tato válka je plná dezinformací a manipulací. Řekla bych, že ještě více, než třeba konflikt v Sýrii. Navíc je to válka dvou armád, které disponují technicky vyspělými zbraňovými systémy. Na ázerbájdžánské straně jsou nasazeny izraelské drony. Arméni zase mají arzenál z Ruska. Válčí se raketami, na Stěpanakert dopadají i kazetové bomby. Ty jsou od roku 2008 zakázané úmluvou z Dublinu.
Můžete ještě rozvést srovnání konfliktu s válkou v Sýrii?
Tahle válka má úplně jiný rozměr, bombarduje se z dronů. V Sýrii je Islámský stát také používal, ale většinou šlo o malé, lehké drony vyrobené podomácku. Zde se používají velké a výkonné drony. V tomto směru války hodně technicky postoupily dopředu. Ještě v roce 2015 nebylo na frontách v Sýrii po dronech téměř ani památky. My jsme zažily asi nejtěžší cestu za dobu, co tuto práci děláme. Myslela jsem, že tureckou invazi do Sýrie jen tak něco nepředčí. Ale tady jsme se najednou ocitly v ostřelovaném městě. Rakety dopadají kousek od vás, je to naprosto nepředvídatelné. Ozve se jen strašlivá rána, vy rychle běžíte do krytu. Je to o nervy, nejde spát, nebo jen špatně.
Jak na vývoj konfliktu reagují místní lidé, tedy etničtí Arméni, žijící v neuznaném Náhorním Karabachu? Bojí se, že budou muset odejít?
Bylo vidět, jak se ve městě mění nálady navzdory všem proklamacím. K čemu je statečnost? K ničemu, když není dostatečná technická převaha. Obáváme se, že Karabach bude s pomocí Turků dobyt a Arméni vyhnáni. Problém je, že se jak Turecko, tak Ázerbájdžán nedají považovat za demokratické země. Jsou to v podstatě diktátorské režimy, které mají pod kontrolou tisk, obsazování důležitých pozic ve státní správě a podobně. Je těžké říct jednoznačně, kdo má větší právo na tuto zemi. Historie je velmi komplikovaná a nejednoznačná. Ale nemá smysl na ní stavět řešení celého konfliktu. Místní doufají v pomoc zvenku. Zatím zde všichni tvrdí, že do konfliktu nejsou zapojeni cizí žoldáci jako v případě Ázerbájdžánu. Tam přes tureckého spojence doputovalo aspoň tisíc radikálů ze Sýrie a Libye (Turecko a Ázerbájdžán to popírají – pozn. red.). V Karabachu jsou podle mého názoru přítomni ruští vojenští poradci, i když to nikdo nepřiznal.
Kdo by podle místních Arménů mohl pomoci situaci vyřešit?
Některé z místních osobností veřejného života upírají svoje naděje k Íránu. Tvrdí, že kulturně i geopoliticky mají k Íránu nejblíž. A také k Rusku nebo dokonce Číně. Jsou zklamaní evropskou politikou a nezájmem Evropy o tuto oblast. Někteří však, a to i představitelé vládnoucí strany, doufají v Minskou skupinu OBSE, na jejíž platformě by se mělo řešit ukončení bojů a jednání o budoucnosti Karabachu. Víceméně ale Arméni tvrdí, že bojují sami za sebe a že se nemohou spoléhat na pomoc žádné další mocnosti.
Jaký očekáváte další vývoj?
Arménský premiér Nikol Pašinjan povolal zpět do armády i muže propuštěné ze služby minulý rok. To si myslím, že není dobré znamení pro Armény a Karabach. Navíc včera přiznal i ztrátu některých území s vysvětlením, že šlo o taktický ústup. To nedělá vítězící armáda. Lze jenom doufat, že se najde mediátor schopný rychle ukončit krveprolití, které už jinak nepůjde zastavit. Na obou stranách jsou lidé odhodlaní vést válku. Turecko v Arménii vnímají jako agresora, který podnítil ázerbájdžánského prezidenta Ilhama Alijeva k útoku na Armény. Obávají se, že se s tureckou pomocí nezastaví v Karabachu, ale má za cíl obnovit otomanské impérium a dokončit již jednou započatou genocidu Arménů.
