Švýcarský model státu s rovností jazyků mohl být nejlepší pro všechny, říká zástupce sudetských Němců

Když před sto lety vznikla Československá republika, stali se jejími občany nedobrovolně i téměř tři milióny Němců žijící v tehdejších Sudetech. "Monarchie a první republika jsou součástí našich společných dějin, s pozitivními i negativními dějinnými momenty, které bychom dnes měli objektivně studovat. Jen tak se můžeme do budoucna vyhnout chybám, kterých jsme se dopustili," říká mluvčí Sudetoněmeckého krajanského sdružení Bernd Posselt.

Oslavují dnes potomci sudetských Němců nějak výročí vzniku republiky? A proč se Němci v meziválečném období cítili v Československu diskriminovaní? Mohli s tím českoslovenští politici něco dělat? A měli s tím vůbec něco dělat? Bernd Posselt v rozhovoru s „INFO.CZ“ popisuje dnešní vztah vyhnanců ke své bývalé vlasti i jejímu stoletému jubileu.

Jak vnímají obecně potomci sudetských Němců stoleté výročí vzniku Československé republiky?

Dříve vyvolávala vzpomínka na rok 1918 mezi Čechy a sudetskými Němci silnou polarizaci. Dnes, sto let po vzniku Československé republiky, by měly být už obě strany zralejší a snažit se o trochu jiný pohled. Monarchie a první republika jsou součástí našich společných dějin, s pozitivními i negativními dějinnými momenty, které bychom dnes měli objektivně studovat. Jen tak se můžeme do budoucna vyhnout chybám, kterých jsme se dopustili.

Připomíná si Sudetoněmecké krajanské sdružení nějak oficiálně výročí vzniku Československa?

Ne. Jako nejvyšší politický představitel všech sudetských Němců se ale zúčastním slavnostní recepce k tomuto výročí, kterou pořádá česká generální konzulka v Mnichově Kristina Larischová a její slovenský kolega Ján Voderadský. Tímhle způsobem se tak symbolicky znovu setkají tři největší etnické skupiny první republiky.

Někteří sudetští Němci jsou dodnes přesvědčeni o tom, že kdyby Češi při vzniku Československa české Němce nediskriminovali, Adolf Hitler by nikdy nezískal v Sudetech takovou podporu. A události, které nakonec vyvrcholily válkou, rozpoutanou nacisty, se mohly odvíjet úplně jinak. Máte stejný názor?

Hra „co by, kdyby“ je sice oblíbená, ale skutečnými historiky zakázaná. Dějiny byly takové, jaké byly, a nedají se změnit. Československá republika byla demokracií s více národy, podobně jako Habsburská monarchie ve svých posledních desetiletích, ovšem vznik republiky znamenal vznik centralizovaného národního státu. A to se všemi negativy takového uspořádání.

Nabízelo se ale vzhledem k dějinným souvislostem jiné řešení? Češi, ale i některé jiné národy monarchie přece rozpad mocnářství vítaly jako vysvobození z jazykové i politické nadvlády němčiny a Němců...

Češi a Němci uzavřeli už v roce 1905 Moravské vyrovnání (soubor 4 zákonů pro vytvoření rovnoprávného postavení moravských Čechů a Němců-pozn.red), do dnešního dne nejlepší řešení národnostních problémů. Bohužel tento kompromis, jakkoliv byl úspěšný na Moravě, v Čechách až do roku 1918 neuspěl a stejně tak se neuchytil ani v nově založené Československé republice. Nejlepším modelem pro obě strany by podle mého názoru bylo státní uspořádání švýcarského typu.

Znovu ale musím argumentovat tím, že Švýcarsko prošlo před první světovou válkou úplně jiným historickým vývojem než Česko. Přesto si myslíte, že by švýcarský národnostní model bezezbytku fungoval i na českém území?

V době monarchie si Češi stěžovali, že je němčina privilegovaná na úkor češtiny. Po vzniku Československé republiky to bylo naopak, jazykově diskriminovaní se cítili Němci. Proto by byl nejlepší švýcarský model, založený na autonomních kantonech s naprostou rovností všech státních jazyků. Tato rovnost byla mimochodem zaručena už v rakouském ústavním zákoně z roku 1867, v praxi ale bohužel nefungovala.

V soužití Čechů a Němců ale nešlo přece jen o jazykovou diskriminaci, ale i o další, staletí trvající národnostní problémy a rozmíšky. To všechno by podle vás vyřešilo založení Československa po vzoru švýcarské federace?

Víte, jak české, tak sudetoněmecké dějiny jsou příliš často utvářeny stereotypy, které musíme překonat, abychom jeden druhého lépe poznali a přemýšleli o historii skutečně objektivně. Moderní historiografie prokázala, že velká většina Čechů stejně jako sudetských Němců byla prakticky až do druhé poloviny první světové války absolutně loajální k monarchii. A to i přesto, že vídeňská politika se svým centralismem udělal řadu chyb. To samé mimochodem platí pro pražský centralismus v době první Československé republiky. Jeho důsledky se nakonec projevily i tím, že se Slováci v roce 1991rozhodli jít svou cestou.

Když objektivně hodnotíme vztahy Čechů a Němců v českých zemích, musíme říci, že se obě etnika většinu staletí velmi dobře snášela a tolerovala, nešlo o žádný permanentní boj. A i za první republiky měly až do roku 1935 většinovou podporu mezi sudetskými Němci strany, které prosazovaly úzkou spolupráci s Čechy.

V Česku se 100 let od vzniku republiky a 80 let od Mnichovské dohody hodně spekuluje o tom, zda se Češi po Mnichovu měli vojensky bránit Hitlerovi. A pokud ano, co by to znamenalo. Jaký je váš názor?

Jak už jsem řekl, hru na „co by, kdyby“ dnes nemá cenu hrát, musíme myslet do budoucna. Český generál Lev Prchala chtěl bojovat proti Hitlerovi, musel ale po druhé světové válce opustit Československo a stal se nakonec průkopníkem smíření mezi Čechy v exilu a vyhnanými sudetskými Němci. Odvaha směrem k nepříteli a smíření se všemi oběťmi, až už jsou jakékoliv národnosti, to jsou věci, které vedou k míru.

Celý rozhovor si přečtěte na webu Info.cz >>>