Zatím jsem měl šťastnou ruku, říká hledač talentů pro NBA Jakub Kudláček | E15.cz

Vše o gastro byznysu

Vše o gastro byznysu

Zatím jsem měl šťastnou ruku, říká hledač talentů pro NBA Jakub Kudláček

Hana Filipová

Jeho šéfem je basketbalová legenda Michael Jordan, šestinásobný vítěz americké NBA a dvojnásobný olympijský vítěz, zároveň ale taky majitel klubu Charlotte Hornets. Právě pro něj devětadvacetiletý Jakub Kudláček už třetím rokem létá po světě a sleduje při hře stovky basketbalistů, mezi kterými vybírá, kdo by byl tím správným pro tým do nejlepší basketbalové soutěže světa. „Na otázku, kdy jsem ho viděl naposledy, jsem už alergický,” směje se.

Viděl jste film Bílí muži neumějí skákat? (Běloch a černoch si vydělávají hraním basketu na ulici - pozn.aut.)

Samozřejmě.

A platí to?

Nevím, nerad bych něco zobecňoval podle barvy pleti. Můžu mluvit o sobě. Skákat jsem nikdy pořádně neuměl.

Kolik hráčů NBA nepochází z USA?

Vychází to zhruba na čtvrtinu mezinárodních hráčů. Z asi 400 je to letos 108 z 42 zemí.

Jaké státy pak mimo USA dominují?

Jednoznačně i z historického hlediska jsou dvě největší základny: Francie a Balkán.

Ve Fifě jsem válel, říká Jankto. Vlastní tým ho stojí 250 tisíc měsíčně

Na olympiádách ale často končí finále basketbalového turnaje USA proti Španělsku, ne?

Taky. Španělé měli neskutečně silnou generaci a byla by to třetí oblast, kterou bych jmenoval. Zároveň kdyby země Balkánu mohly soutěžit opět spolu - Chorvati, Srbové, Černohorci - bylo by z toho pravděpodobně finále proti USA.

Je teď nejlepší doba na příchod mezinárodních hráčů do NBA? Dobří hráči z Evropy tam hráli vždy, ale dá se nyní mluvit o nějakém boomu?

Rozdělil bych to na etapy. Na začátku 90. let byli průkopníci jako Detlef Schrempf, Dražen Petrovič. Tehdy NBA pochopila, že v mezinárodním basketu je dostatek talentu a dobrých hráčů, kteří tam mohou hrát a pomoci. Došlo to až tak daleko, že po roce 2000 začal mezinárodní basket docela dobře USA dohánět. Ukázalo se to na olympiádách nebo MS, kde najednou nebyl americký tým neporazitelný.

Nebylo to částečně i tím, že hvězdy NBA prostě preferovaly individualitu před evropským týmovým pojetím a to je poráželo?

Taky. Ale má to několik faktorů. Týmové pojetí hry, dovednosti jako přihrávky, střelba byly vždy devizou mezinárodního basketu. V USA to bylo hodně o individualismu. Po roce 2000 pak týmový koncept s dovednostmi začal americký individualismus porážet. Z toho se NBA ponaučila a vzala si prvky z mezinárodního basketu. Zjistili, co funguje, okoukali know-how, použili k tomu, aby se zlepšili, k tomu přidali skvělé atletické dovednosti a skvělou fyzickou přípravu.

Středověký boj je bezpečnější než hokej, říká kapitán týmu Prague Trolls Jan Burgerstein

Je tedy nyní větší přiliv cizích hráčů?

Není to úplně vrchol, spíš jeho doznívání.

Může to být i nějakou změnou v procesu scoutování a třeba i systému stipendií na univerzitách?

Scouting se ohromně rozšířil. Před 20 lety scoutovalo mimo USA pár týmů NBA, ale teď mají oči úplně všude. Vědí, jak moc přidané hodnoty může z různých zemí být.

A systém stipendií na univerzitách se měnil?

Nemyslím. Je nastavený jasně, prověřený lety. Ale snaží se zlepšovat, dívat se po nových trendech, umí investovat. Pořád se to tam v tomto ohledu zlepšuje, zatímco paradoxně v mezinárodním basketu se to zhoršuje, proto se nůžky tolik rozevírají. Je málo neamerických týmů, které jim mohou konkurovat, poslední výsledky na OH nebo MS tomu dávají jen za pravdu.

Historicky pro mě NBA symbolizuje Dream Team, který prvně pustili na olympiádu do Barcelony v roce 1992. Tehdy hráči jako Michael Jordan, Charles Barkley, Magic Johnson byli ikonami, kolem kterých byly až osobnostní kulty. Funguje to vůbec ještě dnes také tak?

Pár hráčů, velká jména takzvaných franchise players - vlastně all stars, kteří herně i marketingově NBA táhnou, je tam pořád a vždy byli. Jsou největší elita, ti, co dělají rozdíl. Pravděpodobně kdybyste vyměnila některé hráče kolem nich, asi by se nic moc nestalo.

Češi mě zklamali, vzdělaný národ by si Zemana za prezidenta nezvolil, říká režisér Fero Fenič

Ale platí, že typově zajímavější hráče, dodává zbytek světa?

Neměl bych vůbec mluvit o konkrétních hráčích, ale myslím, že byl pouze jeden cizinec (Dirk Nowitzki - pozn. red.), který jako největší star klubu fungoval a s ním vyhráli i titul. Zřejmě to bylo poprvé v historii, kdy byl mezinárodní hráč v té naprosto primární roli.

Je to něco, na co by majitelé či manažeři klubů nyní cílili? Aby největší hvězda byl mezinárodní hráč?

Těžko říct, každý má svou filosofii. Se spoustou z nich jsem v minulých letech mluvil a chtěli kopírovat model některých týmů, kde byli mezinárodní hráči stěžejní. Může to znít jako stereotyp, ale často to je kvůli charakteristikám, které takoví hráči mají - tedy například neuvěřitelná snadnost být trénován, dobrá týmovost a podobně. Protože v momentě, kdy se třeba nejlepší hráč týmu nechá “seřvat” trenérem, horší hráči si nemohou dovolit odmlouvat, nesouhlasit. Když si to “nechá líbit” hvězda, nemají oni na výběr. Ale mezinárodních hráčů, kteří by měli kvalitu být nejlepšími hráči svých týmů, tolik zase do teď nebylo.

Je obvyklé, aby bývalí hráči jako Michael Jordan vlastnili klub?

Je hodně hráčů, kteří jsou angažovaní v klubech a managementu, ale myslím, že Michael je jediný, který klub vlastní.

Inspirace ke mně přichází ve vaně, říká spolumajitelka Dermacolu Věra Komárová

Jak těžké je s takovou star jako šéfem vycházet i s ohledem na to, jak velký byznys, marketing, show a reklama se kolem NBA točí?

Vůbec. Všichni jsme nastaveni podobně, máme v sobě soutěživost a drive. Je to neskutečně konkurenční prostředí, což je umocněno tím, že všechny kluby mají více méně podobné podmínky a finance. Není to tak, že by jeden klub měl rozpočet 200 milionů dolarů a druhý dvacet. Záleží jen na tom, jak kdo je dobrý. Logicky pak je tolerance k chybám nízká. Tlak je obrovský na všechny, kdo se kolem NBA pohybují. Aby odváděli co nejlepší výkon, protože nakonec malé detaily rozhodují o úspěchu v celku a dělají ten rozdíl. Ale to asi patří do každého konkurenčního prostředí. Mě právě tohle baví, navíc pracovat pro největší legendu našeho sportu je vzrušující a inspiratvní.

Kolik hráčů za sezonu vidíte?

Tisíce.

Kolik z těch, co jste viděl, do NBA přišlo?

Loni bylo draftováno 7 hráčů z mezinárodního basketbalu, předchozí rok 10 a předtím asi 16. Vypadá to jako docela dost, ale vidím i hráče na univerzitách, abych měl porovnávací měřítko. Nechci říct, že vidím všechny hráče, kteří jsou draftovaní, ale k tomu číslu se blížím. Hráčů NBA jsem viděl ale hodně.

A kolik jich draftoval váš tým?

Zatím jsme vybrali jednoho mezinárodního hráče – Arnoldase Kulboka z Litvy. Ale ještě hraje v Evropě.

Zeman se snaží ovlivnit poměry v Česku, jedna věc jej ale může ohrozit, říká ústavní právník Kysela

Říkala jsem si totiž, jestli vám ta práce vlastně nepřijde trochu marná. Že z objemu, co vidíte, se pak jeden dva dostanou skutečně do hry.

Ale vždyť to je právě na té práci skvělé. Je to tak neskutečně elitní prostředí, kam se dostane jen pár vyvolených. Musím znát hráče, abych věděl, zda může týmu pomoct nebo ne. Když to řeknu s trochou nadsázky: cílem je znát všechny hráče na planetě. Protože jedině tak si mohu být jistý, že jsem nikoho nepřehlédnul, že v nějaké zemi není někdo lepší, než ten, kterého si vyberete.

Jak se žije s tím, že rozhodujete o osudu, kariéře, budoucnosti hráče?

Snažím se na to nemyslet vůbec a spíš než na hráče se snažím zaměřit na tým. Říkám si, že pomáhám rozhodovat o budoucnosti pro tým a jenom pár hráčů do naší filosofie nebo modelu zapadnou. Ono je to samozřejmě pravda, ale nevím, jak moc by to pomáhalo práci.

Stalo se vám, když se hráč dověděl, že jste se byl podívat, ale nevybral ho, že vám vyhrožoval?

Ne, vůbec. V draftu je tak strašně málo výběrů, můžete si vzít jednoho občas dva hráče, že kdyby mi měli dávat přes hubu všichni, které jsem viděl a pak nebyli vybraní, asi bych měl krátký život.

Kromě toho má NBA rigidní pravidla, co se může a co ne. Mám povolen nulový kontakt s hráči, nemohu s nimi mluvit, volat, bavit se s jejich rodinou. Komunikuji pouze s jejich agenty.

Kolik hráčů máte na vašem seznamu, které chcete vidět kvůli následujícímu draftu?

Stovky.

Českou ekonomiku čekají těžké časy, politici vůbec nehledí dopředu, říká ekonomka Zamrazilová

Věříte, že z něj Charlotte vybere?

Rozhodnutí není na mně. Zároveň je to ale otázka, na kterou nemohu dát odpověď. Indikovala by, co se chystáme dělat. Vůbec ale nepřemýšlím nad tím, zda jde o hráče, co jsem viděl já, nebo jiný scout týmu. Mě zajímá jen úspěch týmu. Zní to jako strašné klišé… Ale jde o to, abychom vybrali správného hráče. Draft je prostě důležitý nástroj. Z pohledu budování týmu máte v NBA vetšinou jen tři možnosti: draft, free agency - tedy volní hráči bez kontraktu a pak trejd. Když se budeme bavit realisticky, tak Charlotte není zatím extra lukrativní destinace jako jiná města, takže to dosud nebylo pro největší superhvězdy NBA lákadlo. A proto je draft nejlepší příležitost, jak zlepšit tým.

Když říkáte hráči bez kontraktu, jakého nejmladšího můžete scoutovat? Fotbalisti se pod smlouvy agentů a do hledáčku scoutů dostávají klidně už v jedenácti letech…

Tady se mladší ročníky prostě nesmí scoutovat. Ačkoliv pravidla se v čase mění. V Americe je to ale tak, že lidi z NBA nesmí přijít do haly se podívat na středoškolské utkání. Začít scoutovat mohou až na univerzitách.

Evropa je v tom jiná, že?

Limit je tu rozšířenější, tady se může scoutovat u osmnáctiletých i šestnáctiletých. Je ale otázka, jak velký má smysl scoutovat třináctiletého kluka, který se na draft bude moci přihlásit za pět let. Za tu dobu se toho může strašně moc stát, šlo by spíš o takové "informativní scoutování”.

Dojemné příběhy džihádistek maskují krutou skutečnost, říká reportérka Markéta Kutilová

Čeká se, že se i v USA pravidla budou měnit?

Vypadá to tak. Dřív to bylo tak, že hráči mohli jít ze střední školy rovnou do NBA - typicky Kobe Bryant, Kevin Garnett. To se pak zakázalo a vzniklo pravidlo one-and-done, což znamená, že středoškolák musí buď strávit rok na univerzitě, anebo rok v mezinárodním basketu a pak se teprve může přihlásit na draft NBA. Teď to vypadá, že se to opět změní. Pravidlo se upraví a sníží se věková hranice pro vstup do draftu tak, aby do něj mohli vstupovat hned po střední škole. 

Jak často se stává, že se scouti netrefí? Že hráč nesplní předpoklady, pro které byl vybrán v draftu?

Hodně. Děje se to pořád a člověk musí být schopen sám sobě dávat zpětnou vazbu a upravovat si  parametry výběru a názory. Často je to hlavní důvod, proč týmy rozvazují se scouty smlouvu. Ale scouting není exaktní věda. Faktorů, které ovlivňují zda hráč bude úspěšný nebo ne, je strašně moc.

Stává se, že tip není úspěšný. Kdybyste si vzala rok po roce všech 60 hráčů, co bylo draftováno a tři roky poté se podívala, kde ti hráči jsou, byla byste překvapená, jak to je přesné či ne. Někteří hráči byli úplně mimo, někteří naopak byli přehlédnuti. Nechci vypadat arogantně - musím to zaklepat - ale zatím jsem měl relativně šťastnou ruku.

Řekněte mi, jak se dá spočítat návratnost vložených investic do hráče, kterého si vyberete v draftu?

Záleží na tom, jaký je cíl. Každý hráč se vybírá s nějakým cílem, musí zapadnout do mozaiky týmu a jeho plánů a logicky finální cíl je, aby družstvo bylo úspěšné. Nastavené cíle jsou herní, sportovní a ekonomické včetně hodnoty klubu, která roste a je to jedno z měřítek. Já se ale starám hlavně o to, co se děje na hřišti.

Po jaké době si klub dokáže vyhodnotit, jestli investice měla smysl?

Okamžitě, ale pak bych střelil od boku asi tříletý horizont, což je období, kde se vidí, jestli hráč plán naplňuje. Ale záleží na cíli. Protože je něco jiného, když vybíráte v draftu na čísle dva nebo šedesát. Na těchto pozicích je úroveň a kvalita hráčů strašně rozdílná. Ani USA ani mezinárodní basketbal neprodukují tolik hráčů, kteří by byli okamžitě schopni naskočit do NBA. Mezi těmi 60 hráči v draftu není žádný rok tolik, aby měli všichni realistický dopad na ligu a týmy. I to je znak toho, jak moc elitní prostředí to je.

Golf uvízl v osidlech slev. Část hřišť hledá cesty k lepším cenám

Mluvíte o elitním prostředí, v něm se kumuluje neuvěřitelné množství peněz. Z průzkumů vyplynulo, že 60 procent hráčů NBA je schopno do pěti let po kariéře všechno utratit a vyhlásit bankrot. Je třeba v tomto rozdíl mezi americkými a mezinárodními hráči?

Musel bych hodně kategorizovat. Záleží, z jaké kultury pocházíte, jak jste byli vychováni. Když někdo vyrostl v prostředí, kde nic neměli, pak začne hrát NBA, kdy basket je jeden z privilegovaných sportů, a ze dne na den může být multimilionář, je samozřejmě otázka, jak se k tomu postaví. Ještě k tomu v momentě, kdy takové finance dostávají mladí, kteří nejsou úplně zformováni. Liga odvádí dobrou práci a snaží se edukovat hráče i ostatní v NBA, učí je s penězi chytře zacházet, jak plánovat, investovat. Stoprocentně jsem schopen tvrdit, že situace se zlepšuje.

NBA si historicky zahráli čtyři Češi. Vidíte někde dalšího možného adepta do draftu?

Ted okamžitě ne. Jsou někteří kluci, co mají potenciál, ale cesta je ještě dlouhá.

Jak moc dlouhá?

Víte, kluci co mají potenciál tu jsou, ale ve světě jsou jich mraky. To, že českých hráčů bylo v USA tak málo je i jeden z důkazů, jak moc náročné je dostat se do NBA a kolik věcí si musí sednout, aby to klaplo. Dřív nebo později nějaký další Čech v NBA bude. Byl bych zklamán, kdyby ne. Ale pravděpodobně to nebude teď hned.

Jakub Kudláček (29)

Litoměřickému rodákovi basketbalovou kariéru už v 25 letech ukončila série zranění. Hrál za mládežnické výběry Sparty a Ústí nad Labem, v 17 letech kývl na nabídku z Itálie, kde strávil většinu své profesionální kariéry. Zahrál si Euroligu, vyhrál italský superpohár. Na sezonu se vrátil hrát za Nymburk, v letech 2008-2013 reprezentoval ČR, účastnil se ME2013. Od roku 2016 pracuje jako mezinárodní scout týmu NBA Charlotte Hornets, nyní jako ředitel mezinárodního scoutingu.

 
Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!