Dnešní Čínu nelze jednoduše charakterizovat. „Co v jedné větě řeknete, můžete ve druhé popřít a pořád budete mít pravdu,“ říká sinoložka a překladatelka Zuzana Li, jejíž překlad románu Čtyři knihy byl nominován na cenu Magnesia litera a kterou za její práci ocenila také čínská vláda. Radost z čínské ceny kalily obavy, aby najednou nebyla v Česku považována za pátou kolonu čínské kulturní diplomacie. „Pak jsem si ale řekla, že moje svědomí je čisté. Udržuji si nezávislost,“ dodává Li.
V nakladatelství Verzone jste založila edici Xin, která se specializuje na současné čínské autory. Podle čeho si je vybíráte?
Chceme, aby čeští čtenáři mohli poznat skutečnou Čínu prostřednictvím příběhů, které si Číňané sami o sobě vyprávějí. Každý z autorů má jiný styl, zabývá se jinými tématy a píše o jiném období. Jejich díla jsou nadčasová. I za deset či padesát let bude mít smysl je číst. Nejsou to jen příběhy, aby si u nich čtenáři odpočinuli a vyčistili si hlavu.
Jak váš výběr odpovídá tomu, co Číňané dnes čtou?
Bezpochyby Číňané tyto knihy čtou. Na druhou stranu kdybychom se řídili pouze žebříčky prodejnosti, tak bychom překládali populární literaturu, sci-fi, ženské romány. To mi nepřipadá pro Čechy zajímavé. Takových knih máme dost. Proto vybíráme čínské moderní klasiky, spisovatelské osobnosti. Tak jako v Číně spíše překládají Hrabala, Kunderu či Haška.
Je těžké získat práva na překlad jejich knih?
Není. Číňané jsou rádi překládáni a samotní spisovatelé udělají všechno pro to, aby jejich knihy v zahraničí vycházely. Problém je v tom, že už si zvykli na mezinárodní ceny. Musíme občas jejich agenty, kteří sídlí v Americe, Hongkongu nebo v Londýně, složitě přesvědčovat, že náš trh je malý, že čínská současná literatura není úplný hit, že neprodáme deset tisíc výtisků, že nemůžeme zaplatit částku, jakou by si představovali.
Slyší na takové argumenty?
Někdy ano. Ale už se nám stalo, že agent nechtěl slevit, takže jsme se museli jednoho překladu vzdát.
O Číně se v posledních letech v Česku hodně mluví. Jak se to projevilo na zájmu o knihy čínských autorů?
Zájem jsme zaznamenali v roce 2013, kdy Jen Lien-kche přijel do Prahy. Vydali jsme tehdy jeho román Čtyři knihy, který byl nominován na cenu Magnesia litera, což možná také udělalo reklamu. Za poslední dva roky šel ale zájem spíše dolů. Mysleli jsme si, že když je téma Číny hodně medializováno, tak se budou lidé chtít na něj podívat i z jiného pohledu, nejen z toho černobílého politického. Ale zdá se, že to tak nefunguje.
Dva čínští autoři dostali Nobelovu cenu za literaturu. Jakou to mělo v Číně váhu?
Na cenu pro Kao Sing-ťiena v roce 2000 se Číňané obecně dívali spíše jako na trucpodnik Západu, podobně jako na Nobelovu cenu za mír pro Liou Siao-poa. Podle nich je Kao disident, a když mu Západ udělí Nobelovu cenu, tak je to ideologicky podmí- něná cena a nevyplývá ze skutečných literárních kvalit. Spisovatelé a intelektuálové si ale obou těchto mužů váží a uznávají je.
U druhého nobelisty z roku 2012, Mo Jena, byl čínský pohled jiný?
Nobelova cena pro Mo Jena byla vnímána jako velké zadostiučinění pro čínskou literaturu. Brali to tak, že Západ je konečně ochoten číst čínské spisovatele neideologickým pohledem. A je ochoten uznat, že Mo Jen je dobrý spisovatel, přestože je ve Svazu čínských spisovatelů a je v oficiálních státních strukturách.
V Číně se po Nobelovce roztrhl pytel s dalšími čínskými vydáními jeho knih, takže na tom určitě vydělali nakladatelé. Mo Jena samotného to asi spíše poškodilo, protože musel veřejně vystupovat a plnit další oficiální povinnosti. Od roku 2012 žádný román nevydal.
Musejí být spisovatelé v Číně členem Svazu čínských spisovatelů?
Nemusejí, ale třeba Mo Jen chce. Většina spisovatelů jeho generace se narodila na venkově v době hladomoru nebo v té době byli malými dětmi. Potom jako mladí zažili kulturní revoluci. Po jejím skončení měli možnost vstoupit do armády, jako to udělal Jen Lien-kche nebo Mo Jen.
Kluci, kteří předtím znali jen bídu, hlad a šílenství lidových mas, najednou dostali příležitost psát. Nejdříve psali proslovy nebo povídky z armádního prostředí. Ti nejlepší víc a víc tvořili po svém. Jak se rozvolňovala doba, byli čím dál odvážnější. Pak přišel rok 1989, s nímž se museli nějak vyrovnat. Někdo přestal na určitou dobu psát. Někdo naopak napsal velmi kritické dílo, v němž čínský aparát karikoval. Teď jsou úspěšní a je na každém, jak moc budou dělat, co po nich státní aparát chce.
Pomáhá jim členství ve svazu při vydávání knih?
Teď už ne. Dříve kdo nebyl členem svazu, nevydával. Teď může knihu vydat kdokoliv, pokud najde nakladatele. Do svazu spisovatelů můžete vstoupit, když už jste něco napsal a máte něco za sebou. Když vás přijmou, dostáváte plat. Tím máte pokryté základní životní potřeby a můžete se věnovat tvorbě. Členové jsou vlastně státní zaměstnanci.
Jak velké je riziko, že stát nějakou knihu zakáže?
Před vydáním kniha zakázána nebude. Maximálně se stane, že napíšete knihu a nakladatel ji nevydá, jak se stalo třeba Jen Lien-kcheovi s jeho Čtyřmi knihami i s posledním románem Vyhasnutí slunce.
Kniha může být zakázána po vydání, například když úřadům přijde od čtenářů hodně udání, kteří jsou pobouřeni otevřenými sexuálními scénami, nebo že román je příliš dekadentní, škodlivý. Od nástupu prezidenta Si Ťin-pchinga ale ještě žádná kniha zakázána nebyla. Samotní spisovatelé, s nimiž jsem v kontaktu, přiznávají, že v Číně je cenzura, ale nelze si ji představovat jako za éry Sovětského svazu.
Vystudovala jste sinologii, překládáte čínské knihy. Můžete o sobě říci, že rozumíte Číně?
Ne. Čím více do ní pronikáte, tím více zjišťujete, jak je to složitý mechanismus. Cokoliv o Číně řeknete, můžete v další větě popřít, a pořád budete mít pravdu. Když ale poznáte, jak nepředvídatelná tato země je, začnete více chápat Číňany, proč se chovají tak, jak se chovají. Proč se společnost utvořila tak, jak se utvořila. Proč se nemůžete spolehnout na něco, co vypadá jako jistota. A někdy zase vyjde něco, co je naprosto nepředstavitelné, že by se mohlo povést.
Platí to i o literatuře. Proto si velmi vážím spisovatelů, kteří odvážně otevírají témata, o nichž byste neřekl, že se mohou odvážit napsat.
Jako první česká překladatelka jste dostala nejvyšší čínské státní ocenění v oblasti překladu. Nebála jste se, jak to bude v Česku přijato?
Měla jsem velkou radost, překladatelům se málokdy dostane veřejného uznání. Ale měla jsem i obavy, abych najednou nebyla v Česku považována za nějakou pátou kolonu čínské kulturní diplomacie. Pak jsem si ale řekla, že moje svědomí je čisté. Udržuji si nezávislost.
Předhazoval vám někdo, že vám cenu udělil úřad, který je v Číně odpovědný za cenzuru?
Ptají se mě na to všichni. Obec překladatelů mi ve svém newsletteru poblahopřála k získání ceny a popřála, aby získání této ceny neovlivnilo náš budoucí výběr autorů a knih. A abychom nadále upozorňovali na nedostatečnou svobodu slova v Číně.
Je to váš záměr?
Mým záměrem je hlavně překládat kvalitní čínská díla, která mají co dát českému čtenáři, aby mohl Číně porozumět v širších souvislostech a nezůstával jen u hesel. Problém je v tom, že česká diskuze o Číně je hrozně vyhrocená. Ne že by v Číně ideologie nehrála svou roli, ale je třeba se otevřeně dívat i dál, abychom se mohli v poznání Číny někam posunout. O to mi jde především.
Jak složité je překládat z čínštiny?
Současná čínština není příliš složitý jazyk. Jediná velká nevýhoda je, že Čína je pro nás stále dost velkou neznámou, stále máme malou zkušenost s čínským světem. A ne všechna vyjádření jsou obsažena v jazyce, někdy musíte umět číst mezi řádky.
Takže při překladu hledáte, co chtěl autor vlastně říci?
To dělá každý překladatel. Rozdíl je v tom, že čím jste kulturně blíž, tím více se jazyky ovlivňují. Takže máte v češtině podobné fráze nebo se jazykově vyjadřujete podobně. My musíme hledat někdy úplně jiný způsob vyjádření, protože kdybychom přeložili jen slova, jak běží za sebou, tak by Čech nepochopil, co autor říká. Na druhou stranu takových složitých případů se nevyskytuje moc. N
arážíte na věci, které jsou do češtiny nepřeložitelné?
Jazyk se dá přeložit. Nepřevoditelné je ale někdy to, co má text ve čtenáři vyvolat. Ať už jde o humor nebo o odkazy a významy, které jsou kulturně a společensky podmíněné. Když máte popis situace, kde se hlavní postava zakousne do šťavnatého kuřátka, český čtenář ví přesně, jak chutná takové šťavnaté kuřátko a v mozku se mu to vybaví. Kdežto když se postava s chutí zakousne do knedlíčku pao-c’, tak i kdyby byl sebevíc šťavnatý, český čtenář nebude mít stejnou emocionální reakci jako na kuřátko. Protože kolik z nich jedlo pao-c’?
V knize Manželky a konkubíny jste přeložila některá ženská jména. Vystupují tam Lotos, Obláčka, Korál. Ale jiná jména zůstala původní. Podle čeho se rozhodujete, jestli čínské jméno přeložit?
Dříve jsem vlastní jména spíše nepřekládala. Dostávaly se ale ke mně reakce, že čtenáři si pak postavy nejsou schopni zapamatovat. U Manželek a konkubín jsem schválně přeložila jen tři jména ze čtyř manželek. Rozhoduji se podle toho, co si myslím, že byl záměr autora při pojmenovávání postav. Jestli má jméno postavu nějak charakterizovat. Pak záleží na tom, jestli je snadno převoditelné nějakým vtipným nebo nepříliš složitým způsobem do češtiny.
Zuzana Li (41)Moderní čínskou literaturu studovala na Pekingské univerzitě. Román Čtyři knihy od Jen Lien-kcheho v jejím převodu získal nominaci na Magnesii Literu 2014 za překladové dílo. V roce 2016 byla oceněna státní cenou ČLR za přínos v oblasti překladu a vydávání čínských knih, Special Book Award of China for Young Scholars. V nakladatelství Verzone založila edici současné čínské literatury Xin. |
