Zájem laiků o architekturu roste. „Dnešní dům snů už nemusí být konzervativní stavba se šikmou střechou a muškáty za okny, ale už jsou ty představy modernější,“ říká šéfredaktor časopisu Architect+ Matěj Šišolák. Problémem jsou podle něj zdlouhavé schvalovací procesy, kvůli kterým dnes stavíme projekty, jež byly navrženy před deseti lety. Časopis Architect+ každoročně pořádá soutěž, během které redakční porota vybírá sto nejlepších architektů v Česku. V současné době se mohou zájemci do soutěže přihlašovat do 2. června a výsledky budou zveřejněny 22. června.
Každoročně vyhlašujete top 100 architektů. Jak a podle čeho takové architekty hledáte a vybíráte?
Je to velmi subjektivní anketa a my se k tomu hlásíme. Netvrdíme, že to má nějaké měřitelné parametry, ale zohledňujeme třeba i data úspěšnosti v soutěžích za minulé roky. Což je ale zase jenom částečná informace, protože ve veřejných soutěžích se z 80 procent nehlásí ty etablované ateliéry, které mají svých zakázek dost. Proto jsou pro nás soutěže jen jedny z pomocných kritérií. Snažíme se do té stovky vybrat především české ateliéry, které tvoří na území České republiky, a jejich přínos pro Česko je viditelný a významný. Chceme také monitorovat hlavně aktivní scénu a mladé architekty, jejichž tvorba opravdu významně přispívá ke kultivaci českého prostředí. Viz související anketa Top 10 emerging architects.
Předpokládám, že přihlášení vám zašlou vizualizace a fotografie svých projektů. Jezdí se porota dívat na takové objekty i osobně, nebo to posuzujete pouze na základě fotografií?
Náš žebříček TOP 100 architektů není soutěž realizací. Je to hodnocení přínosu toho architektonického ateliéru pro českou architektonickou scénu. Výsledky potom konkrétně vypadají trošku jako telefonní seznam, ve kterém nevidíte několik projektů jednotlivých architektů, ale pod jejich jménem vidíte jeden projekt, který je nějakým způsobem charakterizuje a kterým se chtějí architekti sami prezentovat. Ale ještě před tím, než nám pošlou své stavby, tak už jsme je viděli a navštívili je, protože domácí scénu neustále aktivně mapujeme. My tedy nehodnotíme primárně konkrétní stavbu, ale to, co daný ateliér celkově dělá.
Jaký ateliér nebo kterého architekta byste vy sám osobně považoval za nejvýznamnějšího, řekněme, v posledních pěti letech?
Konkrétně to říct nemůžu, ale obecně mám moc rád mladé architekty a architektky, kteří se nebojí být jiní a odlišovat se. Mám dlouhodobě rád tvorbu Stanislava Fialy, který se nebojí být sám za sebe a dělá si své věci jako DRN, Špork a tak dále. Musím upřímně říct, že když vybíráme tu stovku, tak se rozhodujeme přibližně ze 600 ateliérů. A musím říct, že ta stovka je prostě i moje oblíbená, nejen redakční rady, protože vybíráme ateliéry, jejichž tvorba splňuje nároky publikování v Architect+.
Časopis Architect+ má 67 let. Jak moc se časopis změnil od svého zrodu?
Ono je to trošku jinak. Časopis Architekt s „K“ měl více než šedesát let a po určitých komplikacích přestal vycházet. Nicméně my na tento časopis navazujeme a hlásíme se k němu. Já jsem v něm dokonce před dvaceti lety začínal a dnes se ho pod mým vedením snažím vrátit k tomu, co dělal kdysi. To znamená jít více do hloubky a nebýt pouhou nástěnkou projektů. Máme redakční radu, která vybírá obsah, a dostat se na naše stránky není vůbec legrace.
Myslíte si, že je dnes zájem o architekturu větší, než byl v době zrodu vašeho časopisu?
Ano, zájem je rozhodně větší. Mám pocit, že se architektura stala více součástí života, nejen odborné komunity. Vzbuzuje mnohem větší emoce a i laická veřejnost se víc zajímá o to, co kde vyroste, a to ať už to vnímají negativně, či pozitivně. Já vždy říkám, že se vztah k architektuře dá nejlépe pozorovat na inzerci, která s architekturou primárně nesouvisí. Na začátku tohoto století bylo hitem, že všechny hypoteční banky nebo spořitelny ukazovaly šťastnou rodinku u katalogového domečku někde na předměstí. A když vidíte, že i tyhle instituce, které s architekturou nemají nic společného, začnou komunikovat moderní architekturu a moderní stavby, tak vidíte, že už není symbolem ta chaloupka s muškáty v okně. Ale že dům snů už vypadá moderně a že to nemusí být vždy konzervativní dům se šikmou střechou. Zájem tedy podle mého přirozeně narůstá a prostředí se výrazně kultivuje.
Co zásadního se v konceptu vašeho časopisu změnilo během těch let?
Teď nechci, aby to vyznělo, že se nezměnilo nic, ale ty kořeny jsou pořád stejné. Primárně cílíme samozřejmě na architekty, ale snažíme se, aby si v něm početli i lidé, kteří mají o architekturu jenom zájem. V tom je tedy časopis stále stejný a já tomu říkám, že to je „slow food“. Je to něco, co je prostě velké, těžké, nevejde se vám to do schránky a strašně vás to otravuje. Pak si pro to musíte třeba dojít na poštu… My prostě děláme všechno pro to, abychom to čtenáři ztížili. Ale oni to mají o to více rádi, je to prostě takové zasloužené. Nechceme jít podle trendů, ale chceme se věnovat maximálně čtyřem nebo pěti stavbám velmi podrobně a všechny ty stavby musíme vidět na vlastní oči. I z toho důvodu se věnujeme pouze české, potažmo slovenské architektuře, aby to bylo zvladatelné.
Jak rychle se mění trendy v architektuře? Je to stejně rychlé jako v oděvní módě?
Architekti jsou hodně napřed oproti veřejnosti. To, co architekti navrhují, tak ještě stále není podle obecného vkusu. Je to asi stejné, jako když si vezmete, jak dlouho se přijímal funkcionalismus. A vlastně dodneška, když se procházíte Babou, je to pro mnohé laiky nepochopitelné. V tomto ohledu je tento obor hodně před obecným vkusem. Trendy se ale podle mého nemění vůbec často a rychle. Obzvlášť v Česku minimalismus, přísnost, jednoduchost a právě navazování na funkcionalismus jsou hodně silné a odlišnost od toho se trestá i v rámci té komunity. Řekněme to tedy tak, že architekti vlastně staví budoucnost, a jsou to oni, kdo by měli udávat trend. Ovšem technologické změny jsou obrovské a neuvěřitelně rychlé. Sice se pořád staví z betonu, cihel a dřeva, ale výrazně se vylepšují možnosti, jak například postavit větší sloup, ale i jak postavit dřevostavbu jako několikapatrovou administračku, což nešlo, a tak dále.
S jak dlouhou dobou musí čeští architekti počítat na výstavbu svých projektů?
U nás to jde velmi zdlouhavě a pomalu. Schvalovací procesy v Česku jsou opravdu katastroficky dlouhé. Architekti jsou sice napřed oproti veřejnosti, co se trendů týče, ale vlastně díky bohu za to, protože s tou „rychlostí“ schvalování staveb už i tak stavíme vlastně minulost. My dnes prostě stavíme to, co architekti navrhli před deseti lety. Oni sami dnes říkají, že to, co navrhli tenkrát, by dnes navrhli jinak, ale do toho projektu už nemohou sáhnout, protože by se to celé začalo schvalovat znovu a museli by čekat ještě déle. A právě z těchto důvodů je super, že jsou ve svých úvahách napřed a že dokážou dnes navrhnout něco, co se bude stavit v roce 2030.
Nyní se plánuje významná přestavba některých pražských částí. Jak moc myslíte, že jsou takové plány realistické?
Naše aktuální číslo časopisu se věnuje právě přestavbě města. Když jsme hledali dobrý příklad toho, kdy se v nedávné minulosti povedla přestavba nějaké celé městské čtvrti, tak to bylo hrozně těžké. Našli jsme ale pražský Anděl, jehož přestavba se podle nás opravdu podařila. Když jsme se ale dívali na plány z roku 1990, tak v nich bylo, že přes Smíchov povede v podstatě dálnice. A to se naštěstí nezrealizovalo, protože pak přišel někdo, kdo to navrhl mnohem lépe. Já bych těm dnešním urbanistickým přestavbám ale fandil – byť mnoho dnešních vizualizací a návrhů vypadá až futuristicky, tak si myslím, že pokud je to dobře nahrnuté, bude přeměna realistická.
Je dražší rekonstrukce starého objektu, nebo stavba nového?
Dražší je ve většině případech rekonstrukce, a zároveň i mnohem náročnější. Nikdy nevíte, co tam vaši předchůdci zanechali, do toho památková ochrana... Často se prostě přistupuje k tomu, že se to raději zbourá a postaví se nový objekt. A vlastně se není čemu divit.
Měl byste návod na to, jakých kritérií se držet při stavbě například nové městské čtvrti, aby to nebyl módní výstřelek, ale aby se to líbilo lidem i za několik desítek let?
Nejsem osoba, která by měla radit. Ale velmi důležitý je vždy kontext. Je důležité pochopit to území z pohledu udržitelnosti, a to nikoli pouze ekologické, ale i sociální. Potřebujeme stavět města a čtvrti, které jsou diverzifikované, které dokážou naplňovat různé potřeby obyvatel. Musí vždy dojít k dohodě o území toho, kdo tam bydlí, kdo má ty peníze na přestavbu a města, ve kterém to má vyrůst.
Z pohledu designu je důležitý kontext. Je opravdu jen málo architektů, kteří dokážou navrhnout stavbu stylem „fuck the context“. Jsou tací, kteří poměrně často takto projektují, ale to potom daná stavba musí mít neuvěřitelné kvality sama o sobě, aby si to architekti dokázali obhájit. Mně se moc líbilo to, co řekl pan architekt Lábus (nebo Pleskot, už si nepamatuji přesně), a sice že největší nebezpečí pro architekty je to, že si myslí, že jejich stavby tady mají stát sto let. Na jednu stranu samozřejmě mají obrovskou zodpovědnost, protože mění město i váš život, ale je tam opravdu důležitá i pokora, aby si nestavěli pomníky. Možná kdybychom se více zamysleli nad tím, že to může být vše pomíjivé, tak by některé stavby mohly být méně nabubřelé a lidštější.
