Říjnová revoluce pomohla kapitalismu osvojit si lidskou tvář, tvrdí filosof Hauser

Leninova socha

Leninova socha Zdroj: CC BY 2.0: Chris Brown via Flickr

Řijnová revoluce
Leninova socha
3
Fotogalerie

Pokud v historii 20. století existuje nějaká skutečně radikální revoluce, je to říjnová revoluce v Rusku, jejíž stoleté výročí si v těchto dnech připomínáme. Nejen o jejím významu, ale také o úloze Vladimira Iljiče Lenina nebo o tom, v čem mohou být tehdejší události inspirativní i dnes, jsme hovořil v rozhovoru politický filosof Michael Hauser. 

V těchto dnech si připomínáme stoleté výročí říjnové revoluce v Rusku. Jak je na tom sto let od bolševického převratu kapitalismus, a jak socialismus?

Kapitalismus – jak je známo – prožívá dlouhodobou krizi, která má různé výkyvy. Je evidentní, že se z této krize nedokáže vymanit. A pokud jde o socialismus, ten dnes neexistuje. Možná existují jeho nějaké zbytky. Kapitalismus dnes tudíž nemá reálnou alternativu, která by někde existovala, existuje leda tak v říši teorie, v různých koncepcích, náčrtech, návrzích.

Ale reálná alternativa neexistuje, což nejspíš škodí samotnému kapitalismu. Na vzestupu – tím myslím řekněme vzestup hospodářský, sociální a emancipační – byl právě tehdy, když existovala reálná alternativa. Když existoval Sovětský svaz a východní blok, který pro něj po určitou dobu představoval skutečnou výzvu.

Není náhoda, že od 70. let minulého století kapitalismus prožívá rozličné krize, a že se tak děje právě v době, kdy se začíná vytrácet hodnověrnost východního bloku. Zdá se, že stoleté výročí revoluce oživuje myšlenku, dle které říjnová revoluce dopomohla kapitalismu k tomu, aby si osvojil lidskou tvář. V tom spatřuji jeden z významů říjnové revoluce.

Existuje – pokud jde o říjnovou revoluci samotnou – odkaz, myšlenka, čin, zkrátka něco, co bychom mohli i dneska označit za inspirativní?

Právě těch sto let je dost dlouhá doba na to, abychom se zbavili různých nánosů a klišé, a abychom neviděli pouze mrtvé, tak jako je už snad tolik nevidíme v případě francouzské revoluce. Potřebujeme zkrátka historický odstup.

A právě díky jednomu století, které od říjnové revoluce uplynulo, se na ní můžeme podívat také jinak, než jenom jako na nástup tzv. totalitárního režimu, což je pojem, který je sám o sobě krajně problematický. Pokud si položíme otázku, co znamenala říjnová revoluce, řekl bych asi toto: za prvé jde o první pokus o překonání třídní společnosti, o překonání třídních rozdílů, který byl poměrně dlouhou dobu úspěšný. Podobných pokusů bylo v historii několik, zmínit mohu třeba pařížskou komunu v roce 1871, a všechny tyto pokusy rychle ztroskotaly.

A neztroskotal – důsledně vzato – i ten bolševický?

Tento pokus byl úspěšný v jednom směru. Říjnová revoluce se reálně dotkla samotných třídních základů tehdejší společnosti. Pokud v historii 20. století existuje nějaká skutečně radikální revoluce, tak je to právě tato, neboť se jí podařilo proměnit celkové uspořádání společnosti.

Což se nepodařilo nikde jinde. Zároveň to byla změna, kterou lze označit za historicky jedinečnou. Vzniká totiž nový typ společnosti, ve kterém na začátku – prvních patnáct let – přestaly existovat sociální třídy jako předem dané rozdělení společnosti podle ekonomických pozic: menšina je na pozicích, které jí dávají ekonomickou a často také politickou moc nad většinou společnosti, i když se tato menšina zaklíná demokracií.

Později – jak je známo – vznikají obdoby sociálních tříd, jejich analogie. Jsou to různé privilegované vrstvy, tzv. nomenklatura. Avšak je to něco jiného, než jsou sociální třídy v předchozích dějinách, protože nomenklatura, která vzniká později v Sovětském svazu, není založená na vlastnictví produkčních prostředků, je založená na něčem jiném, na politické příslušnosti a na neprůhledných konexích a vzájemných službách.

Přesto platí, že v říjnové revoluci vzniká historicky unikátní typ společnosti, který nemá obdobu v celých dosavadních dějinách. Zpočátku to není nápodoba předchozí společenské formace, ale vytváří něco nevyzkoušeného a neznámého. V tom je nepochybně říjnová revoluce mimořádná.

Říjnová revoluce zároveň dokázala prosadit věci, které ani dnes nejsou v některých liberálně demokratických zemích samozřejmostí. Zmínit mohu práva žen a práva menšin. Už Deklarace práv pracujících a vykořisťovaných lidí z roku 1918 zavádí rovná politická práva pro všechny občany bez ohledu na jejich pohlaví a jejich rasovou nebo národnostní příslušnost.

Prakticky to mimo jiné znamená, že se zde na začátku dvacátých let minulého století dostávají některé ženy do vrcholných politických pozic. Pokud mi je známo, je to právě po říjnové revoluci, kdy se poprvé v moderních dějinách žena stala ministryní. Na mysli mám Alexandru Kollontajovou, která byla lidovou komisařkou sociálních věcí (úřad odpovídající ministerstvu) a také jednou z prvních velvyslankyň v dějinách diplomacie. Ve srovnání s tehdejší Evropou jde o převratný prvek. Ruská revoluce v tom předběhla mnohé státy západní Evropy o desítky let.

Jsou tu však další věci, které nejsou ani v dnešních liberálních demokraciích dostatečně naplněny. Vezměme si problematiku svobody slova. V oné deklaraci z roku 1918 je článek, který hovoří o tom, že svoboda slova má být skutečná, což znamená, že tisk nemá být závislý na kapitálu, protože kapitál fakticky omezuje svobodu slova.

Necháme-li stranou média a podíváme se na dnešní situaci ve vědě, nebudeme daleko od pravdy, když řekneme, že vědecká svoboda, která také znamená volný přístup k vědeckým článkům a knihám, je omezená kapitálem, neboť soukromé korporace k nim prodávají přístup, a ne každý vědec si může dovolit koupit deset článků po padesáti eurech. Jinak řečeno: věda je stále závislá na kapitálu.

Jak na tom byl tehdejší režim s demokracií?

Je potřeba rozlišit první období, které trvalo zhruba deset let, a následující etapu. Pokud se zaměříme pouze na toto první období, které přímo souvisí s říjnovou revolucí, a necháme stranou stalinismus nebo pozdní socialismus, tak za prvé: poslední kniha, která otevřeně odmítla dialektický materialismus jako zřejmý nesmysl vyšla ještě na sklonku 20. let, byla to Losevova kniha Dialektika mýtu.

V tomto období v Rusku vycházely Trockého sebrané spisy. Znamená to, že prvních deset let byla stále docela velká svoboda, co se týká myšlení a kultury. Nemluvím ovšem o antibolševických politických proudech, které ztratily svobodu slova během občanské války.

Kulturně a umělecky byla porevoluční společnost mimořádně kreativní. Na nedávné výstavě v Královské akademii umění v Londýně věnované ruskému umění v letech 1917-1932 byla vystavena díla, která ukazují, že porevoluční doba byla explozí kreativity: rozvíjely se tu v podstatě všechny směry moderního umění, od abstraktní malby po avantgardní realismus.

V hudbě se objevily pozoruhodné experimenty, jako byla Symfonie sirén Arsenije Avraamova, v níž místo orchestru hraje celé město, parní lokomotivy, továrny, nákladní automobily, rozsáhlé sbory. Vedle Paříže bylo porevoluční Rusko kolébkou moderního umění.

Jak byste reagoval na námitku, dle které byl nástup bolševiků spojen s terorem?

Během říjnové revoluce padlo šest bolševiků. To je všechno. Občanská válka? Teror na obou stranách. Rozdíl byl v tom, že teror „bílých“ (armád bojujících proti „rudým“) se často obracel proti Židům. Armády Kornilova, Juděniče a dalších bývalých carských generálů mají na svědomí nespočet pogromů na Židy.

Kromě antisemitismu je k tomu vedla představa, že Židé jsou potenciální spojenci bolševiků. Tehdejší sovětská vláda byla v očích bělogvardějců a zastánců starých pořádků vládou židobolševiků. Kdyby zvítězili bělogvardějští generálové, nekonal by se návrat parlamentní demokracie, nýbrž by přišla vojenská diktatura s antisemitskými rysy, dost možná první fašistická vláda v Evropě.

Pokračování rozhovoru najdete na serveru Info.cz >>>