Středověký boj je bezpečnější než hokej, říká kapitán týmu Prague Trolls Jan Burgerstein

Jan Burgerstein

Jan Burgerstein Zdroj: Michael Tomeš

Jan Burgerstein
Jan Burgerstein
Jan Burgerstein
Jan Burgerstein
Jan Burgerstein
8
Fotogalerie

Plně kontaktní středověký boj v Česku zatím nemá nálepku profesionálního sportu. Přesto tým pražských bojovníků úspěšně reprezentoval ve světové konkurenci na turnaji konaném pod záštitou monackého knížete. „Jsme tak trochu pátí nejlepší na světě. Loňský rok byl pro nás naprostým vrcholem, kterého jsme za současné situace schopni dosáhnout. Dochází nám ale síla, čas i finance,“ říká kapitán týmu Prague Trolls Jan Burgerstein.

Roky se snažíte dostat středověký kontaktní boj ze škatulky amatérských sportů, jak to vypadá?

Bohužel se to nehnulo. Snažíme se s úřady dále vyjednávat, ale je to těžké. Potíž je, že děláme relativně neznámý sport.

Konaly se tu ale dva velké turnaje, které navštívily tisíce lidí, fandilo se téměř hlasitěji než při hokeji…

Myslím, že lidé si to stále mylně spojují s historickým šermem, s akcemi na hradech a zámcích. To, co děláme my, je vyloženě sport. A naneštěstí v Česku se peníze dávají hlavně na nákup hokejek či balonů a rekonstrukce hřišť. Navíc to, co děláme, není zatím globálně klasifikováno jako oficiální sport, byť máme vlastní amatérskou ligu s jasnými pravidly. Úředníci prostě raději dají peníze na to, co znají.

Všechny aktivity včetně klubové tělocvičny provozujete tedy na vlastní náklady?

Ano, čas od času tam někdo přijde s tím, že by si chtěl vyzkoušet, jaké to je, ale z takových deseti lidí jich zůstane tak jeden.

Proč? Je to příliš náročný koníček?

Je náročný nejen na fyzičku, ale také na finance a čas. Zbroj vyjde na desítky tisíc korun a vzhledem k tomu, že musí být na míru, aby řádně chránila a fungovala, tak se na ni musí čekat, než ji kovář vyrobí, upraví. A právě to čekání řadě lidí nevyhovuje – chtějí to dělat „hned teď“. Navíc vycvičení bojovníka trvá minimálně půl roku, než je schopen se vůbec zúčastnit nějakého menšího turnaje a začít sbírat zkušenosti.

Kdo se k vám častěji hlásí? Člověk, který vás viděl někde na turnaji, nebo třeba někdo z historických šermířů?

Ze začátku to byli hlavně šermíři, teď se to už ale mění a objevují se lidé stále více z jiných bojových sportů – dělají třeba kickbox, MMA. Poslední dva roky se navíc hlásí docela mladí zájemci mezi 14 až 16 roky. Než aby šli třeba na judo nebo karate, jdou se zkusit prát k nám. Tatínkové nás sem občas přijdou zkontrolovat, co tu s jejich ratolestmi vyvádíme, sem tam i říkají „Jen mu pořádně naložte!“

Kolik máte nyní členů?

Asi 50 lidí. Plně trénujících je tak 35, ale ne všichni ještě mají dostatek zkušeností jít do boje. Máme postaveny dva týmy, to je asi 20 vyzbrojených borců.

Děláte adrenalinový sport, jste tedy adrenalinový závislák?

Asi ano. Nedovedu si představit, že bych přestal bojovat. Když někam jedu, pak zaklapnu helmu a okolní svět přestane existovat, zbude jen protivník a intenzivní chuť jej porazit. Ze začátku jsem si oblékal zbroj a občas se mi hlavou mihlo: „Sakra, proč to vlastně dělám?“ Člověk má na sobě přes 30 kilo, potí se, dostává rány, je mu často špatně z vysílení, padá na zem, bolí ho tělo, sem tam si něco narazí či vykloubí. Pak ale přijedu domů, pár dní si dám relax, a už bych jel bojovat znovu. Je to adrenalinový bojový sport, je to odreagování, je to zábava.

Pokračování interview, které je součástí magazínu Osobnosti, je v on-line verzi dostupné předplatitelům E15 Premium:



Tento článek je součástí balíčku PREMIUM.

Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!